komentář

Vzpoura v Berlíně

komentář
Vzpoura v Berlíně

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Úterní hlasování o šéfovi poslanecké frakce CDU/CSU ve Spolkovém sněmu mělo být mimořádné už tím, že o funkci předáka se ucházeli dva kandidáti. To se stalo naposledy roku 1973, od té doby probíhala volba – až dosud – tak, že vedení obou stran, často jen opravdu to nejužší (oba předsedové), vybralo kandidáta, předložilo jej poslanecké frakci a ta jej drtivou většinou hlasů zvolila.

Předseda poslanecké frakce je důležitý člověk, hlavně u strany, která drží kancléřský úřad. Jeho ústředním úkolem je zajistit konzistenci hlasování a nedopustit, aby poslanci zapomněli na stranickou loajalitu. Zhruba řečeno, dohodnou-li se vládní strany na něčem, je prací předsedy frakce, aby včas identifikoval možné odbojníky a zajistil, aby přece jen zapadli do řady a neohrožovali pozici kancléře. Nebo, posledních třináct let, kancléřky.

Jak tohoto cíle dosáhne, to záleží hlavně na předsedovi frakce samotném. Vždycky jde o nějakou kombinaci cukru a biče, podle osobnosti. Volker Kauder, pravá ruka současné držitelky Kanzleramtu, používal spíš ten bič. Jeho metodou vynucování poslušnosti byla například výhrůžka, že vzdorného poslance odvolá z důležitých parlamentních výborů (třeba rozpočtového). Fungovalo to, tímto způsobem dokázal prosadit miliardovou finanční pomoc Řecku v roce 2015, i když řadě poslanců frakce tato dohoda nevoněla a někteří zprvu naznačovali, že pro ni hlasovat nebudou.

V této situaci by se dalo čekat, že funkce předsedy, o které hlasováním rozhodují samotní poslanci, nebude kandidátovi přidělována 90 a více procenty hlasů – ale byla. Volker Kauder dosáhl rekordního výsledku v roce 2013, již po osmi letech výkonu funkce. Celkem 97,4 procenta hlasů. Když loni proběhly další spolkové volby a poslanecká frakce CDU/CSU, prořídlá kvůli špatnému volebnímu výsledku o 65 lidí, odevzdala Kauderovi jen 77 procent hlasů, pokládalo se to již za varovně nízké číslo. Nějaký reálný základ ty stereotypy o poslušnosti Němců přece jen mají.

V letošních volbách šéfa frakce se Kauderovi, opět doporučenému kancléřkou i jejím bavorským kolegou Seehoferem, postavil nepříliš známý ekonom Ralph Brinkhaus. Ze začátku se zdálo, že zavedeného titána nejvyšší německé politiky nemůže takový kandidát zvenčí ohrozit. Jak dny šly, začali někteří pozorovatelé připouštět, že by mohl získat až třicet procent hlasů. V den volby předstoupili před poslance své frakce opět kancléřka se Seehoferem a apelovali na ně, aby hlasovali pro Kaudera, váží-li si stability vlády. Pak začalo hlasování.

Při ohlášení výsledků – 125 hlasů pro Brinkhause a pouhých 112 pro Kaudera  – se na tvářích kancléřky a jejích kolegů objevil šok; ale neméně překvapeně vypadal sám Ralph Brinkhaus, který jako by s vlastním vítězstvím také nepočítal. Neměl na své straně ani jednoho vysokého představitele strany, všichni byli pro Kaudera. Kancléřka mu dala najevo svůj odstup tím, že po volbě s ním společně nepředstoupila před novináře, ale málo platné: důležitá opora jejího mocenského systému je pryč.

Ralph Brinkhaus není rebel a nebude z vlastní iniciativy usilovat o svržení vlády. Je však znám svojí neústupností, hájí-li principy, které považuje za správné. Jeho volba je hlavně projevem nespokojenosti frakce s tím, jak je současná vláda velké koalice řízena, či spíš neřízena. Poslední měsíce připomínají potácení se od jedné krize ke druhé a roli hlavních soupeřů hrají Horst Seehofer na jedné straně a sociální demokraté na straně druhé. Kancléřka v těchto situacích vesměs neprojevuje příliš iniciativy a nechává plameny konfliktů rozhořet se do nebezpečné výše, než konečně nějak přispěje k řešení. Další takový náraz se čeká hned v polovině října, kdy podle veškerých očekávání utrpí CSU své nejslabší vítězství v historii poválečného Bavorska. Na rozdíl od CDU, která zatím Merkelové odpustila i citelné ztráty preferencí na zemské i celostátní úrovni, budou v CSU po špatném volebním výsledku nejspíše padat hlavy – a to se nějakým způsobem projeví i v Berlíně.

Německá velká koalice nemá, střízlivě vzato, budoucnost. Oběma stranám uškodila a členské základny zúčastněných partají jsou s ní nespokojeny. Má však zatím jistotu v podobě obsazených vládních křesel a nadpolovičního množství hlasů ve Spolkovém sněmu. Parlamentní frakce CDU/CSU neřekla své kancléřce nic víc, než že chce být brána vážně a před hlasováním o důležitých věcech si přeje, aby s ní byly konzultovány. Bez své pravé ruky, Kaudera, už jim Merkelová nic shůry nevnutí.

Pokud kancléřka dokáže tento nový limit své moci akceptovat a začít s ním pracovat, je možné, že se v úřadě dočká řádných voleb roku 2021. Nepřál bych si to, ale je to možné. Při současných volebních preferencích nemají ani CDU/CSU, ani SPD zájem na tom, vyvolávat předčasné volby.

Pokud se však kancléřka nepoučí a povede vládní koalici stejným nanicovatým způsobem jako dosud, na některé z budoucích krizí tvrdě ztroskotá. Příležitost odejít na odpočinek s potleskem a respektem už propásla roku 2013. Nyní jde hlavně o to, zda jednoho dne opustí úřad v řádném termínu a jen s tichým oddechnutím svých spolustraníků, nebo nějak dříve a podstatně dynamičtějším způsobem.

28. září 2018