Starý nesrozumitelný filozof Martin Heidegger ve slavném rozhovoru pro Der Spiegel kdysi řekl, že „nás už může zachránit jenom nějaký Bůh“. Jak to bylo míněno, tady nebudeme rozebírat, na to jsou jiní. Zde se spokojíme s tím, že ano, to nepochybně, nějaký Bůh, tedy ein Gott, by se konečně hodil, jinak to špatně dopadne. A prosím, rychle. Právě to totiž vypadá, že máme opravdu namále, ne že bychom všichni umřeli, to asi ne, ale být nejhorší na světě, hm, o to jsme asi právě nestáli, a to ještě ani nezačala pořádná chřipková sezona.

Jenže proč by zrovna nás, vyhlášené neznabohy, měl „nějaký Bůh“ zachraňovat? To je otázka, kterou si také nebudeme raději pokládat. On ani ten Heidegger, sám měl máslo na hlavě, asi zrovna nemyslel na Čechy.

Tento sloupek však vychází v neděli, takže bychom snad mohli trochu ubrat ze skepse a poohlédnout se po nějakém optimističtějším modelu. Třeba by nás rovnou nemusel zachraňovat právě Bůh, ale třeba někdo jako pan Haydn. Divné, že?

Ale víte, proč Joseph Haydn? Zčásti kvůli tomu, že opravdu skládal hudbu, která je plná vitaminů a podpůrných látek, v něčem ještě veselejší a životadárnější než Mozartova. To je známá věc, že poslech klasické hudby má imunologické účinky. Ale hlavně proto, jakou měl Haydn povahu. Haydn představoval totiž lidský typ, který se vyjadřoval větou, již často užíval: „Nebojte se, kde je Haydn, nemůže se nic špatného stát.“

To je geniálně jednoduchá a prostá věta, jejíž pronesení je v určité chvíli tím nejlepším, co se může pronést. Ale představte si, jaký náš současník by ji mohl s klidem říct! Třeba ten, nebo ten druhý, třeba prezident, haha, nebo Babiš, to by bylo smíchu, to by bylo přímo záchvatů smíchu! Nebo Prymula, když to měl před měsícem říct, jenže neřekl. Nebo kdokoli, okamžitě by to byla věta likvidační. Nikdo by jim nevěřil ani vteřinu a nikoho by ani nenapadlo uvažovat, že by to třeba mohla být pravda. A výsměch by to byl právem. S vámi že se nemůže nic stát?! Vždyť se na sebe podívejte! Vždyť to vy jste přece důvodem toho, že se to stalo. Vždyť vy jste dokonce tím nejhorším, co se mohlo stát, hned po té epidemii! Vy sami jste ta epidemie. Ve veřejném prostoru se možná už nepohybuje jediná osoba, která by mohla obecně vzbuzovat klidné pocity. Já sice o pár osobách ještě vím, ale radši je tu nebudu vystavovat nebezpečí. Celé společenské hnutí a naladění už roky a roky pracuje na likvidaci i toho posledního kousku jistoty.

To je asi jev celosvětový, ale zvláště u nás je chronický a tím, jak jsme malí a neomalení a vidíme si do žlabů, taky permanentní a zničující: vláda, úřady a stát, ať už zvolení, nebo nezvolení, jsou příčinou všeho hrozného a zároveň jenom vláda, úřady a stát mohou tu hrůzu vyřešit či aspoň zmírnit. Nevěříme vám vůbec nic, ale počkáme si, jak nás teď zachráníte.

Ten Haydn, když tu svou uklidňující větu pronášel, samozřejmě žil v jiném čase a době. Asi klidnější a pomalejší, i když zdravotně a hygienicky zajisté nebezpečnější. Opravdu říkat v době napoleonských válek a různých epidemických ran (nejhorší byly neštovice, sám měl poďobanou tvář), že se nic nestane, byla trochu opovážlivost. A přitom to Haydn mohl říkat se vším klidem a lidé mu věřili. Když je tady starý Haydn, nic se nám nestane, říkali si i Vídeňáci. Nejspíš to mělo něco společného s křesťanstvím a vírou v autority, kdy Haydn byl díky svému šťastnému talentu (od koho to asi měl než od Boha?) brán jako někdo, kdo to přece musí vědět a dá se mu věřit. A když se tomu věřilo, pak to i pomáhalo, což nebyl nějaký fatalismus, ale známá věc, že některým věcem se musí pomoct vůlí. Třeba i věřit, že se nic špatného nestane a že to dobře dopadne.

Ještě k tomu najít nějakého toho pana Haydna. Ale neutloukli bychom ho dřív, než by tu větu pronesl?