Poslanec TOP 09 Dominik Feri předevčírem složil mandát a oznámil, že nebude kandidovat v příštích volbách. Nic jiného mu taky nezbývalo, Deník N a Alarm zveřejnily svědectví několika mladých žen, které měl Feri dost nechutným způsobem sexuálně obtěžovat, dvě z těch výpovědí působí jako popis znásilnění. Logicky to upoutalo velkou pozornost – Feri byl jednou z výrazných tváří zdejší politiky, mladý člověk, který dokáže oslovit mladé lidi, ne tolik nějakými promyšlenými vizemi, ale spíš tím, že se vymykal, byl nápadný.

Netroufám si vystupovat v té věci jako soudce. Ta svědectví na mě ale působí přesvědčivě, tím, jak se jedno druhému podobá, přestože se vypovídající navzájem neznají. Stavět se kriticky k tomu, jak v některých zemích působí kampaň MeToo, neznamená popírat existenci sexuálního násilí nebo nepřijatelného sexuálního chování. Ve světle publikovaných obvinění působí Dominik Feri jako další z dlouhé řady lidí, kteří nedokázali unést popularitu, slávu.

Jiná je ale otázka, jestli se obvinění Dominika Feriho dají považovat za prokázaná. Nedají, což není v rozporu s tvrzením, že působí přesvědčivě a dostatečně pro poslancův odchod z veřejného života – pro něj stačí důvodná pochybnost o charakteru, morálce obviňovaného. Dokazovat se ale – v trestním právu – má nade vši pochybnost, což se v případě Dominika Feriho stane jenom těžko. Také proto, že události popisované v článcích se staly před docela dlouhou dobou. Jistě existuje hodně důvodů, proč oběti sexuálního násilí často nevystoupí s obviněním proti pachateli bezprostředně po té události, představovalo by to pro ně další psychologickou zátěž, třeba i trauma, vnímaly by to jako ponižující a tak podobně. Ale pokud mají být pachatelé sexuálních útoků justicí potrestáni, je potřeba to změnit, protože se zvětšujícím se časovým odstupem se možnost něco prokázat snižuje, jakkoliv jistě existují případy, v nichž někdo byl usvědčený i po letech.

V mnoha debatách zaznívá, že obětem sexuálního násilí je nutno věřit. Jenomže justice nemůže být založená na takové apriorní víře. Člověk, který s takovým obviněním vystoupí, si jistě zaslouží nebýt znevažován a shazován jenom proto, že to udělal, nemá být vystaven apriorní nedůvěře – přinejmenším ze strany vyšetřovatelů a vůbec justice, médií (představa, že by se něco takového přestalo dít na sociálních sítích, kde má každý silný názor na všechno a všechny, je, bohužel, utopická). Představa apriorní důvěry, kterou někteří komentátoři a debatéři implicitně vyjadřují, by ale byla popřením základních principů západního konceptu justice a její realizace by přinesla víc škody než užitku.

A ještě na okraj. Hodně lidí skandál kolem Feriho interpretovalo jako politicky motivovaný, inspirovaný konkurencí – Piráty nebo ANO. Zaznívala pověstná otázka „cui bono?“ (latinsky to hned působí chytřeji). Nic proti ní, není to špatná otázka, často dokonce i relevantní. Jenomže to nemůže být jediná otázka, odpověď na niž by stačila k nalezení pravdy. I v tomhle případě platí, že bez důkazů, alespoň těch nepřímých, jsou to jen řeči, jakých je dnes všude nadbytek.