Dnes opět o výkonech na poli předstírání. Před čtyřmi týdny jsem na tomto místě popisoval příběh BethAnn McLaughlinové, která vytvořila na sociálních sítích fiktivní postavu nebinární indiánské aktivistky a vědkyně a podařilo se jí přesvědčit mnoho lidí, že ta figura je skutečná. Pozoruhodné. Daleko pozoruhodnější ale je, co dokázala Jessica Krugová. Předvedla mimořádnou schopnost předstírat ve světě nikoli virtuálním, ale reálném. A prošlo jí to a asi by jí to procházelo dál, kdyby sama sebe „nenaprášila“, nepřiznala vše v teatrálně kajícném článku na serveru Medium.com.

Jako Jessica Krugová vystupovala v akademickém světě, učila historii na Univerzitě George Washingtona v hlavním městě USA, publikovala práce o historii černých Američanů, psané z politicky velmi radikálních pozic. V aktivistickém světě v New Yorku byla známá jako Jesse La Bombalera, žena afrohispánského původu, velice nesmlouvavá bojovnice. Teď ale přiznala, že si svou osobní historii vymyslela, její dědictví je výrazně prozaičtější – běloška z Kansas City. Nejde přitom jenom o klam ve věci životopisu. Tu svou smyšlenou etnicitu Krugová používala jako svého druhu zbraň. Známí z aktivistických kruhů na Twitteru vzpomínají na její zvyk brát si nevyzvána slova s tím, že musí něco říct „jako černá žena“. I v akademickém světě vyztužovala svoje argumenty smyšlenou pohnutou historií, poukazy na to, kolik jejích blízkých se stalo obětí závislostí nebo násilí i na údajné vlastní drastické zkušenosti. Do své role příslušnice ustrkované menšiny se často pokládala tak, až to jejím – jinak třeba podobně smýšlejícím – druhům bylo nepříjemné. Když byla nominována na jakousi cenu, kterou nakonec dostala jiná bílá autorka, používala to před studenty jako příklad pokračujícího útisku barevných žen. Na sociálních sítích zveřejnila některá nepříznivá hodnocení svých kurzů ze strany studentů a prezentovala je jako další příklad rasismu, podle ní hluboce zakořeněného v prostředí amerických univerzit. V projevech používala termín „mí černí a hnědí bratři a sestry“. Zjevně byla přes všechnu tu komedii pevně přesvědčena, že pomáhá dobré věci, že je – slovy její bývalé kolegyně Yarimar Bonillové – „lepší barevná žena než my ostatní“.

Někteří komentátoři tuhle groteskní kauzu mají za svým způsobem logickou ve světě, který za nejdůležitější charakteristiku člověka považuje příslušnost k různě definované identitě. Představuje-li právě tohle nejdůležitější hodnotu, „měnu“, není divu, že ji bude občas někdo falšovat. Pokud rasová příslušnost dodá slovům váhu a člověku, který je pronáší, dodává na významu, dá se čekat, že si lidé budou vymýšlet fiktivní rodokmeny – právě proto, aby jejich slova byla brána vážněji a aby také získali oprávnění komandovat druhé (a jistě je také logické, že se k takovým podfukům budou uchylovat ti, jimž se komandovat druhé chce). Jedna věc ale člověku, který byl o existenci té dámy zpraven, až když to prasklo, přijde dost zarážející. Jak je možné, že jí to vycházelo tak dlouho? Když se jeden podívá třeba na videa, na nichž „Jess La Bombalera“ vystupuje, neřekne si: Vida, to je ale temperamentní černá žena. Spíš ho udiví, že ji někdo (bez ohledu na to, jak velké rozdíly v míře pigmentace kůže mezi černými lidmi existují) vůbec mohl za černošku považovat. Navíc její varianta „africko-hispánské“ angličtiny působí jako nějaká parodie z politicky nekorektního skeče. Jenomže takhle zpětně se ta nepochopitelná důvěřivost soudí snadno. Když se člověk octne v prostředí, kde je nějaká osoba považovaná za černošku, jakkoli na to třeba nevypadá, je docela obvyklé to obecné mínění přijmout – člověk automaticky nepředpokládá, že o sobě druzí lžou, obecně sdílené pravdy jeden většinou nepřezkoumává. A navíc – může být těžké rozeznat totálně přehrávající teatrální aktivistku a totálně přehrávající bělošku, která se vydává za černou Hispánku. A možná je lepší to v určitých kruzích ani nezkoušet, kdoví, jak by dopadl člověk, který by v časech před přiznáním Jessiky Krugové nadhodil, že s ní možná není něco v pořádku.