S Břetislavem Rychlíkem o jeho životě a práci

Vlastně mi pořád svítila šťastná hvězda

S Břetislavem Rychlíkem o jeho životě a práci
Vlastně mi pořád svítila šťastná hvězda

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Břetislav Rychlík byl za svých šedesát let vším možným: skautem, máničkou, hlídačem dobytka, pracovníkem na husí farmě, hercem v HaDivadle i ve filmech, zpěvákem lidových písní, paličem a znalcem slivovice, vesničanem, Brňákem, fejetonistou… v posledních letech hlavně režisérem dokumentárních filmů a divadelním režisérem. Ví kdeco, zná kdekoho a s každým prožil několik let někde v podnájmech, na cestách, v divadelních šatnách, z čehož čerpá nekonečné historky, které znovu a znovu vypráví. Autor rozhovoru je pětadvacet let, co ho zná, jejich posluchačem.

Když ti bylo před deseti lety padesát, tak jeden sloupkař (byl jsem to já) napsal: „Rychlík je nejvytrvalejší českomoravský kverulant, rozvratník, sepisovač petic, potížista a pravdoláskovec, při jehož jméně se některé osoby začnou chvět či skřípat zuby. Kde je Rychlík, tam hned vidí nějakou podvratnou akci, i když on jde jen tak kolem.“ Změnilo se něco za těch deset let? 

Změnilo se to, že mám dceru, která to převzala po mně. Ta kudy projde, tam je nějaký problém. Před deseti lety napsal k mým padesátinám Ludvík Vaculík, že už se nemusí starat, že se stará Břeťa. A pak mi předal na Horňáckých slavnostech Garibaldiho rudou košili a zazpíval píseň „Zahraj ně cigán na ty husle, na ty gajdy, co vyrezál Garibaldi“. Takže na to já mám teď Apolenu. A je pravda, že jsem už dlouho nic nepodepsal. Naposledy petici proti prolomení limitů v severních Čechách, protože jsem v Mostě dva roky žil a prolomení je katastrofa pro ty lidi tam. Nehledě na další likvidaci té krajiny ohlodané na kost, jak jsem kdysi napsal.

Není to tak, že nám šlo o zlepšování toho, co vzniklo po roce 1989, zatímco lidé jako tvá dcera to berou z gruntu a nejraději by ten systém poslali celý do háje?

Ano, to říkal Petr Uhl na narozeninách Karla Schwarzenberga: Naše dcéérrry, Apolééna Rrrrychlíková a Saša Úúúhlová bojujííí za svrrržení kapitalismu… Kníže se tam tak čertovsky šklebil, já s Monikou jsme se chytali za hlavu. Ale já si nemyslím, že ony snad bojují proti svobodě, natož lidským právům, ony prostě mají představu nějakého sociálně spravedlivějšího uspořádání, nevím, jestli přímo socialismu, o kterém mají asi jen mlhavé představy. Ale typické je, že se pořád hádají a rozpadají, jak je na levici zvykem, a v jiné době by se asi vylučovaly se strany a v 50. letech by se zavíraly a možná i popravovaly. Já se ale s Apolenou už moc nehádám, oba jsme zjistili, že to nemá cenu. Spíš spolu chvilku nemluvíme, ale tak nanejvýš měsíc, pak to nevydrží. Však já jí říkám, ty jsi houby marxistka, to Uhl se Šabatou spolu nemluvili sedm let, a ty už po měsíci se mnou zase mluvíš…

"My jsme vlastně měli štěstí, že nás ten komunismus nějak imunizoval. Já jsem nikdy nebral vážně žádnou ideologii a ten marxistický kýč mě vždycky odpuzoval." - Foto: David Konečný

Zajímavý je ten návrat přesvědčení, že společnost je nespravedlivá, což je jistě v nějaké míře každá společnost, ale oni mají klíč, jak ji napravit. Takže se znovu doporučuje Marx, obhajuje se bolševická revoluce, za hrozný hřích se považuje antikomunismus a vůbec nesprávné myšlení. Kde se to bere?

To nevím, asi je to nějak zákonité. My jsme vlastně měli štěstí, že nás ten komunismus nějak imunizoval. Já jsem nikdy nebral vážně žádnou ideologii a ten marxistický kýč mě vždycky odpuzoval. Oni si myslí, že kapitalismus je bytostně nespravedlivý, že je nebezpečný a že ohrožuje celé skupiny lidí. V mnohém mají pravdu.

V čem?

Třeba v tom, jak se společnost chová k Romům.

Jak se k nim má chovat?

Vidíme, že se to zhoršuje, ghett a vyloučených lokalit přibývá a nikdo neví, co s tím. Tam doutná požár. Ani jediná vláda neměla odvahu s tím něco opravdu účinného udělat. Každá strana, která by s romským tématem šla do voleb, by vyhořela.

Jak to? Vždyť to má jako téma Okamura – a asi bude mít úspěch. Tragédie je, že s něčím nepřijdou demokratické strany.

Já nechci dělat chytrého, ale psal a říkal jsem to už dávno, že až se objeví nějaký populista, tak se nebudeme stačit divit. To naše budování státu po roce 1989 mělo jednu slabinu, že vůbec nepředpokládalo, že se tu objeví lidi, kteří nebudou mít s tou zemí žádnou loajalitu a jenom jí budou chtít škodit. Okamurovi je přece tahle země úplně lhostejná, ten jen pochopil, po čem je poptávka. Ještě že máme dobře napsanou ústavu, máme záchytné instituce, které jsou cenné: NKÚ, Ústavní soud, Senát, ombudsman, pořád existují veřejnoprávní média – vždyť jen si představ, co by se stalo, kdyby se ČT v roce 2000 privatizovala, jak to plánoval Ivan Langer… Tak by ji dneska koupili třeba Rusové nebo Číňani, vždyť všechno skupují, tak proč ne ČT?

Ano, ty tvoje permanentní televizní boje vytvořily v mnoha lidech představu, že máš na ní nějaký zvláštní zájem.

To určitě. Já jsem spolu s Monikou asi jediný člověk, který nesměl být přijat po televizní krizi zpátky do televize. Takže ten můj boj o televizi byl opravdu velmi úspěšný. Ale ono to bylo nakonec dobré, aspoň jsem z toho vypadl a věnoval se jiným věcem. I když to nebylo vůbec jednoduché po tom vyhození na hodinu před Vánoci v roce 2000: dvě malé děti, já byl bez práce, Monika šla na pracák, Ludvík Vaculík nám občas přinesl tašku s nákupem…

Ale často slyšíš, že jsi lobboval za sebe, když pro televizi točíš dokumenty.

To je úplný nesmysl. Stačí se podívat na honoráře za dokumentární filmy, to by se jeden za břicho popadal. Ale mimo jiné, máme teda pracovat zdarma? To je, jako když mediální expertka ODS Jana Dědečková v době televizní krize lhala, že občané dali Rychlíkovi patnáct milionů na jeho kšefty. To byl přitom rozpočet na celoroční cyklus Intolerance, na kterém pracovalo deset lidí několik let.

Proč ti jde vlastně tak moc o ty rady?

Rady, to je esence problému veřejnoprávních médií. Ty musí být nezávislé a kvalitní. Vždyť si představ, co by se stalo, kdyby vznikla nějaká vláda s extremisty, což bylo teď jen o fous: to bysme se nestačili divit, jak by s médii zametli. A pojistkou můžou být jedině odpolitizované rady. Jenže do nich se volí čím dál pochybnější figury, viz teď mého miláčka Slávečka Jandáka nebo lokaje Petra Žantovského, který by jinak umřel hlady. Tak vskočil postupně od komunistů, ODS, socanů do prdele ANO. A zas je v radě.

Proč si myslíš, že liberálové jsou na ústupu?

To nevím, asi nemají na nějaké věci žaludek.

Třeba říct: Tahle země je naše, s čím pak vyhrál Zeman volby?

Třeba. Ono je to ale trošku složitější.

Ale ty jsi přece zakořeněný. Ty víš, že třeba Horňácko je tvoje země, ne?

Já su zakořeněný, ale taky jsem pěkně namíchaný. A Monika taky. Víš, že mám většinu DNA z Bangladéše?

Ale prosím tě… Kde jsi k tomu přišel?

Já jsem objevil rod Rychlíků v Americe, tak mě zajímalo, jestli jsme s nimi příbuzní. Oni odešli v 19. století. Tak jsem si nechal udělat genetický rozbor a dopadlo to tak, že jsme z Bangladéše… No ale v té Americe to bylo zajímavé. Já jsem natáčel v Texasu. Najednou tam stál chlap, kopie mého taty, starosta města Caldwell, a říká valašsky: Ya su Rychliq. Přitom tam žily už čtyři generace.

A co ten Bangladéš?

No já jsem přesvědčil ty americké Rychlíky, aby si nechali udělat rozbor, tak mi poslali vlasy i s „kořénky“ a tak se na to přišlo. Náš rod pochází z Vizovic, ale protože na Valašsku byla hrozná bída, tak náš pradědeček Franta odešel na Moravské Slovácko, tam si s bratrem v Kamenné Lhotě u Ostrožské Nové Vsi pronajali cihelnu. Naproti v Kunovicích měli cihelnu Abrhámovi, Josef Abrhám je odtamtud. Rychlíci jsou pracovití, takže navíc šili boty a měli pojízdnou pálenicu slivovice. A říkám to proto, že jsem si nechal vzít DNA, čímž se přišlo na to, že jsme absolutně přímá rodina, což jsme vůbec netušili. Původně to byli tři bratři – Tobiáš, Zachariáš a Matouš, taková biblická jména.

A ti byli původem z Bangladéše?

Ale tehdy už ne. Oni byli z Vizovic, to se psal Rychlík s měkkým „i“ a Vizovice s tvrdým. Ale o tom Bangladéši mluvil ten genetik, když mi ukázal ty mapy.

Asi tedy Romové?

Že by? Ale jak říká jedna moje přítelkyně: Kdo ví, jak jsme křížení. Taky mi tam vyšlo, že mám genetickou stopu předků z východního Slovenska a Rumunska, což jsou ti drsní Valaši. Rychlíci byli soukeníci, nejslavnější vizovické řemeslo, a od 17. století ve Vizovicích byli zbaveni povinnosti roboty. Museli tkát z ovčí vlny sukno i pro armádu.

Takže ty máš v sobě bangladéšsko-valašskou krev?

Ano, mám to tak namíchané. Na tom Slovácku se pak 1. května 1900 narodil můj děda František a ten, po vojně, kde byl poštovním poštmistrem, měl kolo a klec se cvičenými holuby, už měl šífkartu do Ameriky. Ale dělal u svého mistra a zamiloval se do jeho dcery Sofie, vzal si ju a postupně se narodili tři sourozenci, jeden z nich můj tata. No a rodina mojí maminky je napůl slovácko-horňácká a valašská, ale rod je ze Slovinska, když Chorvati a Slovinci prchali před Turky na Moravu. Můj nedávno zemřelý bratr Franta vypadal jak Turek či Tatar. Jak říkal Ludvík Vaculík: Naše prababičky ředily osmanskou krev. My jsme byli ti strážci hor.

Ale ti Romové jsou s tvým životem hodně spojení. Zvlášť vyniká rodina Jožky Kubíka, slavného folklorního houslisty…

Ano, cikáni se tam pořád vyskytovali. Moje babička byla vdova od roku 1948. Můj dědeček Franta Pavlík, její manžel, byl sociální demokrat, odpůrce sloučení s KSČ a protinacistický odbojář, jeden ze tří na seznamu nepřátel komunistů, však ho 26. února milice vyvedla z práce, a kdyby se v červnu 1948 při hrabání sena na louce nepíchnul o hřebík, nedostal otravu a neumřel, tak by šel určitě sedět. No ale umřel, takže k babičce chodil pomáhat jeden cikán odnaproti, hlavně chodil štípat dříví. A teho jsem znal od dětství, on nám s těma polínkama hrával divadlo. A ve Veselí bydleli cikáni taky, Holomkovi, a Drahuše Holomková měla vytetované na ruce Z jako Zigeuner, byla v koncentráku. Sedávala u nás na bedně od třísek a strašně kouřila. Náš tata s tím proletářským humorem jí říkal: „Drahušo, nekuř, uschne ti pytlík!“ To ona milovala a smála se vždycky čtrnáct dní. No a Kubíci, na které ses ptal, tak to byli původně kováři ze západního Slovenska a ten slavný Jožka Kubík III. z Hrubé Vrbky, který má na Kuželově sochu a na nebi (díky mně, ehmmm) planetku mezi Marsem a Jupiterem, tak ten byl chvíli zaměstnán pod mým tatou, když pracoval jako mistr na kotelně, ještě dva veličtí Kubíci, Jan Basista a Jožka IV. – Filík, tam s ním byli. No, nedá se říct, že by se tam přetrhli. Jožena, tedy Majstr Kubík, vzal občas táčky, teda kolečka, a významně s nimi přejel po dílně. Tak to je jasné, on byl muzikant. Když jsem navrhl pojmenovat po něm planetku, odepsali mi z Mezinárodní astronomické unie v Londýně korektně, že panu Kubíkovi můžeme planetku pojmenovat ihned, protože byl umělec, houslista. Kdyby byl politik nebo voják, museli bychom čekat sto let, až se prokáže, jestli neškodil. Takže Klaus se Zemanem mají smůlu. A planetka Jozka Kubik (17611), jediná po Romovi pojmenovaná na světě, si krouží vesmírem.

Ty jsi poznal severní Čechy, kde žije také mnoho Romů. Existuje tam taky nějaké romské muzikantství?

Já jsem do Chanova jezdil a tam byla taková cikánská kapela, oni to byli cikáni ze Slovenska. Bolševici, kteří je rozmazlovali, čímž je zároveň ničili, jim koupili hudební nástroje a oblíkli je do fialových sak s motýlky, jako by to byli nějací baroví muzikanti. Já jsem je jednou dovlekl do mosteckého divadla, kde jsme měli nějakou akci, kde měli každý něco předvést, tak já jsem tam přivedl ty cikány, oni my říkali „profesóre“. No bylo to neskutečné, na cestě z Chanova jsme se vybourali, byla hrozná vánice, jeden z těch cikánů byl „šedý mor“, za bolševiků něco jako městský strážník, tak začal řídit violou a smyčcem dopravu. On měl hodinky, že byl účastník Slovenského národního povstání, prý je dostal osobně od Husáka, no neskuteční lháři to byli. Tak já je dovlekl do divadla a oni to tam úplně ovládli, najednou bylo divadlo plný cikánů ve fialových oblecích s motýlkem, ředitel byl z toho úplně na mrtvici. Myslím ale, že s nimi to hraní v Chanově skončilo, kam se mohl podít ten cimbál, co jim bolševici koupili do Kulturního domu v Chanově, nevím. Já jsem měl vždycky tyhle sklony.

Břetislave, nemrzí tě, že už hodně lidí neví, jaký jsi byl významný divadelní herec?

Já takhle neuvažuju. To mě netrápí: co skončilo, skončilo. Po divadle má zůstat legenda. Ale uvědomuju si, že éra HaDivadla řekněme od roku 1982, kdy jsem tam přišel, do začátku devadesátých let, éra, která vyvrcholila inscenací Klímovy Lidské tragikomedie, byla, no, výjimečná… Já to vlastně dosud nemůžu pochopit. Ještě na jaře 1978 jsem škrabal hovna na kachní farmě, vstával o pul paté ráno… a za pár let hrál v nejlepším a nejodvážnějším divadle v republice, Provázek promine…

Jak ses dostal na kachní farmu?

Já jsem po maturitě šel nejdřív studovat na vysokou školu, ale už tam jsem málem nenastoupil, protože jsem byl podmínečně vyloučený ještě dřív, než vůbec škola začala. Měl jsem kárné řízení za vzpouru na brigádě na Jaderné elektrárně Dukovany, kam jsme museli povinně nastoupit, než začal semestr na stavárně.

Ty jsi šel studovat na stavárnu?

Ano, ale to byla náhoda. Já jsem před maturitou utekl z domova kvůli dlouhým vlasům, tak na mě zbyla stavárna, ale já si od začátku říkal, že tam nebudu. Já tam nejdřív chodil, ale pak už to nešlo. Strašně jsem toužil dělat divadlo, jenom jsem nevěděl, jak na to. Pak jsem se jednoho dne nasral, bydlel jsem na Kounicových kolejích a tam nesplachovaly hajzly, byla tam hrozná špína, hnus, a přitom se po desáté nesmělo jít ven. Takže já jsem se nemohl ani vychcat v protější vinárně Ambra, to byla mimochodem hospoda brněnských bigbíťáků, seznámil jsem se tam třeba s Oldřichem Veselým, nedávno zesnulým, tak jsem to udělal z okna, hned na mě přiběhl nějaký svazák. Tak jsem tam druhý den už nebyl, odjel jsem do Prahy a tím začala moje divoká éra. To bylo v roce 1977.

Ty sis někdy myslel, že bys mohl být inženýrem?

Ne, ani na vteřinu. Ale je fakt, že mi šla deskriptiva, takže jsem si občas přivydělal, že jsem někomu něco nakreslil. Ale ta škola mi přece jenom k něčemu byla dobrá, protože jsem si tam v aule všiml plakátku, že bude na škole představení Divadla na provázku, tak tam přišel Pavel Zatloukal, teď jeden z mých nejbližších kamarádů, on byl krásnej, černý kníry jak řídítka, vyzul si boty, vyhrnul džíny a úplně sám vysekl Mystéria buffa od Daria Fo, bylo to úžasný a já si uvědomil, že tohle chci dělat, a nic jiného. Taky jsem pak hrál dva sólové špíly v HaDivadle. Z nich hlavně Dnes naposled, což napsal za mé autorské účasti Přemysl Rut, hýbalo sály. Brzo přes sto vyprodaných repríz. Psali o tom v samizdatu disidenti – od Havla po Machonina a Karla Krause.

Jak jsi to měl s vojnou?

Mám modrou knížku. Ale po odchodu z té stavárny mi tata se strýcem našli práci na kachní farmě na samotě mezi Veselím a Bzencem, protože jinak bych byl příživník. A tam to bylo výborné. To byl rok 1978 a v roce 1982 jsem byl najednou v HaDivadle. Já to dosud nechápu. Asi má se mnou pánbůh nějaké úmysly.

Asi jsi měl nějaký talent.

Já musel být na začátku hrozný. Ale pořád jsem se o něco snažil, pořád jsem zkoušel něco nacvičovat, nejvíc s máničkami z Veselí. Pak jsem nastoupil jako kulisák do divadla ve Zlíně, potom jako nápověda a asistent režie u slavného docenta Miloše Hynšta, který byl z Brna ve vyhnanství v Hradišti, a pak jsem šel do divadla v Mostu, kam jsem šel hlavně kvůli Janu Sedalovi, se kterým jsme chtěli dělat divadlo. Nás seznámil v undergroundové hospodě U Šupů nebožtík kytarista Emil Pospíšil, říkal: Hele, to je takový kluk, co má DAMU, ale dělá domovníka, žije s Dášou Voňkovou a chce dělat divadlo. Tak já jsem odešel do Mostu, abych byl blízko Praze, a byl jsem tam úplně nešťastnej, snil jsem o Moravě, hodně pil a honil baby a chodil řvát vzteky do těch velkolomů, které mi začínaly hned za domem. A když už jsem byl nejzoufalejší, tak jsem si našel místo zahradníka v zámeckém parku v Krásném Dvoře u Žatce, že tam budu jako Svatopluk Karásek na hradě Houska. Měl jsem představu, že tam budu chovat králíky a se Sedalem nacvičovat divadlo. Ale do toho mě Ondřej Havelka, který mě celou dobu podporoval a věřil v můj herecký talent a jeho maminka mě učila herecky mluvit, pozval se Sedalem do Rubínu na představení HaDivadla Triptych, trvalo to tři hodiny a režíroval to Svatopluk Vála a tam se najednou zvedl z první řady takový židovsky vypadající trpaslík a zastřelil básníka, který byl na jevišti, a opanoval na obří židli jeviště, to byl Arnošt Goldflam, chodil tam takový podivný muž s krysím obličejem, kterému visel z huby kus masa, to byl Miloš Černoušek čili Cyril Drozda. Přede mou seděla Věra Chytilová a ta se jen blahem třásla. O přestávce jsme se dali do řeči s Milošem Maršálkem, který, jak se ukázalo, je taky ze Slovácka. Pak se samozřejmě do rána na baru zpívalo. To se pak opakovalo, když jsem o něco později viděl Goldflamovo zpracování Šipovových dobrodružství od Bulata Okudžavy: já jsem do té doby něco tak politicky odvážného neviděl, to bylo absolutně svobodné divadlo!

A kdy přišlo to lano do HaDivadla?   

Vlastně ještě ten večer. Hrál u toho na klavír kamarád, drobný Petr Skoumal, který se střídal s dvoumetrovým Jirkou Bulisem, mým pozdějším svatebním svědkem, zpívalo se a pak se ke mně přitočil Goldflam a povídá: Ty, poslouchej, my bysme vás, jak jste s tím Sedalem, možná potřebovali… A já mu říkám: No jo, ale já už chci divadla nechat, já si našel místo zahradníka, no ale bylo by to samozřejmě nádherné. Tak jsem se zase vrátil do Mostu a po nějaké době mi přišel od Arnošta dopis, pamatuju si, že byl psaný červenou propiskou, a tam bylo: „Milý příteli, objevila se, ale nikde o tom nemluv – typicky goldflamovská formulace –, příležitost Tvého angažování. Odchází nám dva kolegové, takže bychom dva kluky, Sedala a tebe, brali. Odepiš. Arnošt G.“

Tak jsi neváhal.

Samozřejmě, jenže oni mě nejdřív odmítli z Mostu pustit a udělali mně takové svinstvo, že mě obsadili do kraviny, muzikálu Dívčí válka, takže já to musel zkoušet, zatímco Sedal už zkoušel v HaDivadle, takže se to celé zkomplikovalo. Až po listopadu ’89 jsem zjistil, že z Mostu na mě přišlo udání od kádrovačky, že nikdy nebudu socialistický umělec, takže kádrováci ve Státním divadle v Brně, pod které HaDivadlo spadalo, mě nechtěli přijmout. Zachránili mě ale Goldflam a Josef Kovalčuk, nedávno zesnulý, kteří na mně trvali a prosadili, že jsem nakonec mohl do HaDivadla přijít. Nastoupil jsem ještě do Prostějova, bydleli jsme všichni romanticky na půdě a začala nejšťastnější doba mojeho života. V roce 1985 jsme byli z Prostějova vyštváni do Brna a tam nás šikanovali po různých obskurních sklepeních a my jsme jim to vraceli tím, že jsme dělali jeden kultovní kus za druhým. Guma, Dnes naposled, Dcery národa, Písek, Záhadné povahy… včetně společného Rozrazilu s Provázkem, za který nás chtěli zavřít. A taky jsem v roce 1988 začal režírovat.

A proč to skončilo?

To je jednoduché. Odešel Josef Kovalčuk, odešel Arnošt Goldflam, to bylo někdy tak v roce 1995, a doba se změnila. Začalo se tam dělat jiné divadlo, věci, které já jsem úplně nebral. Já byl odkojený tématem, mě vždycky v divadle zajímalo téma, o čem to je, jaký je obsah té věci. Na Provázku říkali: Oni v tom HaDivadle pořád diskutují… Ano, my jsme diskutovali. Pak nebylo o čem. Tak jsem skončil. Já jsem v HaDivadle prožil čtrnáct let, na které mi svítila šťastná hvězda. Tak mi začala svítit na něco jiného, no.

A to bychom mohli pokračovat. Ale místo už bude jen na tvou ženu Moniku. Jak jsi k ní přišel?

Povím ti, že do konce života musím děkovat tomu, že mě s ní Jano Sedal seznámil. On chodil s její spolužačkou a říká mi: Hele, to by byla holka pro tebe. My jsme tehdy usilovně honili baby, to nebyl problém, ale když jsem viděl Moniku, tak to jsem úplně oněměl. Jenže ona chodila s nějakým krásným Makedoncem. Ale já už jsem znal její sestru, to byly pověstné Zouharky, ty nikdo v Brně nepřepil, tyhle dvě Valaško-italky, protože jejich pradědeček byl Ital. Tak jsem se s ní tak nesměle seznamoval, věděl jsem, že chodí do Kolbáby do cukrárny na zákusky, tam jsme chodili s nebožtíkem Bulisem a celým HaDivadlem taky. A jednou jsem ji potkal, měla po zkoušce, měla takové letní šaty a já ji za tu jedničku chytil do náruče, přenesl ji přes dvě zábradlí a pozval do Kolbáby na ferneta. Od té doby jsme spolu. Monika je žena, kterou nemůžeš žádným způsobem ovládnout, je hrdá, ale zase úžasným způsobem vřelá, nesmírně pracovitá a tak mimochodem asi stokrát chytřejší než já. Šak je doktorka filozofie. Navíc, my spolu nic neplánujeme a neorganizujeme. Neplánovali jsme svatbu, děti. Nic. Přišlo to a nějak zdravě selsky jsme to zvládali. Hodinu předtím, než mi bylo šedesát, jsem přišel domů z Horňáckých slavností zválený, ožralý, od blata, vešel do ložnice, Monika tam klidně spala, vedle náš starý, pomalu umírající pes a já si řekl: Kua, jaká mně na život svítí šťastná hvězda!  

25. srpna 2018