Na českých sociálních sítích ještě dobíhalo období, kdy zdejší ministerstvo kultury přišlo mnohým a mnohým uživatelům zajímavější než světové ústředí iluminátů. Situace se už ovšem vrací k normálu. Do úřadu přichází Lubomír Zaorálek, v němž – jak píše kolega Petr Fischer v Hospodářských novinách – vidí „všichni“ ideálního kandidáta. Jeden se samozřejmě zamyslí: vidím i já ideálního kandidáta v Lubomíru Zaorálkovi? A pokud ne, co to o mně vypovídá? Zamyšlení ale naštěstí nebylo dlouhé, uvědomil jsem si totiž, že moje kritéria ideálnosti v případě téhle konkrétní instituce nejsou zrovna nenaplnitelná. V zásadě stačí elementární (nebo aspoň rudimentární) gramotnost a schopnost příležitostného mlčení. O tom, že Lubomír Zaorálek umí číst a psát, v zásadě nepochybuji, s tou schopností mlčet (aspoň občas) je to už složitější, ale budeme si držet palce. Kolega Fischer přicházejícímu ministrovi vytýká, že je „bez vize“, tato skutečnost na mě ovšem působí dojmem spíš uklidňujícím. Ještě nějaká vize do toho všeho, to by nám tak scházelo.

Ondřej Štindl