„Quis custodiet ipsos custodes?“, v překladu „Kdo ohlídá hlídače samé?“, ptal se ve svých Satirách Iuvenalis, římský básník druhého století. Pranýřoval tím úpadek mravů římských žen, které dokázaly svést i ty, kdo měli hlídat jejich morálku. Citát se dnes používá za jiným účelem, zpravidla k odsouzení autoritářských vládců, kteří chtějí zavést pořádek, sami ho však porušují. Hodí se také jako maxima, podle níž půjde hodnotit počátek druhého prezidentského období Miloše Zemana.

V inauguračním projevu komentoval Zeman řadu témat včetně toho, co dokázal ve svém prvním funkčním období. Překvapivě označil za hlavní nebezpečí pro společnost Zdeňka Bakalu, který se prý podílel na tunelování OKD a prostřednictvím svých médií manipuluje společnost. Zapomněl však zmínit svou vlastní aktivitu, která přitom ohrožuje současnou demokracii mnohem víc.

Zeman neobhajoval, že instaloval vládu Andreje Babiše a že ji drží u moci tři měsíce, i když nezískala důvěru sněmovny. Nezmínil ani slib, že jí dá další měsíce bez důvěry. Česko má tedy vládu, která nesplňuje a v dohledné době splňovat nebude hlavní podmínku určenou v ústavě, podle níž „vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně“. Babišův kabinet odpovědný není, protože vládu bez důvěry nelze odvolat.

Zeman si dává pozor, aby neporušil konkrétní odstavce ústavy, případně své kroky konkrétními odstavci zdůvodňuje. Proto může tvrdit, že nic nezdržuje, jenom čeká, až se strany dohodnou. Teď se musí dokončit sjezd ČSSD, musí proběhnout sjezd KSČM, pak sociálnědemokratické referendum atd. Přesto svým chováním umožňuje, aby fungovala vláda, jejíž samotná existence je v rozporu s ústavou.

Najdou se experti, kteří v tom vidí snahu změnit ústavní zvyklosti a tímto způsobem zavést jakýsi poloprezidentský nebo skrytě prezidentský systém, při kterém bude vláda víc záviset na prezidentovi než parlamentu. Nastupuje snad druhá republika, která bude mít víc autoritářských prvků než republika v polistopadovém období?

Ve skutečnosti nic takového nehrozí, protože stále platí ústava, která Česko definuje jako parlamentní demokracii. Tato demokracie opravdu neprožívá své nejšťastnější období, přesto se Zeman a s ním spřízněný Babiš nemohou vymknout ústavní logice, podle níž vláda musí požádat o důvěru sněmovnu. Každým dnem, kterým se prodlužuje období mezi prvním a očekávaným druhým jmenováním premiéra, se zároveň viditelně prohlubuje rozpor mezi jejich jednáním a platnou ústavou.

Hlídač, který se vymkl

Jádrem problému je samotná osoba prezidenta. Ústava neobsahuje podrobný návod k jednání jako předpis pro státní úředníky a umožňuje politikům značnou míru volnosti při rozhodování. Roli hlídače, který dohlíží, aby se politici nedostali do konfliktu s ústavou, svěřuje ústava podle některých právníků právě prezidentovi. Dokonce přímo skládá slib, podle kterého bude ústavu „zachovávat“, a tento slib je podmínkou, aby mohl vykonávat funkci. Pokud se ovšem sám hlídač dostává s ústavou do rozporu, pak něco nefunguje.

Nedá se čekat, že ho k pořádku bude volat Ústavní soud, protože žalobu pro hrubé porušení ústavy musí schválit třípětinová – v této chvíli nedosažitelná – většina ve sněmovně. Otázka antického satirika „Kdo ohlídá hlídače samé?“ proto nemá pozitivní odpověď a tuzemský lid se musí smířit s tím, že se některé články ústavy nedodržují. Stále to však neznamená nástup druhé republiky, jež by byla významně odlišná od polistopadových poměrů.

Demokracie je v krizi, která se prohlubuje, ovšem odpovědnost za tuto krizi bude stále více připisována Zemanovi, jehož postup ji vyvolal. Kdo bude moci tvrdit, že prezident ví, co dělá, pokud dohoda o vládě nebude ani v květnu? Vědomí, že se něco pokazilo, může být důvodem, proč o sestavování vlády v inauguračním projevu raději nemluvil a silnými slovy o Bakalovi a médiích odváděl pozornost jinam. Pokud to s vládou nepůjde dál, může se citát z římského dávnověku změnit na obžalobu prezidenta, který při plnění svých ústavních povinností selhal.