KOMENTÁŘ Martina Weisse

Neobvyklý pohled na Green New Deal

KOMENTÁŘ Martina Weisse
Neobvyklý pohled na Green New Deal

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jakou představu ve vás vyvolají věty „Vítejte v roce 2030. Nic nevlastním, nemám žádné soukromí a nikdy se nežilo tak dobře“? Když vedle nich vidíte obrázek autorky, mladší ženy s mikrofonem v ruce, zjevně jako doma na konferenčních pódiích, elegantně, ale prostě oblečené, jak bývají moderní Západoevropanky? Když si přečtete, že je jí Ida Aukenová, dánská sociálnědemokratická poslankyně a bývalá ministryně? A když to vidíte v tweetu od World Economic Forum, organizace pořádající známé sešlosti nejvlivnějších lidí našeho světa v Davosu?

Tweet vás odkáže na její článek „Takto by se mohl do roku 2030 změnit život v mém městě“. Ilustrační fotografie bicyklu ozdobeného květinami na městské ulici naznačuje myšlenkový svět, kterým by se článek mohl ubírat. „Všechno, co jste považovali za zboží, je dnes považováno za službu,“ vysvětluje vypravěčka, proč nic nevlastní. Po nástupu čisté energie a samořídících, létajících aut přestalo mít smysl je vlastnit. „Nechce se mi věřit, že jsme se kdysi smiřovali s dopravními zácpami, o znečištění ovzduší spalovacími motory nemluvě. Co jsme si mysleli?“ kroutí hlavou nad průmyslovou civilizací. Následuje óda na cyklistiku a další činnosti přibližující člověka k přírodě, jako je zahradničení. Tento ideál života neutopeného ve vlastnictví věcí je přece rozšířený už dnes.

Rovněž se dočítáme, že „problémy životního prostředí se zdají být velmi vzdálené,“ neboť zboží je produkováno s ohledem na trvanlivost a recyklovatelnost. Cirkulární ekonomika definitivně pohřbila známou fintu kapitalistů, plánovanou zastaralost.

Estetika cyklostezek je celkem běžná věc. Tak nějak by si asi představoval Prahu primátor Hřib. Ale naše autorka pokročí dál. Až do polohy, jež připomíná, jak u nás za socialismu líčili učitelé marxismu budoucí život za komunismu: „Jednou za čas se rozhodnu, že si chci uvařit. Je to snadné – potřebné kuchyňské vybavení mi doručí ke dveřím během minuty.“ Práci zastoupí hra. Opravdu. „Práci, kterou děláme, je možné dělat kdykoliv.“ Jako práci z domova za lockdownu, napadne nás. Jenže ta práce je jiná: „Ani nevím, jestli tomu můžu ještě říkat práce. Je to spíš čas přemýšlení, čas tvoření a čas vývoje.“

V závěru si autorka libuje, že její město je mnohem lepší než svět včerejška, a vysvětluje, že to byla reakce na to, že starý „model růstu“ byl neudržitelný. „Děly se nám všechny ty hrozné věci. Nemoci ze způsobu života, změna klimatu, uprchlická krize, degradace životního prostředí, naprosto ucpaná města, znečištění vody, znečištění vzduchu, sociální nepokoje a nezaměstnanost.“ Ale to všechno patří minulosti.

Vypadá to jako text hodný davoského fóra. A taky je to řešení úkolů, které formulovala jedna konkrétní intelektuální tradice. Lze ji vymezit zprávou Římského klubu „Meze růstu“ z roku 1972 (pobočku klubu u nás chtěl v roce 1990 zakládat jistý Miloš Zeman) a názvem knihy Ericha Fromma „Mít, nebo být?“ z roku 1976. Cirkulární ekonomika vyřešila zdroje a na Frommovu jednoduchou otázku dala budoucí společnost jednoduchou a správnou odpověď. Anebo ne?

Ten text obsahuje i místa, která do tohoto přímočarého výkladu nezapadají. Několikrát si člověk nad nimi říká, že se buď ukazuje, jak iluzorní tyto recepty jsou, anebo že to autorka nemůže myslet vážně. Třeba nakupování autorku nebaví. To lidi dnes stále baví, i ty nejpřevratnější technologické firmy současnosti jsou založeny na tom, jak moc je to stále baví. Nepřeceňuje autorka ochotu většiny lidí vzdát se těchto přízemních radostí? A opravdu se jí líbí, že může nakupování svěřovat algoritmu, protože „teď už zná můj vkus líp než já sama“?

Opravdu se jí líbí, že domov nahradilo jakési totální AirBnB, protože „když naše prostory nepotřebujeme, využívá je někdo jiný. Když nejsem doma, můj obývací pokoj je využíván pro obchodní schůzky“?

Ten text jsme zjednodušili, Aukenová sama v poznámce na začátku a na konci upozorňuje, že se nejedná o utopii, o její sen, ale o „scénář ukazující, kam bychom mohli směřovat – v dobrém i ve zlém“.

A opravdu je v něm několik nepochybných mráčků na obloze. Ne všichni přijali život ve městě. Nedokázali nebo nechtěli, někteří se i „obrátili proti politickému systému“. Žijí někde na venkově nebo ve starých, poloprázdných tradičních domech. Vypravěčku jejich existence znepokojuje.

A otevřeně přiznává, že jí občas vadí, že nemá soukromí. Že je každý její čin zaznamenán. A doufá, že to proti ní nikdo nepoužije.

Ale na tom textu je zajímavé, že až na zmíněné výjimky „dobré“ a „špatné“ věci nejsou jednoznačně označkované. Že si každý může vybrat. Pohybují se na spektru od jednoznačně dobrých – kdo je pro špinavý vzduch? – po znepokojivé. Nejsou nijak uspořádány ve smyslu, že by něco nežádoucího bylo cenou, kterou musíme platit za něco žádoucího. Jsou předkládány jakoby ve stavu zrodu.

Už dnes jsou některé ty věci považovány za dobré v určitých kontextech, v určitém společenském prostředí. A v jiném ne. Cyklostezky a kultura, kterou symbolizují, jsou, jak známo, dosti politicky polarizující. Nejsou to jen ojedinělé výkřiky politiků či jedinců na sociálních sítích, už existují studie, které ukazují, že vztah k cyklostezkám nebo třeba k veganství a k umělému masu dosti výrazně predikuje volební chování.

Je na nás, abychom si řekli třeba, zda se nám zamlouvá nevlastnit vůbec nic, ani oblečení. Anebo zda si chceme některé věci osahat, učinit je svými. Koneckonců i bolševik toleroval osobní vlastnictví aut, a dokonce domů, byť omezoval jejich velikost.

A je na ztrátě soukromí znepokojivé jen to, že by informace o nás někdo mohl proti nám použít? Sovětský film režiséra Alexeje Germana z roku 1985 Můj přítel Ivan Lapšin zachycuje společnost vrcholného sovětismu, ještě před velkými stalinskými čistkami ve 30. letech, kdy existovalo něco takového jako věřící sovětský člověk. Jedním z rysů té společnosti byl život v komunálních bytech a v tom filmu je nádherně zobrazeno, jak ustavičná přítomnost ostatních především znemožňuje myslet. V tom dánském světě roku 2030 může člověk být fyzicky sám, ale cizí oči a cizí myšlenky jsou neustále virtuálně přítomné.

Takže ten na první pohled utopický text má i rysy klasických antiutopií. Nějaký bod zlomu, ucuknutí od okraje propasti („Až na poslední chvíli jsme objevili, jak využívat všechny ty nové technologie pro lepší účely“), i když zde to na rozdíl od klasických antiutopií není válka. Ti, co zůstali stranou. Vždycky takoví existují. Nepřizpůsobiví. V rezervacích. Ti, kdo odcházejí z Omelas. A hlodání pochybností, vnitřní neklid, který se vždy u nějakého hrdiny objeví. První odpověď na ně, ať už ji pronáší obecné vědomí, anebo někdo jako Mustafa Mond v Huxleyho Brave New World: Takže vy byste se chtěli vrátit ke starému špatnému světu? Odpověď, která většině lidí stačí – dokud někomu stačit nepřestane.

V každém případě text klade otázky, jež přesahují myšlenkový horizont Mezí růstu a Ericha Fromma. A zároveň je politicky aktuální. Protože to, co autorka předkládá, je přece svět Green New Dealu. Jeho základními pilíři jsou přechod k čisté energii a digitalizace. A Nástroj pro oživení a odolnost (Recovery and Resilience Facility) byl schválen, cesta je nalinkovaná.

Nevíme samozřejmě, zda je ta vize roku 2030 vůbec realizovatelná. Bude všeho dost pro všechny? S odpovědí se hlásí různé nové koncepty jako univerzální zaručený příjem nebo moderní monetární teorie, které slibují v sociální politice a v ekonomii bezmála tolik, jako kdybychom ve fyzice zrušili gravitaci. Jsou nevyzkoušené, není jasné, zda budou fungovat. Přičemž tím „fungovat“ myslíme, zda se náhodou fundamentálně nemýlí ohledně lidské povahy.

A pokud budou fungovat, není jisté, jestli „tam“ chceme. A přitom je to jediná koncepce hodná toho jména, kterou Evropská unie má.

29. dubna 2021