Na 25 let poslal tento týden rwandský soud do vězení Paula Rusesabaginu, jehož činy byly inspirací pro známý hollywoodský snímek Hotel Rwanda. Hotelový manažer Rusesabagina dokázal při běsnění genocidy v malé africké zemi v roce 1994 zachránit více než tisíc lidí. Před několika lety o tom hovořil v rozhovoru pro Týdeník Echo.

V podstatě rozsudek smrti

Rusesabagina má belgické občanství, od roku 1996 žil v exilu v USA a Belgii a kritizoval odtud rwandského prezidenta Paula Kagameho. Tvrdí, že byl do Rwandy unesen z Dubaje, aby mohl být postaven před soud. Ten jej v pondělí shledal vinným z terorismu. Podle Rusesabaginovy dcery a právníka jednal soud na přání rwandského prezidenta Kagameho. Nad férovostí soudu vyjádřily pochybnosti i USA a Belgie, rwandská vláda rozsudek přivítala. Podle kritiků se pro dvaasedmdesátiletého Rusesabaginu jedná v podstatě o rozsudek smrti.

Při genocidě ve Rwandě, která vypukla v dubnu 1994, zmasakrovali hutuští extremisté za 100 dní na 800 000 menšinových Tutsiů a umírněných Hutuů a asi 2,7 milionu lidí muselo uprchnout ze svých domovů.

Trochu jiný obraz

Rusesabagina podává trochu jiný obrázek o událostech ve Rwandě, že nejen Hutuové vraždili Tutsie, ale i Tutsiové se v odvetě dopustili řady masakrů. Právě proto se po uvedení filmu dočkal řady útoků a obvinění, že si svůj příběh přibarvil a že s vrahy ve skutečnosti spolupracoval. Rwandský prezident Paul Kagame, který neváhá své odpůrce i likvidovat a všechny alternativní vypravěče označovat za popírače genocidy, jej označil za „falešného hrdinu“. V roce 2015 Rusesabagina poskytl Janu Dražanovi pro Týdeník Echo rozhovor.

Vy jste se rozhodl odejít do exilu dávno před konfliktem s Kagamem. Už dva roky po genocidě, v roce 1996. Proč?

To je překvapující. Když si přečtete knihu Philipa Gourevitche We Wish to Inform You That Tomorrow We Will Be Killed with Our Families (jedna z nejlepších knih o genocidě ve Rwandě – pozn. red.), spousta lidí, kteří jsou dnes u moci, vypověděla, že jsem jim zachránil život. Když jsem dostal první velké ocenění, ve Washingtonu DC 2. února 2000, rwandský velvyslanec tam byl a měl excelentní projev. Ale když jsem potom začal být považován za jaksi slavného, potkávat se s důležitými lidmi, rwandská vláda za mnou přišla a povídá: Poslyšte, pane manažere, myslíme, že byste neměl dělat to, co děláte. Povězte, chcete být velvyslanec? Chcete být ministr? Zasloužíte si být ministr, vyberte si ministerstvo. Já jim řekl: Přátelé, zůstaňme přáteli. Odmítl jsem je. A cestoval po světě a říkal celou pravdu o tom, co se stalo ve Rwandě a co se dělo v Kongu i u nás. Byl jsem najednou někým, koho nemohli kontrolovat, tak jsem se stal nepřítelem.

Bojíte se?

Ne, ale v jisté době ano. Proč jsem odešel ze Rwandy? Já jsem nebyl zločinec. Udělal jsem, co jsem udělal, a všichni to věděli. Měl jsem 1268 lidí, kteří přišli hledat azyl. A mnoho z nich jsem přivezl do hotelu. Když jsem pak začal být v zemi známou postavou, nový režim si řekl: Tohoto muže nemůžeme kontrolovat. A pokud ho nemůžeme kontrolovat, jediným řešením je zabít ho.

Jeden večer, 5. září 1996, přišel do mého domu seržant z DMI (rwandská vojenská tajná služba – pozn. red.) a předstíral, že jsem ukradl nějaké počítače. Kde? Jak? To jsem netušil. Měl pistoli a kalašnikov a povídá: „Ty vstaň! Ukaž mi svůj dům, chci všechno zkontrolovat.“ Byl jsem tehdy naivní a vstal. A když jsem byl přímo před ním, naše služebná uviděla, jak vytahuje pistoli a začala křičet: „On vás chce zabít! On vás chce zabít!“ Otočil jsem se a strčil do něj, spadl. Bydlel jsem v rezidenční čtvrti, blízko je belgická i čínská ambasáda a mnoho institucí. Vyběhl jsem ven a volal o pomoc, moje žena za mnou. A všichni ti strážci z těch rezidencí se seběhli a obklíčili můj dům, aby toho chlapa zadrželi. Málem mě zabil. A následující ráno přišel jeho šéf do mé kanceláře a říká: „Víte, pane manažere, ten kluk neměl zbraň, to byly hračky.“ Podíval jsem se na něj a říkám: „Majore, ten chlapec neměl hračky, měl zbraně. Možná pro vás jsou to hračky, protože neodvedly svou práci.“ Byl jsem vážně hodně rozčílený. Ten večer jsem sedl na letadlo a odletěl do Bruselu do exilu. 6. září 1996. (smích) Takže, vy se ptáte, jestli jsem se nebál. V Bruselu mi čtyřikrát obrátili dům naruby… A jednou jsem se štěstím unikl „autonehodě“. To jen tak na okraj. (smích) Jednoho dne zemřu, kdy to bude, nevím. Až to přijde.

Rozhovor s Paulem Rusesabaginou bude součástí knihy Proměny světa, rozhovory 50 osobnosti, kterou vydá Echo Media ještě v tomto roce.