KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA

Tragéd Boris

KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA
Tragéd Boris

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Premiér Boris Johnson včera večer přežil hlasování o nedůvěře mezi poslanci vlastní strany. Přesto výsledek tajného hlasování (proti premiérovi se z 359 konzervativních poslanců vyslovilo 148) nemůže označit za vítězství. Už během dne opustili jeho kabinet dva juniorní ministři, což bývá neklamným znamením toho, že zboží je poškozené.

Před několika lety přitom Johnson vypadal pomalu jako naděje pro světovou pravici. Prostořeký muž, který pro vtip nejde daleko a přitom regulérně překračuje hranice politické korektnosti, osobnostně liberál, a přesto člověk, pro kterého kdysi měla slabost Margaret Thatcherová; vzdělanec se schopností oslovit nižší třídu. Ale buď ty přednosti poztrácel, nebo je nikdy ani neměl.

Bezprostředním spouštěčem hlasování byly Partygates, skandály z éry lockdownů. Premiér státu, který starým lidem nedovoloval rozloučit se se svými umírajícími drahými polovičkami, kde policie fotografiemi skandalizovala lidi, kteří si vyšli proběhnout se do hor, a pokutovala osmdesátiletého pána, když cestou z nákupu přes plot prohodil pár slov se sousedem, tak tento premiér měl tu nestoudnost účastnit se v práci večírků s podřízenými. Přesto by asi konzervativní poslanci nezkoušeli svého premiéra defenestrovat, kdyby necítili, jak mezitím „Borisem“ opovrhuje veřejnost – o víkendu při platinových oslavách královny na něj lidé hučeli, kde se objevil – a hlavně konzervativní aktivisté.

Šéfredaktor listu Sunday Telegraph Allister Heath před dvěma týdny napsal, že voliči pravice svého dřívějšího oblíbence začali nesnášet, když pochopili, že místo po establishmentu jde po nich. Je to premiér, který se nedlouho po příchodu k moci upsal radikální vidině známé jako bezuhlíková ekonomika. Politika Net Zero je dnes samozřejmě jedním z hlavních důvodů pro růst cen energií a životních nákladů.

Johnson nikdy nevysvětlil, proč tak náhle zahořel pro politiku, z níž si ještě jako novinář dělal docela kvalitní srandu. Někdy se to vysvětluje působením jeho zatím poslední manželky Carrie, která je ročník 1988, a tedy z generace uhlíkových nul. Ale takové vysvětlení nepostačuje, za tím obratem musí být víc. Asi oportunismus, jímž byl Johnson mezi svými přáteli a v rodině známý odedávna. Za dva a půl roku vládnutí ukázal, že pro něj jsou důležitější tzv. elity v Londýně než dělníci ze severu země, které před třemi lety v čele domnělé vzpoury proti elitám přebral labouristům.

Heath Johnsonovi nejvíc vyčítá, že zazdil velký trend, který bylo v Británii možno sledovat po odchodu Tonyho Blaira, totiž trvalý posun elektorátu doprava (myšleno kulturně a civilizačně). Z nafoukaných toryů se i díky Johnsonovi stala strana vzpoury. Ale jen na chvíli. U člověka bez ideových principů to asi nemůžeme nazvat jinak než idiocií, pokud svým voličům na kulturní rovině nedodá nic i přesto, že by to rozpočtově nic nestálo, a pak se svůj lapsus pokouší kompenzovat vysokým přerozdělováním. Tak vysokou daňovou zátěž neměla Británie od roku 1969, tedy od rozpadu Beatles. Podobně jako kolegy v kontinentální Evropě trápí i Johnsona vysoká inflace, s tou však na rozdíl třeba od Emmanuela Macrona, zato v souladu s českými „konzervativci“ nechce nebo neumí nic dělat.

Johnsonova hyperbojovnost vůči Rusku, tak nápadná ve srovnání právě s Macronem a také třeba s Olafem Scholzem, má vysvětlení jednak ve větší nezávislosti na ruských surovinách, než jaké čelí Němci, a jednak v naprostém nedostatku úspěchů na domácí frontě. Agonie pokračuje, ale bylo to těsně.

7. června 2022