komentář petra holuba

Proč? Třetina Čechů dělá za hladovou mzdu

komentář petra holuba
Proč? Třetina Čechů dělá za hladovou mzdu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zázrakem nízké nezaměstnanosti si Česko vysloužilo věhlas v celé Evropské unii. Přesto primát skrývá nepříjemnou skutečnost, že neobvykle mnoho lidí pracuje za velmi nízkou, dalo by se říci „hladovou“ mzdu. To znamená, že zdejší ekonomika nedokáže využít potenciál velkého počtu lidí, zároveň mizerně placená práce ztrácí smysl v očích samotných zaměstnanců.

Za nízkou, přesně tříprocentní, nezaměstnanost bývá chváleno Německo. Ovšem žádná sláva to není, když dvaadvacet procent zaměstnanců vydělává méně než dvě třetiny průměrné mzdy. Jak upozornil deník Neue Zürcher Zeitung, tento podíl lidí s nízkou mzdou průběžně roste a za posledních dvacet let se zvýšil o osm procent. Němci by si měli vzít příklad ze Švýcarů, navrhují švýcarští novináři. U nich nezaměstnanost také nestojí za řeč, ale přitom za hladovou mzdu pracuje jen 12 procent lidí.

Češi si mohou vydechnout, že se novináři z Curychu nezajímali o tuzemské poměry. Z jejich úhlu pohledu má zdejší pracovní trh ještě větší problém. Lidí bez práce je podle metodiky Eurostatu jen málo přes dvě procenta, ovšem podíl těch, kdo neberou ani dvě třetiny průměrné mzdy, se v posledních deseti letech drží v koridoru 28 až 30 procent. Do toho se nepočítají „živnostníci“, kteří působí v rámci švarcsystému. Na smutné bilanci nic nezměnila ani prosperita posledních let, a tak těžko může překvapit průzkum agentury CVVM, podle něhož je zhruba 60 procent lidí nespokojeno s výdělkem a zhruba pětina bere mnohem méně, než si z vlastního pohledu zaslouží. Ani tento poměr se během konjunktury prakticky nezměnil.

V základech tuzemského (i německého) pracovního trhu je něco shnilého. Systém nutil k práci i ve chvíli, kdy nabídka nestála za mnoho, tím vytvořil sektor mizerně placené práce, který je pro mnoho zaměstnanců prokletím a pro celou ekonomiku zátěží. Pro důležitá místa v průmyslových provozech „nejsou lidi“, protože si vydělávají někde jako nekvalifikovaní baliči u zásilkové služby, hlídají parkoviště nebo třeba sekají trávu v parku. Chlubení koaličních politiků, že náš pracovní trh slouží za vzor celé Evropě, je spíše připomínkou, že se s nízkými platy musí konečně něco dělat.

Zhoubný vliv sociálního státu

Obvyklou a v mnoha vyspělých průmyslových státech vyzkoušenou metodou jsou tarifní jednání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Výzkum vídeňské univerzity, na kterou se odvolává Neue Zürcher Zeitung, dokonce tvrdí, že se podíl nízkých mezd snižuje s tím, čím větší počet zaměstnanců se tarifních jednání účastní. Zároveň však platí, že nepomůže centralizované dohadování na úrovni tripartity, tedy mezi státem, největší odborovou centrálou a zaměstnavatelskými svazy. Nařídit z centra minimální mzdu a z ní odvozené tarify pro celou zemi má za následek, že se pravidla ve velkém obcházejí, o čemž nakonec svědčí Německo a svědčit by mohla i tuzemská praxe švarcsystému.

Ovšem vyžadovat vyšší mzdu po zaměstnavateli znamená také nepříjemnost. Zaměstnance k takovému kroku nic nenutí v situaci, kdy si může dojít na pracovní úřad a nízkou mzdu doplnit pobíráním sociálních dávek. To je vyloučeno ve Švýcarsku, jehož sociální systém se ovšem nerozpíná tolik jako v Německu, kde lze spojit tzv. minijob se státní podporou. V Česku je dobře známa praxe, že se zaměstnanci vyhýbají vyšším mzdám, jen aby nepřišli o podporu na bydlení nebo další rodinné dávky. Častěji této možnosti využívají ženy, kterých pracuje za hladovou mzdu víc než třetina.

Každý musí pracovat, zní maxima, se kterou se začal po válce v Německu budovat kapitalismus a k níž se hlásí také Česko. Za určitých okolností však paradoxně vede ke snížení ekonomického výkonu.

19. července 2019