KOMENTÁŘ

Po šikmé ploše ke konci demokracie

KOMENTÁŘ
Po šikmé ploše ke konci demokracie

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

K úternímu úniku informací z amerického Nejvyššího soudu by se dala napsat řada komentářů. Z hlediska americké politiky umělého přerušení těhotenství. Z hlediska vztahu soudnictví a zákonodárství v USA. O tom už bylo a ještě bude napsáno mnohé. Ale ten únik samotný je taky velmi neblahou událostí z hlediska demokratických norem.

Amerika se definuje jako demokracie, Američané se hlásí k tomu, že jsou demokraté, americká diplomacie hledá spojence mezi demokraciemi a posilování demokracie vyhlašuje za jeden ze svých cílů (Mají, přesněji řečeno, na mysli republikánský způsob vlády – tvůrci ústavy rozlišovali mezi demokracií a republikou. Slavný citát Benjamina Franklina, kterým odpověděl na dotaz, co vlastně vytvořil ústavní konvent, zní „Republiku, pokud si ji dokážete udržet“.). Ale v praxi se tak chová čím dál tím míň a je otázka, kdy přijde den, kdy začne být v Americe společensky přijatelné říkat: Ne, demokracie selhala, patří do starého železa, potřebujeme jiný systém vlády.

Téma potratů je z rodu těch, kolem kterých se organizují soupeřící americké politické síly. Pro konzervativce je potrat vražda, a když jde o vraždu, nesluší se dělat kompromisy. Pro liberály je právo na umělé přerušení těhotenství základním právem. Mé tělo, moje volba, jak zní oblíbený slogan (který se mimochodem stejně dobře hodí na odmítání očkování, kolem kterého ovšem politika vypadala zcela jinak).

Téma potratů je jedno z těch, které Amerika vyzařuje do světa – takže oficiální prohlášení k úniku dokumentu vydal třeba londýnský starosta Sadiq Khan (Zdeněk Hřib tak daleko zatím nešel). Americká rétorika a energie kolem ní zároveň způsobuje, že Američané i cizinci jsou o realitě amerického potratového režimu velmi špatně informováni. Kdyby jim někdo, jehož hlasu jsou ochotni naslouchat, vysvětlil, že stávající americká úprava je jedna z nejpermisivnějších na světě a permisivnější než v naprosté většině evropských zemí, bylo by to pro ně překvapení. Zákon, o který jde v této kauze – zákaz elektivních potratů po prvním trimestru těhotenství, který schválil stát Mississippi –, by v Evropě představoval mainstream.

Politické strany potřebují kádry oddaných, aktivních příznivců. Potřebujete nějaké aktivní téma, kterým je dokážete udržet ve varu. Potraty jsou v Americe tím tématem, a tak je v zájmu aktivistů se navzájem přesvědčovat, že s tím či oním rozhodnutím je konec světa už za rohem. Někteří tomu i uvěří.

Ale k tomu, co se stalo v pondělí. Americký Nejvyšší soud je z institucí federální vlády tou nejméně demokratickou. Soudci jsou jmenovaní prezidentem se souhlasem Senátu na doživotí a jsou neodvolatelní. Nedělají tiskovky ani mítinky, nemusí se ze svých rozhodnutí nikomu zpovídat. Na rozdíl třeba od našeho Ústavního soudu se sami se rozhodují, kterým žádostem o ústavní přezkum vyhoví a které nechají být (takže zůstane platit rozhodnutí nižšího soudu) – a nemusí to nijak zdůvodňovat. Jejich úkolem není dosahovat nějakých konkrétních politických cílů, ale dbát o ústavnost práva. Nejsou ani politici, ani advokáti, ale soudci. To aspoň až dosud veřejně deklarují všichni soudci, ať už jsou ideologicky kdekoli.

A právě proto byl totemický nález Roe versus Wade z roku 1972 zranitelný. Protože není tajemstvím, že byl špatně napsaný. To si nemyslí jen konzervativci, to řekla třeba i legendární liberální, v roce 2020 zesnulá soudkyně Ruth Baderová Ginsburgová, ještě než byla jmenována soudkyní. Stavěl na právu na soukromí, jehož zakotvení v ústavě si soudci museli hodně cucat z prstu. Takže se pečlivě sledovalo, kdy se vynoří nějaký zákon, který cestu k přezkumu Roe versus Wade umožnil. A soud se třeba jeho posuzování vyhnul, protože jeho většina neměla na ten velmi společensky destabilizující krok chuť.

A soudci jsou tajnůstkářští. Slyšení před soudem, kde soudci vyslýchají představitele stran, jsou veřejná, ale jejich uvažování, diskuse a vzájemné přesvědčování, v nichž dospívají k k výslednému názoru, rozhodování o tom, kdo napíše většinový nález, to všechno je neveřejné. Tam žádná transparentnost nemá místo. Pokud soudci a jejich nejbližší spolupracovníci tento závoj poodhalí, tak až po dlouhých letech, a i tak se to nepovažuje za příliš vkusné.

Občas se říká, že Nejvyšší soud je jakousi aristokracií americké vlády. Ale přirovnání k rabínskému soudu je patrně ještě výstižnější.

Takže už chápete ten šok, když server Politico zveřejnil plný text konceptu nálezu z pera soudce Alita s informací, že pro něj má zajištěnu podporu pěti z devíti soudců? Vyhlášení se očekávalo až někdy v červnu. Předseda soudu Roberts, který prý ještě nezaujal jasné stanovisko, by mohl psaní nálezu přidělit někomu jinému. Mohl by usilovat o jiný nález, jenž by schválil ústavnost žalovaného mississippského zákona, aniž by zrušil platnost oněch kultovních nálezů Roe versus Wade z roku 1972 a Planned Parenthood versus Casey z roku 1992, což ten Alitův činil. Ten, kdo koncept vynesl, mohl taky naopak usilovat o to, aby se nikdo z konzervativních soudců nenechal ve svém postoji zviklat. V každém případě byl cílem nátlak.

Zdaleka nejen konzervativní právníci, ale i mnozí liberální juristé reagovali na zprávu s maximálním rozhořčením. Reprezentativní je třeba tento komentář od webu SCOTUSblog, který není nijak zvlášť ideologicky vyhraněný: „Nelze dost zdůraznit, jaké zemětřesení tento únik způsobí na soudu, co se týče destrukce důvěry mezi soudci a personálem. Tento únik je ten nejvážnější, nejneodpustitelnější hřích.“ Konsenzus zněl: původce úniku je třeba vypátrat. Byl-li to nějaký úředník, co nejpřísněji potrestat. Pokud se nebude jednat o trestný čin, pak veřejným zahanbením a zničením jeho/její kariéry. Pokud to byl někdo ze soudců, pak je na řadě impeachment.

Tedy konsenzus… Ne tak úplný. Je tu frakce, nikterak slabě zastoupená i mezi washingtonskými novináři, která legitimitu Nejvyššího soudu dlouhodobě zpochybňuje. Tak jako zpochybňují legitimitu jakékoli americké instituce, jež pár let nefunguje v jejich prospěch. Třeba Senát. Protože v něm malé státy jsou zvýhodněné a nyní jsou hodně republikánské. Nebo sbor volitelů v prezidentských volbách. Když dodával vítězství demokratům, byl v pořádku. Když zvýhodňuje republikány, pryč s ním. Lze si přečíst komentáře vysoce vzdělaných lidí v duchu, že protože řada soudců byla jmenována republikánskými prezidenty, kteří byli zvoleni menšinou hlasů všech voličů, tak… atd.

Když už jsme u těch nejvzdělanějších. Jako pravděpodobný pachatel bývá nejčastěji uváděn nějaký soudní úředník, „law clerk“. Nepředstavujme si žádného kariérního úředníčka, zaměstnance státní správy. Být „law clerk“ na Nejvyšším soudě je jedna z nejprestižnějších, nejkompetitivnějších pozic pro mladého amerického právníka. Ti lidé jsou přiděleni k jednotlivým soudcům a pomáhají jim provádět rešerše pro jejich nálezy a nezřídka je i psát. Soudci si je vybírají sami a pocházejí drtivou většinou z nejvlivnějších amerických právnických fakult. Ambicióznější student práv, pokud není od počátku rozhodnutý pro kariéru v soukromém sektoru, je přímo povinen o tuto pozici usilovat. Dělá pro to první poslední, vlichocuje se do přízně profesorů, o nichž je známo, že jsou v kontaktu se soudci a kandidáty na pozici těchto „clerks“ jim doporučují. Právník, kterému se to poštěstí, to uvádí v profesním životopise celý život.

A právě tyto elitní univerzity jsou dnes čím dál tím víc ve spárech „woke“ revoluce. Pokud si někdo myslel, že právo a jeho instituce mohou být hrází proti novému dogmatismu, tak mladí právníci budou spíš jeho nástrojem. Bari Weissová cituje nejmenovaného profesora práva, se kterým únik probírala: „Mě ten únik nepřekvapuje, protože řada lidí, které na fakultách, jako je Yale, produkujeme, by něco takového udělala. Myslí si, že všechno je násilí. Takže je všechno dovoleno.“

Ale kdybychom zůstali jen na jedné straně ideologického spektra, leccos by nám uniklo. Trumpovo zpochybňování voleb, jež vedlo až ke zteči Kapitolu předloni 6. ledna, je v mnohém analogické. Snažit se zabránit Nejvyššímu soudu ve vynesení nějakého rozhodnutí, není tak daleko od toho, když se snažíte zabránit certifikaci volebního výsledku – prostě proto, že jste sami sebe přesvědčili, že tak je to správné, že tu dochází ke zneužívání moci, k uzurpování vůle lidu. Samozřejmě už před 6. lednem existovaly případy, které by šly do tohoto schématu zařadit. Ale vlastností jevu šikmé plochy je to, že intenzita porušování norem roste exponenciálně. Obě strany se navzájem hecují k drsnějším a drsnějším krokům. Ty prohřešky soupeře mají neustále před očima a neúnavně je připomínají. Prohřešky vlastní různě zamlouvají, racionalizují a relativizují.

To platí pro 6. leden a bude to platit i pro tento únik. Jenže protože se odehrál ve sféře práva, což je sféra, v níž liberálové dominují, tak se může naplnit i ne zcela vážně míněná předpověď kalifornského sociologa Gabriela Rossmana: „V novinách vyjde anonymní komentář od toho úředníka, který nález zveřejnil, pak odhalí svou identitu, aby mohl získat smlouvu na napsání knihy, sice se nikdy nestane federálním soudcem, ale dostane profesuru na nějaké právnické fakultě, která je mezi deseti nejlepšími v zemi, ale ne mezi pěti nejlepšími.“ Žebříčky právnických fakult demokracii zcela určitě přežijí.

5. května 2022