KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Koronabondy, nebo Marshallův plán pro Evropu?

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Koronabondy, nebo Marshallův plán pro Evropu?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na nový, ambiciózní plán unijního fondu obnovy reagoval premiér Babiš překvapivě rychle – nechce ho. Při zvážení všech okolností je to pro nás špatný postoj. Potřebujeme jiný.

Pětisetmiliardový fond je fakticky plán na záchranu Itálie. Nejen ji teď čeká ekonomická krize, ale Itálie je nejslabším článkem jak z hlediska ekonomického – už její výchozí státní dluh zdaleka převyšuje jiné – i politického – neobliba EU v zemi prudce stoupá, soudě nejen podle průzkumů, ale i kacířských výroků osobností dosud jednoznačně prounijních. Odchod Británie, která stejně mnoha eurofilům vždy vadila, byl jedna věc. Odchod Itálie by vypadal nebezpečně jako trend. Navíc zakladatelské země spolku.

A fakticky je to zárodek fiskální unie. Škudlilské země eurozóny rády zdůrazňují, jak v dluhové krizi projevily solidaritu a zachránily jižní křídlo a další „programové“ země. Nezdůrazňují, že šlo převážně o půjčky, za které jen ručily. To německo-holandské „musíme za ně platit“ je velmi zavádějící zkratka. Svatým grálem jižních zemí a ekonomů, kteří tvrdili, že eurozónu je třeba „dobudovat“, byla a je fiskální unie. Jejím prvkem jsou takzvané eurobondy – dluhopisy, které by vydávala celá eurozóna, čímž by se zadluženější země dostaly k levnějším penězům. Jen přes naši mrtvolu, říkali mnozí seveřané.

Francouzsko-německý návrh je hybrid, který mnohé dosavadní mety posunuje.

Jeho součástí jsou skutečné evropské dluhopisy. Ale pozor, ne na financování dluhu, nýbrž na přímé financování projektů. Dluhopisy by nevydávala přímo Unie, ale zvláštní právní subjekt, takzvaný „special purpose vehicle“, který by ovšem byl personálně a smlouvami a ručením atd. propojen s EU. Inkorporován by byl nejspíš v Lucembursku a v jeho čele by stál nejspíš Němec, to už si eurozóna vyzkoušela u Evropského nástroje finanční stability, zřízeného v roce 2010.

Jeho existence by byla schvalována společně s unijním střednědobým rozpočtovým rámcem a stejným způsobem, pokud dobře rozumíme francouzsko-německému komuniké – takže jednomyslně. Peníze by vznikly tak, že by si je „vehikl“ půjčil na finančních trzích, a splácely by je společně členské země úměrně svému aktuálnímu HDP (přesněji řečeno podle stejného klíče, podle jakého přispívají do unijního rozpočtu). Jeho granty by byly určeny pro „nejhůře postižené sektory a regiony“. Pak se tam sice zmiňují i dosavadní priority Unie, Green new deal, digitalizace atd. Další podmínkou je, že granty budou v souladu s dosavadní politikou eurozóny a se „zdravou hospodářskou politikou a ambiciózní reformní agendou“ (což je volnější pojem než „zdravá rozpočtová politika“, který tam prý chtěli Němci).

Ale skrz všechnu tu slovní omáčku je zjevné, že jde o peníze určené pro ty nejvíce postižené wuchanskou pandemií. Takže země jako Itálie by z něj měly dostat více, než zaplatí. A někdo jiný zase naopak.

Je to pro nás výhodné? Posuzováno rozhledem prvního stupně základní školy, ne. To je jasné. Přispívali bychom zemím, jejichž občané dostávají vyšší důchody než my. „Bylo by nespravedlivé, kdybychom kvůli tomu, že jsme byli úspěšní, byli penalizováni,“ jak řekl Andrej Babiš. Ona pandemie trochu překryla to, že Babišovi už se začínal hroutit rozpočet. V alternativní realitě normálního světaběhu bez koronaviru by si v této době Babiš příliš vyskakovat nemohl. Ale budiž, dnes se uvažuje v cifrách jiného řádu a tam platí, že jsme stále ještě málo zadlužená země.

Státník širšího rozhledu by uvažoval jinak.

Zaprvé, zejména na Itálii dopadla skutečně těžká rána. Nemoc tam propukla jako první, když jí ještě v Evropě nikdo nerozuměl. Nebýt toho, že jsme viděli, co se děje v Itálii, tak by u nás nějaká omezení pohybu nikdo neskousl. A nikdo nemůže vinit Lombardii, že měla zanedbané zdravotnictví – v tom problém nebyl. Ano, dlouhodobou nemoc italské ekonomiky tento plán nevyřeší. Ale ta se nevyřeší, dokud bude Itálie mít euro, a to je tabu, které nemá cenu otevírat.

Až dosud eurozónu zachraňovala hlavně Evropská centrální banka svou monetární politikou „whatever it takes“. Nedávné rozhodnutí německého ústavního soudu možnosti této politiky značně omezilo (nemluvě o tom, že zadělalo na střet Německa s Evropským soudním dvorem). Když je monetární politika ze hry, na řadě musí být fiskální politika. I proto Merkelová volila tak, jak volila.

Zadruhé, podle toho, že iniciativu oznámila společně Merkelová s Macronem a že ji už podpořily hlavní německé politické síly včetně CDU, lze odhadovat, že se spíš uskuteční, než neuskuteční. S námi, nebo bez nás.

Tudíž zatřetí, naší strategií by spíš mělo být smířit se s tím, co je nevyhnutelné, a zajistit si při tom nějaký vlastní zájem. Můžeme zdůrazňovat momenty, kde najdeme společnou řeč s Německem: zejména program musí být jednorázový, svázaný s mimořádnou situací. Proto je chytřejší si z dostupných hesel vybrat „Marshallův plán pro Evropu“ než „koronabondy“, které se taky mohou začít otáčet a otáčet, až z nich bude trvalý nástroj.

Zároveň si musíme ohlídat, aby byly programy definovány tak, aby se na nás dostalo aspoň něco. Ale klidně si i říct o něco jiného, nesouvisejícího, co potřebujeme. To je politika. Vláda chce postavit nový jaderný blok, součástí financování by zřejmě měl být tzv. contract for difference, forma garantované ceny, kterou musí schválit Evropská komise. Zatím ji schválila jedinkrát, v roce 2014 pro britskou jadernou elektrárnu Hinkley Point, a to navzdory předpovědím mnoha znalců. Británie je velká a vlivná země, my ne. Rakousko už ví, že právní cestou nám v tom nezabrání – jeho žalobu na Hinkley Point v roce 2018 zamítl Evropský soudní dvůr. Může to zkoušet politicky. Co si nechat souhlas s Marshallovým plánem pro Evropu zaplatit zárukou pro naši jadernou energetiku?

Máme na vybranou – buď se přihlásit do řad severských harpagonů, kteří nemohou spát strachem, že je někdo chce obrat o peníze. Evropská politika tam vypadá asi takhle. Zatím jsme jacísi juniorní harpagoni na záskok, ale pokud bychom jednou měli být čistí plátci do unijního rozpočtu, nebude pro nás mít členství žádný smysl. Ale to už, pokud budou harpagoni pilně pracovat, nemusí žádná Unie existovat.

Anebo si říci, že Evropská unie – na rozdíl od neblahého projektu eurozóny – je pro nás hodnotou, kterou stojí za to budovat. Kolonií Německa se můžeme stát kdykoli a samospádem, na tom není třeba pracovat.

 

21. května 2020