Parlament je žvanírna a ztráta času. Nechce nám dát důvěru. Nemáme v něm většinu. Tak ho obejdeme a budeme si to dělat po svém. Když jsme nedostali možnost měnit zákony, budeme tytéž věci měnit bez nich. Podzákonnými normami a vyhláškami, které nám nikdo schvalovat nemusí. Tak se dá v kostce shrnout myšlení ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, jenž se rozhodl svévolně změnit systém výběru nových soudců. Na svém záměru začal pracovat ještě v Sobotkově vládě. Dotáhl ho ale až ve vládě nové. Je to zatím největší veřejně známý zásah, který Babišův kabinet, jenž nezískal důvěru Poslanecké sněmovny, udělal.

Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa je přesvědčen, že Pelikánův zásah je protiústavní. „Právní úprava sešitá horkou jehlou v předvečer parlamentních voleb a přijatá neústavní cestou zkrátka nemůže stanovit právní základ pro utváření jedné ze tří mocí ve státě. Nikoli v demokratickém právním státě. Zvolená forma výběru soudců toliko pouhou instrukcí ministerstva spravedlnosti je proto nepřípustná a v očividném rozporu s Ústavou České republiky,“ napsal Pelikánovi v připomínkách předseda Nejvyššího správního soudu. Pelikán přesto nový systém výběru soudců v lednu letošního roku svou vlastní vyhláškou svévolně spustil.

Není to poprvé, co se Babišovo hnutí ANO vrhlo do zásadních změn, aniž by se obtěžovalo nechat si k tomu schválit v parlamentu zákony. A kdy s tím tvrdě narazilo u soudu. Ústavní soud zrušil Babišovi už koncem loňského roku část EET právě s argumentem, že nemůže detaily on-line kontroly podnikatelů svévolně nařizovat ministerskými vyhláškami, ale musí je přímo prosadit v zákonech. Na to teď ovšem Babiš nemá ve sněmovně dost hlasů, takže jeho výstavní projekt EET je výrazně ohrožen.

Obejdeme žvanírnu

Stejně jako v případě EET se i u soudců bez vůle parlamentu provádí zcela zásadní změna. U tak citlivé věci, jakou výběr soudců je. Dnes je velmi otevřený. Nové soudce si vybírají šéfové soudů. Ti svůj návrh pošlou ministrovi spravedlnosti, který nováčky přiděluje k příslušným soudům. Jeho návrh projedná vláda a soudce jmenuje prezident republiky. Podle nynějšího zákona o soudech a soudcích z roku 2002 se soudcem může stát každý občan České republiky, „který je způsobilý k právním úkonům a bezúhonný, jestliže jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že bude svou funkci řádně zastávat, v den ustanovení dosáhl věku nejméně 30 let a souhlasí se svým ustanovením soudcem a přidělením k určitému soudu. Předpokladem pro jmenování soudcem je vysokoškolské právnické vzdělání získané řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice a složení odborné justiční zkoušky. Funkce soudce je veřejnou funkcí a je neslučitelná s činností poslance či senátora. Soudce nesmí mít žádnou funkci ve veřejné správě a vykonávat řadu dalších činností, které určuje zákon. Pro činy spáchané při výkonu funkce soudce nebo v souvislosti s výkonem této funkce lze soudce trestně stíhat nebo vzít do vazby jen se souhlasem prezidenta republiky. Soudce je při výkonu své funkce nezávislý a je vázán jen zákonem. V občanském životě je soudce povinen se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů“.

Citace ze zákona, který se teď Pelikán rozhodl svévolně obejít, ukazuje, jak je soudnictví otevřené pro lidi ze všech možných právnických profesí. Jak je nezávislé. A jak volnou ruku mají šéfové jednotlivých soudů při výběru nových soudců.

Robert Pelikán je od svého nástupu do úřadu přesvědčen, že té volnosti a benevolence je příliš, a chce prosadit jednotný systém výběru. Všichni by se nejdřív měli stát na nějakou dobu justičními čekateli. Před oblečením soudcovského taláru by měli projít jednotnou, ministerstvem spravedlnosti definovanou písemnou zkouškou. Poté by následovalo výběrové řízení k příslušnému soudu, dvouletá příprava završená simulovaným soudním jednáním a psychotesty. To všechno pod taktovkou Justiční akademie, patřící pod ministerstvo spravedlnosti. Je to taková justiční obdoba centrálního nákupu, po němž Andrej Babiš volá od svého příchodu do politiky. Zprvu chtěl nakupovat jen kancelářský papír. Za ty roky se ale dokázal propracovat až k centrální, státem řízené výchově soudců. Na první pohled je zřejmé, že je to změna tak zásadní, že by si žádala úpravu zákona. Nikoli jen svévolné rozhodnutí ministra spravedlnosti ve vládě bez důvěry Poslanecké sněmovny.

Pelikánova centrální přípravka

Robert Pelikán počítá s tím, že nová pravidla prostě spustí a až dodatečně prosadí ve sněmovně zákon, který je legitimizuje. To ale český ústavní systém nedovoluje. V některých zemích, například ve Francii, to možné je. Prezident republiky si tam může nechat v Národním shromáždění schválit jen obrysy zákonů. Ty začnou platit a všechny podstatné detaily se schvalují až dodatečně. Emmanuel Macron přesně tímto stylem prosazoval loni na podzim zásadní změny pracovního práva. V českém právu však žádná podobná možnost není. Pelikánovi to ale projde, pokud na něj někdo nepodá žalobu k Ústavnímu soudu. K tomu se podle informací Týdeníku Echo chystají někteří senátoři. Z nedávného rozhodnutí ústavních soudců v případu EET je zřejmé, že jsou velmi citliví na to, když se obchází parlament a zásadní věci se prosazují ministerskými vyhláškami.

Svou centralizaci výběru nových soudců hájí Pelikán tím, že v nástupu nových lidí do justice je v současné době chaos. Každý předseda soudu může na soudce uplatňovat úplně jiná měřítka. Takže jsou nerovné podmínky. Co stačí v Plzni, nemusí stačit v Praze či Ostravě. Proto lidé v různých regionech mohou narazit na různě kvalitní soudce. Tou nerovností může být porušena rovnost a ústavní právo na spravedlivý proces. Zhruba tímto stylem odpovídá ministr spravedlnosti Pelikán Baxovi na jeho námitku o protiústavnosti. „Pak by musel předseda Nejvyššího správního soudu říkat, že současný stav, kdy nejsou žádná pravidla, je také protiústavní, což nikdy neříkal.“

Tvrdou kritiku od šéfů soudů ostřeluje s tím, že se nechtějí vzdát své moci vybírat si soudce bez jakýchkoli pravidel. Baxa, který se stal hlavním mluvčím tažení proti pelikánovské vyhlášce, souhlasí s tím, že jasnější kritéria pro výběr soudců by justici prospěla. Po veřejné debatě je ale potřeba prosadit je zákonem v parlamentu. Nikoli svévolnou vyhláškou jednoho ministra bez důvěry sněmovny.

Většina soudů žádná jasná a průhledná pravidla pro výběr skutečně nemá. Baxa hned po nástupu do funkce zveřejnil na webu jasné představy pravidel, jak má soudce Nejvyššího správního soudu vypadat. Lidé si ze životopisů jeho soudců mohou kdykoli zkontrolovat, jestli těm měřítkům dostávají. „Cílem předsedy Nejvyššího správního soudu zůstává sestavit, obměňovat a doplňovat soudcovské řady tak, aby soud byl pestrý, složený z důvěryhodných osobností skýtajících dostatečné záruky nezávislosti a nestrannosti, špičkových odborníků ze soudů všech stupňů, jiných právnických profesí i akademické sféry. Soudci Nejvyššího správního soudu by měli být lidé moudří, uvážliví, odvážní, s pevným charakterem a hlubokým smyslem pro spravedlnost, vybavení navíc silnou vůlí pro její hledání a nalezení. Tito soudci by se měli vyznačovat kvalitní prací, aktivitou, společenskou odpovědností, sebevědomím založeným na profesních kvalitách a své konkurenceschopnosti. Musí počítat s tím, že jejich práce bude vystavena veřejné kritice,“ píše Baxa v pravidlech, kdo má být soudcem Nejvyššího správního soudu, který rozhoduje velice politicky citlivé věci včetně stížností na volby. „Z těchto důvodů jsou (bez pořadí) za klíčové vlastnosti případného kandidáta na funkci soudce Nejvyššího správního soudu především považovány:

• Osobnostní kvality a charakter (morální integrita, objektivita, odvaha, dobrý úsudek, pokora, rozhodnost, schopnost a ochota učit se a dále se profesně rozvíjet).

• Intelektuální kapacita (obecná právní erudice, vysoká úroveň znalostí v oblasti veřejného práva, schopnost rychle vstřebávat a analyzovat informace, samostatné myšlení).

• Schopnost porozumění a férové jednání (schopnost přistupovat ke každému jednotlivci, bez ohledu na prostředí, z něhož pochází, citlivě a s respektem, ochota trpělivě naslouchat, zdvořilé jednání).

• Autorita a komunikační schopnosti (schopnost vyvolávat respekt a důvěru, schopnost udržet autoritu i v případě pokusu o její zpochybnění, schopnost jasně a stručně vysvětlit průběh řízení a jakékoli rozhodnutí všem účastníkům řízení a dalším osobám).

• Efektivita práce (schopnost pracovat rychle a pod tlakem, schopnost dobře si organizovat svůj čas a bez průtahů vyhotovovat jasně odůvodněná rozhodnutí, schopnost konstruktivně spolupracovat s ostatními soudci v senátu a v rámci celého soudu, schopnost vést a vychovávat asistenty a obecné manažerské schopnosti).“

To je celkem slušná soupiska konkrétních nároků, které se dají těžko obsáhnout jedním centralizovaným Pelikánovým písemným testem.

Pelikán svou vyhláškou také výrazně zužuje okruh lidí, z nichž se soudci budou vybírat. Podmínkou získání taláru budou roky strávené v centralizovaném státním výchovném zařízení. Tím se snižují šance advokátů, notářů a dalších právních expertů, kteří budou mít po letech praxe chuť stát se soudci. Navzdory jakýmkoli zkušenostem budou muset se začátečníky do pelikánovské centrální přípravky. I to je v rozporu se zákonem. Podle něho se totiž do přípravné justiční služby počítá i výkon jiné právnické profese.

Pelikánovská měřítka může zcela ignorovat nový prezident, který vzejde z druhého kola volby. Jiří Drahoš už v jedné z debat řekl, že by se podle nových pravidel, o nichž renomovaní právníci tvrdí, že jsou protiústavní, neřídil. I prezident má, stejně jako skupiny poslanců a senátorů, právo podat ústavní stížnost. Takže pokud bude Jiří Drahoš zvolen, může svá slova z debaty ihned převést do činů a Babišova ministra spravedlnosti žalovat u Ústavního soudu. Byl by to slušný test svébytnosti a odvahy.