komentář Jiřího Peňáse

Odchod VK ml. Alternativa, která se nekonala

komentář Jiřího Peňáse
Odchod VK ml. Alternativa, která se nekonala

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Václav Klaus jr. oznámil, že končí v politice a odchází z veřejného života. Asi nečekaně, prý tím zaskočil i své nejbližší okolí. Takové prohlášení se snad ani v naší nezávazné době nečiní jen tak z plezíru. Když se k němu člověk v pozici Václava Klause mladšího odhodlá, má k tomu důvod.

VK ml. uvádí důvody osobní, v podstatě mluví o vyhoření. To je důvod, který by i stačil, ale bude za tím asi hlavně zklamání z projektu, který prostě nevyšel, jak si představoval. Příčiny, proč se tak stalo, jsou na jinou analýzu, v něčem se neúspěch Trikolóry podobá stagnaci jiných radikálně nonkonformních stran a hnutí v Evropě: ty měly a mají v posledních letech dobré důvody k existenci, a ne že bylo málo občanů, kteří by s nimi nesouzněli, ale u voleb to pak dopadá jinak. Některé hranice jsou pro slušného evropského voliče asi nepřekročitelné a opravdu navíc platí, že po kom jdou mainstreamová média a kdo se stane fackovacím panákem tzv. liberálů, toho si obyčejný, tedy neradikálně naladěný občan volit netroufne. Je to pro něj prostě „příliš“.

Pro mě osobně byl Václav Klaus jr. také nevolitelný, ale jeho odchodu lituju. Jak říkal Voltaire o náboženství: Já ho nepotřebuju, ale pro mého krejčího je to dobré. U mě ten těžko překročitelný práh tvořil okruh jeho názorů spojených s vypjatě protiněmeckým resentimentem, který bych označil někdy až za šovinistický. Je ale pravda, že jeho nacionalismus často tvořil odvrácenou stranu nekritického postoje jeho oponentů, postoje řekněme za každou cenu „proevropského“, často ztotožněného s aktuální podobou především německého progresivismu a jeho (vlídného) evropského hegemonismu. Konkrétně se mě pak dotklo, jak se při prezidentské volbě zachoval ke Karlu Schwarzenbergovi: kdyby se omluvil, měl by možná voliče.

Klaus, jak to má v rodě, nebyl lehká figura, sympatie se k němu netvořily věru snadno – přičemž člověk měl pocit, že o ně ani nestojí. Přitom existovalo dost důvodů, proč jsem se už nějakou dobu přesto přistihoval při tom, že se ho chci alespoň zastat, když tak aspoň soukromě. Hlavní příčnou byla kampaňovitá a masivní averze ke všemu, co Václav Klaus jr. pronášel či sepisoval. Povaha této většinou okázalé a často věru nesmírně vtipně (myšleno stupidní a trapné) provozované štítivosti však nespočívá v tom, že by jeho názory byly tak hloupé, nesmyslné, vycucané, ale právě naopak. A nebylo to ani v tom, že by jeho názory byly v nějakém smyslu nedemokratické a svobodu ohrožující. Byly to ve skutečnosti s nepříjemnou odhodlaností formulované útoky na dogmata a jistoty, ve kterých se jeho protivníci až příliš snadno a pohodlně zabydleli. Z jeho strany šlo o bezohledně a podrážděně formulovanou aroganci učitele matematiky, který hází šrapnely svých často nepříjemných, ale výstižných diagnóz na pozice, jež o sobě jednou provždy prohlásily, že jsou ty jedině správné.

Je skutečností, že Klaus to svým protivníkům velmi ulehčoval, neboť forma, do níž své názory oblékal, byla často dryáčnická a na hraně či za hranicí vkusu. Jednou jsem už psal o jeho přirovnání českého parlamentu k židovským radám v době holokaustu: ty se jen snažily zmírňovat škody, samy byly bezmocné. Byl to výrok v každém případě přepjatý, který si ale zaslouží polemické vyvrácení, nikoli nesmyslné obvinění z antisemitismu nebo znevažování židovských obětí. Klaus je (a jistě zůstane) konzervativní nacionální legalista, přesvědčený, že moc se vykonává na místě, kde byla volbami dosazena. Je možné s tím názorem nesouhlasit, ale je správné počítat s tím, že ho bude někdo zastávat. Místo toho se z něj udělal vyděděnec a třeba i ten „nácek“: což je mimořádně odporný novotvar na likvidaci jinak smýšlejících.

Hlavní problém s Klausem byl v tom, že jeho názory a to, jak je formuloval, narušovaly konsenzus jiných pevných názorových struktur. Jejich zastánci se je za léta, kdy je používají, naučili více barikádovat pokřikem než obhajovat v diskusi, natož je zastávat v otevřené a férové polemice. Jeho protivníkům často stačil jen pouhý náznak jeho siluety a už měli jasno, už létala všechna ta slova, kterými se nyní označuje druhá strana. A když je taková stigmatizace už automatická, pak jeho názory není nutné vyvracet a dát si s nimi tu práci, před jeho názory se stačí obvykle jen okázale vyzvracet. Tím se zaujme dostatečně přesvědčivý postoj a tím jsou sprovozeny ze světa. Ve skutečnosti ale žijí dál, hrubnou a radikalizují se a získávají podobu, možná i jinou, než by si sám Klaus jr. přál.

24. března 2021