Ano, je fakt, že jsou jistě důležitější věci. Třeba to sucho, které když se rozjede, tak je proti tomu ten současný nouzový stav jen takovou legrací. Ale o tom se ještě asi bude psát v příštích měsících dost a dost, to si ještě užijeme, i když už teď to člověk nechce číst a nechce o tom raději vědět. Třeba však začne příští týden pršet, třeba…

Takže když tady napíšu o tom, že se může lehce stát, že tahle země přijde o jeden dům, o jedno stavení, může se to jevit jako věc pro tuhle dobu, kdy jde přece o mnoho vážnější věci, málo podstatná. Navíc to stavení se tím asi nerozpadne a nezmizí, jen se může proměnit v úplně něco jiného, než posledních sto padesát let bylo a než co znamenalo. A ono znamenalo hodně. Bylo to jedno z několika hlavních center české duchovní a literární alternativy, místo kultu a mýtu, místo, které bylo pro mnoho lidí, dalo by se říct, v něčem posvátné a poutní. Ale nejen o to.

Jde samozřejmě o Petrkov, tedy o petrkovský zámeček, až na pár let celoživotně spojený s životem a dílem básníka a výtvarníka Bohuslava Reynka, ale i jeho ženy, francouzské básnířky Suzanne Renaud, kterou sem přivedl a ona tu uvízla, v zemi, která byla jen málo lákavá, a pak i s životem jejich pozoruhodných synů, Jiří a Daniela, kteří zemřeli před šesti lety krátce po sobě.

Minulý týden se zámeček objevil v nabídce realitní kanceláře a vzápětí i informace, že dědička ho opravdu prodává, neboť udržovat takový objekt je nad její síly. Lze to pochopit a tohle nemá být kritika jejího rozhodnutí, které bylo zajisté uvážené a asi i pro ni nutné. Zároveň nejspíš nelze vyloučit, že se petrkovský zámeček ocitne v rukou, které vůbec nebudou mít důvod respektovat, co to místo pro českou kulturu znamená a co by znamenat mohlo.

V čem ten význam spočívá? V tom, že to stavení na okraji vysočinské obce bylo svědkem jednoho z nejpozoruhodnějších uměleckých osudů téhle země ve 20. století. Byl to příběh toho, jak se osud jednoho mimořádně nadaného básníka a výtvarníka stahoval z evropských šířek (polovina Reynkova života patří Francii, odtud si přivezl ženu Suzanne Renaud) až k těm reynkovským velkým kachlovým kamnům uprostřed světnice, kde sedával obklopen kočkami a za bublání vařících se brambor pro dobytek ryl na kovové destičky výjevy, které budou souznít s představou čehosi základně českého. A to přesto, že ta sama českost ji v posledním půlstoletí téměř zlikvidovala.

Reynek, dalo by se říct, naplnil stěny toho domu obsahem univerzálním i ryze osobním a českým (přesněji česko-moravsko-vysočinským). V jeho výjevech, něžných, smutných, jemných, tichých, vždy ale jaksi naléhavých se příroda v nejprostší podobě – trní, dobytek, sněhové závěje, hřbet kočky, seschlé jablko – setkává s mýtem o posledních věcech člověka. Jeho Kristus je ukřižován na bramborovém poli a Veronika snímá do roušky jeho zakrvavenou tvář, jako by se to stalo na sousedním dvoře. Vlastně ne na sousedním, na tom jeho, petrkovském, který i skoro padesát let po smrti svého Mistra nesl jeho odkaz a zkušenost evropské kultury, která v Čechách v té době, po roce 1948, přežívala u kamen, naštípaných polínek a mezi kočičinci.

Proto je důležité, aby Petrkov nezmizel. Pokud ještě v téhle zemi nějaká kulturní identita existuje, měla by se pokusit tomu zabránit. Kulturní provoz se nejspíš zase rozjede, ale přijít o místa jako Petrkov by bylo osudné. A ostudné.