komentář ondřeje štindla

Zpěvákovo odcházení

komentář ondřeje štindla
Zpěvákovo odcházení

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Truchlení po skonu Karla Gotta je udivující jak svým měřítkem, tak některými exaltovanějšími projevy. Udivující jsou i pro člověka, který předpokládal, že se budou „dít věci“, až zpěvák jednou odejde. Také se nějakým způsobem vrátila debata, která kolem postavy nejpopulárnějšího českého umělce proběhla už víckrát. Byl Karel Gott tváří normalizačního režimu? Nebo to naopak byl umělec, jehož hudba pomohla lidem ten režim přežít? Kromě toho se debatuje ještě na jakési „metaúrovni“ – o tom, jestli je v kontextu něčí smrti debata na podobné téma vůbec vhodná.

O mrtvých jen dobré, říká se často. A skon jakéhokoliv člověka jistě je příležitostí připomenout dobré věci, které v životě udělal. To „jen“ zní ale trochu vystrašeně. Jistě je krajně nevkusné, hnusné projevovat po něčí smrti uspokojení, škodolibou radost, to by byl také symptom ignorance, natvrdlé a sebestředné krátkozrakosti tváří v tvář smrti, jež čeká na všechny. To lpění na „jen dobrém“ ale zase může být projevem jakési úzkosti ze života, jímž každý prochází jako bytost rozporná. Smrt můžeme vnímat také jako okamžik definitivního smíření – pro odcházejícího i lidi kolem. Ta povinnost chvalozpěvu tu usmiřovací dimenzi smrti vlastně popírá – proč o něj vůbec usilovat, když všechno přece bylo tak dokonalé. V tom vyžadování stoprocentní pozitivity ve slovech o čerstvě zesnuvších může rezonovat nějaká nejistota, existenciální obava. V něčem pochopitelná, nikdo nechce být souzený přísně a spravedlivě – všichni víme, jak by to dopadlo.

Podle svědectví mnoha lidí byl Karel Gott vlídný člověk, který se vší své popularitě navzdory nad druhé nevyvyšoval, byl loajální k přátelům a některým z těch, kdo byli politicky pronásledováni, se snažil pomoci. Byl oddaný své práci, měl ji rád a vždycky se ji snažil dělat co nejlíp. Jistě věřil, že je tím „poslem dobrých zpráv“, ze světa zřejmě odcházel klidný a vyrovnaný, budiž mu to přáno.

V době po jeho smrti je jistě namístě tohle všechno připomínat. Není ale nic zvráceného na tom, říct taky to, že na někoho mohl v časech normalizace působit jako „hlas režimu“ – ne proto, že by byl političtější, ideologičtější než jiní (zjevně nebyl), že by přes politiku likvidoval svoje konkurenty, protivníky, využíval svá privilegia proti druhým, jak v té době mnozí činili. Jako každý, kdo veřejně vystupuje (nebo třeba má jenom účet na sociálních sítích), měl ale nějakou svoji personu, postavu, již pro veřejnost představuje. A v jeho případě ta persona s dobou pozdního komunismu nějak souzněla, byly spolu komplementární. Často teď zaznívá, že Karel Gott přinášel lidem radostné písně v těžkých časech. Jenomže hlas oficiální propagandy těch těžkých časů byl taky radostný – nebyly v něm dominantní výhrůžky, krvelačnost, jakkoli na ně taky občas přišla řada. Daleko častěji se nesla v duchu otupujícího, napapaného veselí – žije se lépe, žije se radostněji, hodně jsme toho vyrobili, máme se skvěle a užíváme si všelijaké výdobytky, zatímco za západní hranicí lidé trpí a jejich vůdci spřádají válečné plány... Když uprostřed vší té oficiózní radostnosti vyšla chvíle na písničku, přišel na pódium Karel Gott se svojí dobrou zprávou a image „dobrého chlapce“, který je vždy zdvořilý a uctivý a všechny má tak rád. V očích člověka, který nebyl s tehdejším režimem ztotožněn, mohly ty dvě radosti docela snadno splynout. Zvlášť když se hlasatelé propagandy a posel dobrých zpráv na veřejnosti často ukazovali spolu a vzájemně se ujišťovali o své náklonnosti. Ta doba byla také časem Gottovy největší slávy – i v mezinárodním měřítku. Není nic zvláštního na tom, je-li spojován právě s ní, ve všech ohledech.

Po jeho odchodu mnohokrát zaznělo a ještě zazní, že písně Karla Gotta budou věčné, poslouchat je budou další a další generace. I v tom je slyšet úzkost – i lidi starší střední generace jako já neznají svět bez Karla Gotta, jinou realitu než tu, v níž je Gott nejpopulárnější českou osobností. Jenomže svět, na jaký jsme zvyklí, věčný není. A my taky ne. V reakci na dění po zpěvákově smrti jeden český dokumentarista napsal: „V téhle zemi se už nedá ani normálně umřít.“ Ale Karel Gott asi „normálně“ odešel, na to, co se dělo pak, už neměl nejmenší vliv. Mnohokrát a mnohokrát se o něm mluvilo jako o úkazu, který „překlenoval“ zemi, nějakým způsobem ji vyjadřoval, „byl naším zrcadlem“. Možná k tomu pověstnému „nastavení zrcadla“ došlo až po jeho skonu.

5. října 2019