KOMENTÁŘ ondřeje šmigola

České poučení z britského vývoje. Je třeba najít premiérku Vietnamku

KOMENTÁŘ ondřeje šmigola
České poučení z britského vývoje. Je třeba najít premiérku Vietnamku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Česká pravice, zvláště ODS, vždy hleděla k anglosaskému konzervatismu jako ke svému modelu. Václav Klaus si byl s Margaret Thatcherovou blízký. Proto stojí za to sledovat volbu nového lídra britské Konzervativní strany a zároveň nového premiéra Spojeného království. Není to jen souboj o vedení jedné z nejmocnějších zemí na světě, ale také jelikož naznačují možnou trajektorii evropské, tedy i české pravice.

První, co člověka zarazí při pohledu na kandidáty, je jejich rozmanitost. Kdyby šlo o levicovou stranu, jistě bychom se dočetli mnoha oslavných komentářů o diverzitě, multikulturalismu a pokroku. Jelikož však jde o torye, nikdo se nad tím příliš nepozastavuje. Do souboje nakonec naskočilo osm kandidátů. Z toho čtyři ženy, jedna černoška a jedna indického původu. Mezi mužskými kandidáty zase jeden byl indického původu a jeden irácký Kurd, jehož rodina utekla před Saddámem Husajnem, když mu bylo osm.

Britským konzervativcům ale rozmanitost nenásilně vždy šla. Prvním premiérem židovského původu byl konzervativec Benjamin Disraeli v 19. století. Také měli již dvě premiérky a nyní mají možnost si zvolit prvního premiéra imigrantského původu. Naopak labouristé, přes všechny řeči o diverzitě a kvótách, v tomto značně pokulhávají. Ed Miliband, lídr Labour v letech 2010-2015, byl prvním Židem v čele strany. Jinak přehled jejich šéfů, to jsou samí "bílý staří muži". Je to tak potvrzení toho, že v organizaci, která na barvu pleti a původ opravdu nehledí, si ti schopní vždy najdou cestu na vrchol, na rozdíl od institucí pokřivující tento přirozený výběr nejrůznějšími kvótami a preferenčním přístupem.

V jiném ohledu jsou ale kandidáti typičtí konzervativci. Vezměme si Rishiho Sunaka, bývalého ministra financí a favorita na premiéra mezi poslanci. Sice je indického původu, ale jinak je k nerozeznání od staré konzervativní gardy. Stejně jako mnozí konzervativci je v podstatě produktem britského impéria. Narození v koloniích dříve mezi čelnými představiteli Británie bývalo celkem časté. Sunak se sice narodil Southamptonu, ale jeho rodiče pocházejí z Keni a Tanzanie. Indové totiž plně využili možností britské koloniální říše, rozjeli se do světa a často v Africe a Karibiku vytvořili prosperující střední třídu. Například Mahátma Ghándí započal svoji kariéru jako právník v Jižní Africe. V druhé polovině dvacátého století se pak Indové z kolonií často stěhovali do mateřské země, tedy ne do Indie, ale do Británie.

Sunak pochází ze solidní střední třídy, otec lékař, matka lékárnice. Vychodil Winchester College, jednu z nejelitnějších internátních škol v Británii, na úrovni slavnějšího Etonu. Pak pokračoval studii na Oxfordu v programu Filozofie, politika a ekonomie. Takzvaný obor PPE je tradiční volbou pro lidi mířící do politiky a státní správy. Již na univerzitě se angažoval v Konzervativní straně. Po studiích zamířil do londýnského City, kde pracoval pro Goldman Sachs a pak nejrůznější hedgeové fondy. V roce 2014 byl vybrán jako kandidát na poslance a následně zvolen.

Tento životopis je téměř k nerozeznání o typického představitele konzervativního establishmentu, takže není překvapením, že Sunak je právě jeho kandidátem. Jediným rozdílem je právě barva jeho kůže, ale na to konzervativci opravdu nehledí.

Jiným archetypem konzervativního politika je Penny Mordauntová, bývalá ministryně pro mezinárodní rozvoj a krátce ministryně obrany. Vysloužilý voják býval také typickým druhem konzervativním poslancem. Mordauntová je dcerou bývalého parašutisty, dokonce je prý pojmenovaná po křižníku HMS Penelope (Penny je zdrobnělina Penelope). Sama je důstojníkem v záloze v královském námořnictvu.

Oba dva ale dobře symbolizují momentální problémy konzervativců. Nejednomu jejich voličů vadí, že přestože jsou 12 let ve vládě, nedokázali zabránit stále se rozpínajícímu progresivismu. Problém je, že čelní konzervativci jsou sociální liberálové, kteří tyto teze přebírají, nebo k nim neumí navrhnout alternativní pohled.

Sunak je nepochybně zdatný ekonom, ale kromě jeho názorů na finance těžko hádat co si myslí o ostatních problémech. Dobře to ilustruje otázka, která se na Západě nečekaně stala výbušnou politickou kontroverzí, konkrétně "co je to žena?”. Když byl na to tázán, Sunak odpověděl, že plně souhlasí s definicí premiéra. I přes nátlak moderátorky Julii Hartleyové-Brewerové, aby tuto definici zopakoval, tak toho nebyl schopen. Na přímou otázku, zda to není “dospělá lidská samice” (v originále “human adult female”, ale “female” nemá v angličtině hanlivý podtext, pokud se váže k člověku, tak jako v samice v češtině), Sunak znovu odpověděl, že souhlasí s premiérem. Pro zajímavost odpověď Borise Johnsona byla “Pokud jde o rozlišení mezi mužem a ženou, základní biologická fakta zůstávají v drtivé většině důležitá.”

To Mordauntová má v tomto ohledu ještě větší problém. V roce 2018 podpořila sebeidentifikaci ohledně pohlaví, když prohlásila “transženy jsou ženy a transmuži jsou muži”. Nyní je osočována z “wokismu” a progresivismu, zařadila tak zpátečku a trvá na čistě biologické definici ženy. Jenže vše nasvědčuje, že progresivismus je její přirozená ideologie. Konzervativní komentátor Toby Young tak tweetoval: “Právě jsem prolistoval knihu Penny Mordauntové. Pochvalná předmluva od Billa Gatese, plná chvály Číny, neúnavná propagace agendy LGBTQ+, chce zrušit řád britského impéria, myslí si, že by se mělo cenzurovat více "nenávistných projevů"... Skvělá kandidatura do vedení... Labouristické strany”. Pak cituje několik pasáží. Třeba o jednom britském sitcomu z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let napsala, že obsahoval “rasismus, homofobii, bílé privilegium, kolonialismus a transfobii”. O dokumentárním cyklu Civilization z roku 1969, uváděného oxfordským historikem umění Kennethem Clarkem a do nedávna považovaného za vrchol dokumentární tvorby BBC, zase napsala, že vysvětloval “proč britští bílý muži ve středním věku, kteří vystudovali Oxford, jsou nadřazení ostatním”.

Přesto se Mordauntová stala favoritkou pravého antiestablishmentového křídla strany. Konzervativní poslanci z kandidátů na premiéra vybírají dva, ze kterých pak volí všichni členové strany. Momentálně nejblíže nakročeno mají Mordauntová a Sunak.

Mordauntová má ale ještě jeden problém. Rychle se o ní šíří zprávy, že na to nemá. Naprosto nejbrutálnější v tomto byl lord Frost, bývalý hlavní vyjednavač o brexitu. Mordauntová mu dělala zástupkyni. “Je mi líto, že to musím říct, ale měj jsem pocit, že ve vyjednáváních minulý rok ne vždy pochopila detaily v nutné míře, když to bylo nutné, nedokázala s Evropskou unií jednat tvrdě a obávám se, že nebyla vždy plně zodpovědná. Ne vždy byla vidět, někdy jsem ani netušil, kde se právě nachází. Začal to být takový problém, že po šesti měsících jsem musel požádat premiéra, aby ji přesunul”.

Poslední archetyp konzervativního kandidáta je Kemi Badenochová. Sympatická černoška je favoritkou mezi konzervativními intelektuály. Sérií článků a vystoupení se rychle etablovala jako kritička woke ideologie. Dokonce ji veřejně podpořil Michale Gove, dlouholetý člen všech konzervativních vlád, je považován za nejschopnějšího a nejchytřejšího politika v Konzervativní straně. Pro Badenochovou je jeho podpora velkou vzpruhou. Velkým handicapem ale je, že má nulové zkušenosti z exekutivy. Nikdy nebyla kabinetní ministryní, dotáhla to maximálně na náměstkyni.

Badenochová je také odpovědi na otázku, jak se konzervativcům přihodilo, že jsou tak různorodí. Komentátor Ed West přichází s teorií “tržně dominantní menšiny”. To je termín americké právničky a myslitelky Amy Chua. Označuje tak etnické skupiny, které díky zapojení do podnikání získají nadproporční míru bohatství a úspěchu a následně dominují v oblastech, jako je vzdělávání a majetek. Odvrácenou stranou je, že tržně dominantní menšiny se pak stávají terčem perzekucí a pronásledování. V evropském kontextu typickým představitelem takovéto menšiny jsou Židé. V rámci Afriky jsou to pak Indové. Z Ugandy Indy násilně vyhnal diktátor Idi Amin v roce 1972. Při nepokojích v Jižní Africe minulý rok indické komunity byly častým cílem rabujících davů.

Tržně dominantní menšiny často mají symbiotický vztah s vládnoucí mocí, zvláště pokud není plně demokratická. Pro vladaře takováto menšina generuje zisky. Také pokud její příslušníci jsou povýšení do vysokých pozic, nepředstavují pro vládce nebezpečí, je totiž u nich nepravděpodobné, že by se vzbouřili a spojili s většinovým obyvatelstvem. Vládce tak na tržně dominantními menšinami drží ochranou ruku a ty jsou pak na oplátku velmi loajální. Příkladem můžou být Židé v Rakousku-Uhersku, kde patřili mezi nejloajálnější poddané Habsburků, nebo Indové v britských afrických koloniích, kde plně podporovali koloniální správu.

Tyto menšiny si totiž uvědomovaly, že odstranění této ochrany bude znamenat vydání napospas většinovému rozvášněnému davu. Tržně dominantní menšiny jsou tak bohaté, úspěšné a mají v sobě zakódovanou podezřívavost k nespoutané vládě lidu. Není tak překvapením, že inklinují ke konzervatismu a nebojí se kritizovat progresivistické výstřelky.

Badenochová je původem z etnika Joruba, tržně dominantní menšiny v Nigérii. V Británii potomci Jorubů mají nejlepší průměrné známky ve standardizovaných školních testech. Sama Badenochová má pro progresivní myšlenky ohledně kolonialismu a imperialismu jen despekt. “Nezajímá mě kolonialismus, protože vím, co jsme dělali, než k nám kolonialismus přišel. Jen vytvořili jiné skupiny výherců a poražených. Nikdy tam neexistoval koncept nějakých práv, takže ti, kdo prohráli, byly staré elity, ne obyčejní lidé”. Hlasitou kritičkou progresivismu byla také například Suella Bravermanová, také kandidátka indického původu, která však vypadla v prvním kole. K těmto kritikům asi můžeme připočíst i Priti Patelovou, ministryni vnitra. Ta nekandiduje na premiérku, její imigrační politika však má k progresivismu velmi daleko.

V rámci Konzervativní strany tak největšími kritiky progresivismu a sociálního liberalismu nejsou “bílí muži”, ale “ženy barvy”, abychom použili progresivní newspeak.

Co tedy z toho plyne pro českou pravici? Musí si dát pozor, aby nepřijala za své společenské otázky, které sice jsou populární mezi novináři a na Twitteru, ale zbytku obyvatelstva vadí anebo jsou jim jedno. To už se děje TOP 09. Pak je potřeba přijít s novými nápady.

Konzervativci jsou posedlí návratem k thatcherismu. Většina kandidátu tak slibuje nižší daně a škrtání státních výdajů. Thatcherismu však byl odpovědí na problémy sedmdesátých let. Dnes jsou problémy jinde. Margaret Thatcherová by dnes nebojovala s odbory, ale vyzvala by na souboj aktivisty uhnízděné v polostátních institucích. Pokud by deregulovala, tak stavební zákon, aby nastartovala výstavbu bytů.

Rozhodně by se nesnažila zavést větší cenzuru na internetu ve prospěch progresivistů. To přesně dělá nový návrh zákona, který zakazuje posílání zpráv způsobujících “psychickou újmu dosahující přinejmenším vážného znepokojení”. Není těžké si představit, jak se to může zvrtnout. Právě Badenochová tento zákon kritizuje. Výstavbu v Česku rovněž brzdí složitý proces schvalování a chystaný zákon proti dezinformacím je také kontroverzní.

Nakonec se zdá, že budoucnost konzervatismu v Británii představují ženy z menšin. Pokud ODS chce své britské vzory následovat, měla by začít hledat budoucí premiérku ve vietnamské komunitě.

 

16. července 2022