Třináct let, po které Angela Merkelová vládne Německu, a osmnáct let, po které vládne CDU, se vyznačují jednak hospodářským úspěchem a stabilitou, což je zásluha předcházejícího kancléře, sociálního demokrata Gerharda Schrödera, a jednak rostoucí nestabilitou politickou a společenskou. Křesťanské demokraty, dříve středopravou stranu (byť v Německu o sobě ani pravice z historických důvodů neřekne, že je pravice), Merkelová posunula doleva a přinutila zezelenat. To má celospolečenské dopady: občanský tábor je dnes fatálně rozštípnutý, jeho nemalá část – Alternativa pro Německo (AfD), ale taky CSU, a dokonce i některé vyprofilovanější osoby z CDU – sedí v pomyslné společenské karanténě. Se svými názory, pokud se odváží je veřejně hájit, se ocitají za pomyslnou čarou přijatelnosti. 

Taková politická konfigurace vede k systémovému zvýhodnění. Dokud bude platit, obíhá největší země EU po levicovém orbitu, se všemi důsledky pro Evropu.

Co je ale ještě důležitější, merkelismus, a především poslední tři roky odstartované migrační krizí, je charakterizován i zánikem normální politické diskuse. Ta se nevede, respektive se vybíjí na zástupných tématech (například místo zásadní kritické diskuse o islámu přijde v Bavorsku návrh vrátit kříže do škol). Je neuvěřitelné, kolik otázek, které v danou chvíli visely ve vzduchu, Merkelová hlavně v druhé polovině svého mandátu nemusela veřejně nikdy zodpovědět. Novináři se jí prostě nezeptali, výběr tázajících provádějí asi kromě kancléřství i samy redakce. Společenský konformismus připomíná kritikům jakousi NDR light. Když letos v létě měla kancléřka střet s ministrem vnitra a předsedou CSU Horstem Seehoferem, který si dovolil problematizovat dosavadní politiku otevřených hranic, několik set „kulturních pracovníků“ (!) přispěchalo s peticí, aby byl Seehofer odvolán. Svým „provokativním chováním“ atp. prý blokuje cestu Německa do budoucnosti. Veřejnoprávní televize ZDF nazvala šéfa kontrarozvědky Hanse-Georga Massena, jehož Seehofer nějakou dobu bránil, „škůdcem“, sice v humoristickém pořadu, vtip je ale v tom, že tento druh humoru se aplikuje jen proti těm, které levicoví liberálové považují za… škůdce. Když před časem kancléřka dokončila projev na kongresu CDU, spolu s delegáty vyskočili a tleskali i přítomní redaktoři týdeníku Spiegel, kdysi se pyšnícího tím, že vládnoucím nahánějí strach. Příkladů tohoto dusivého konsenzu by se našla dlouhá řada.

Dvacet, ale spíš třicet procent Němců (ve východním Německu ještě víc) se cítí z této společnosti vykořeněno a veřejným diskurzem neustále hanobeno. Dokud se CDU, strana, která formovala a po většinu jejího trvání řídila starou dobrou spolkovou republiku, nevymaní z levicově-zeleného konsenzu, v němž ji zaparkovala tato kancléřka, je patrně nemožné nastolit veřejnou diskusi bez korzetu a tím i přispět k obnovení společenského zdraví. 

Merkelová ještě tři roky plánuje vést vládu, což je důležitější z obou křesel, na nichž sedí. I tak by konzervativní předseda CDU byl začátek. Jak na tom jsou z tohoto hlediska jednotliví kandidáti? Favorizovaná Annegret Kramp-Karrenbauerová, generální sekretářka strany, je merkeliánka, vybraná do své současné funkce Merkelovou zřejmě už jako kádrová rezerva. Stejně dokonalým ztělesněním statu quo by byl dosavadní premiér Severního Porýní-Vestfálska Armin Laschet, který Merkelovou podporoval v migrační krizi, předtím v krizi eurozóny, předtím při rozhodnutí zavřít jaderné elektrárny, muž, který protestuje už proti tomu, aby CDU někdo považoval za konzervativní stranu. Opatrně konzervativní si dovolí být ministr zdravotnictví Jens Spahn, ten měl dokonce na vrcholu migrační krize odvahu – tehdy jako státní tajemník na ministerstvu financí zaštítěný ministrem, politickým veteránem Wolfgangem Schäublem – přispět do sborníku, v němž se azylová politika Německa dočkala kritiky. Coby ambiciózní mladík (38) není ale ve straně příliš oblíbený, média mu taky nepomohou. 

Ta média dnes jako největšího vyzyvatele stylizují Friedricha Merze. Ten býval šéfem poslanecké frakce a místopředsedou CDU, v hospodářských otázkách klasický liberál, ve společenských lehce konzervativní. Byl to on, kdo před osmnácti lety požadavkem nastolit v zemi (tedy i pro muslimy, o které šlo) vůdčí kulturu předběhl dobu. Ale: když Merze Merkelová odstranila, bez protestu se podvolil. Následujících patnáct let vydělával v dozorčích radách velkých firem. Je to lobbista, vytrénovaný hladit po srsti merkeliánský establishment. Když měl letos převzít Cenu Ludwiga Erharda, odmítl, protože v čele stejnojmenné nadace stojí novinář Roland Tichy. Ačkoliv Tichy je klasický liberál, Merzovi vadilo, že by se s předním kritikem kancléřky ocitl na jednom pódiu. Tichy a jeho web se v minulosti několikrát stali terčem difamačních kampaní pokrokových aktivistů, kteří se snažili zastrašit zadavatele reklamy, aby web vyhladověli. Merz má z těchto aktivistů obavu, nebo je to prostě jen konformista s vládou, zřejmě obojí. 

Úplný horor představuje Merz v evropské politice. Se skupinou dalších bývalých politiků uveřejnil minulý měsíc jakýsi apel na německou vládu, aby evropskou integraci prosazovala ještě víc. Takže Merz je pro společné sociální pojištění v EU, pro evropskou armádu, zamlouvají se mu návrhy francouzského prezidenta Macrona. Od takových lidí bohužel žádný skutečný obrat, který by přinesl úlevu Evropské unii a koneckonců i Německu, nemůžeme moc čekat. Už dva dny vycházejí politické nekrology Angely Merkelové. Ale je pravděpodobné, že pohřbívaná žena bude v příštích letech o něco spokojenější než její kritici.