Končící léto 2019 strávily obě vládní strany a Hrad kohoutím zápasem o to, komu přináleží právo odvolat a jmenovat ministra kultury. Působí to bláznivě vzhledem k tomu, že česká politika při tom dokráčela k podzimu, během něhož na nás čekají mnohem důležitější věci k diskusi. Něco se může stát s ekonomickým růstem (Německo pravděpodobně za čtvrt roku oficiálně vstoupí do recese), něco se skoro určitě stane okolo Čapího hnízda, nějakým způsobem bude dotažen unijní audit k čerpání dotací státem, jehož premiér je současně i vrchním příjemcem oněch dotací. Čeká nás třicáté výročí listopadu ´89 a soudě podle zkušeností z posledních, nekulatých ročníků, dá letos obzvlášť velkou práci udržet míč na zemi a Andreje Babiše kritizovat bez pěny u úst.

A na takovém velkolepém pozadí, před podzimem, kdy se každý z nakousnutých problémů nějak dotkne otázky, kam jsme po velkolepém startu první půlky 90. let došli, nám tu koalice a prezident předhazují bitvu o ministerstvo kultury. Pokud přiložíme lupu a na spor se podíváme pod zvětšovacím sklem, mají přirozeně pravdu sociální demokraté. Před rokem získali ministerstvo kultury při rozdělování míst ve vládě. V koaliční smlouvě stojí, že své ministry si obě zúčastněné strany jmenují a stahují samy a premiér by koaličnímu partnerovi měl vyhovět. Ústava říká, že prezident „jmenuje a odvolává“ jednotlivé ministry na návrh premiéra.

Věcně tu není co řešit, přesto se Andrej Babiš rozhodl připojit k prezidentu Zemanovi v trapném ponižování juniorního partnera. Sociální demokracií vybraný Michal Šmarda nesplňuje podle Miloše Zemana odborné nároky, „nikdy se nezabýval problémy české kultury“, jako kdyby před Šmardou všichni ministři uměli i z polospánku citovat Jana Nerudu a věděli, jakému muzeu přisypat a jaké divadlo zavřít. Babiš, který sám návrh jmenovat Šmardu před čtvrt rokem Zemanovi přinesl, najednou na svém Facebooku píše, že neví, jak bude (tohoto nereprezentativního nýmanda) představovat francouzskému prezidentu Macronovi nebo ve vídeňské opeře rakouskému kancléři Kurzovi. Krom toho prý sociální demokrat z Moravy Babišovu vládu příliš kritizoval, tak co by v ní hledal. Sociální demokraty musí takový přístup urážet, ovšem po pěti letech osobní zkušenosti s Babišem je těžko může překvapit. Pocit ponížení dovršuje fakt, že zákulisní nabídku sociální demokracie vyměnit kulturu za jiný resort, což mohlo trapnou situaci odšpuntovat, premiér taky odmítl.

Ne, za tou bez nadšení hranou zápletkou musí být něco jiného. Nejvíc ze všeho to je nerozhodnost ČSSD, která už ztratila chuť být s Babišem ve vládě. Před rokem a čtvrt, kdy o vstupu do vlády hlasovala stranická základna, ještě zvítězil argument, že v opozici nebude deklasovaná ČSSD vidět už vůbec, že ale pokud si s ní budou voliči moci spojit sociální politiku, vrátí se domů i zadržované preference. Vyvinulo se to jinak.

Preference nerostou, vůbec je jakýmsi základním rysem těch dvou uplynulých roků celková neměnnost. ANO po volbách chvíli šplhalo ještě výš, nad 30 procent, dnes je zpátky na volebních 29 procentech, tendence mírný pokles. ČSSD zůstává v mizerném jednociferném pásmu. (A žádná z opozičních stran nepřekonala symbolicky významnou dvacetiprocentní čáru.) V takových stojatých vodách se zdá, že krátkodobě žádná změna kurzu stejně s preferencemi neudělá nic. Otevírá se prostor pro dlouhodobější úvahy. Je například pravděpodobné, že Babiš už se ocitl za zenitem a jediný možný vývoj ANO ukazuje dolů. Spojení s tak sporným mužem, který možná posledních pět let nad českou politikou ční impozantně, ale pro nejstarší politickou stranu by pět roků nemělo znamenat nic, už nemůže být výhodné. Kromě toho Janu Hamáčkovi a spol. nutnost domlouvat se s Babišem a Zemanem lidsky vadí. Přitom Hamáčkově generaci v Lidovém domě chybí politický talent, což ukazuje čistkami lidovějších typů, jako je poslanec Foldyna, a tupým udržováním „moderně levicového“ směru, pro který v České republice není publikum. Místopředseda strany a ministr zahraničí Tomáš Petříček v rámci vyhlášené klimatické nouze nechá v zahradách Černínského paláce postavit pět čmelínů. Takto dezorientované lidi možná znervózňuje i to, že musejí trávit čas vedle někoho cílevědomého, a zrovna cílevědomost se Babišovi upřít nedá.

Výsledkem tohoto pocitového a politického zmatku je hra na odchod skrz ministerstvo kultury. To je chyba, protože stejně jako v osobním životě i ve vysoké politice záleží na hierarchii, na rozlišení důležitého a nedůležitého. Politik má stejně tak hierarchii cílů, jíž se dosahuje účastí na moci, a hierarchii svinstev, u kterých nechce být.

Že Babiš časem a zřejmě dost neslavně skončí, je jedna věc. Druhá je, jaký masakr to bude. Bylo by dobré pro dlouhodobý charakter České republiky, aby oligarcha skončil z principiálního důvodu, tedy že oligarchové, lidé se zájmy ve státem regulovaných odvětvích a s médii, nemají do politiky nikdy chodit a že se jim to musí vymstít. Hospodářský úpadek Agrofertu, který je v případě Babišova havarijního přistání pravděpodobný, by na příští oligarchy flirtující se vstupem do politiky měl určitě výchovný účinek.

Sociální demokracie vznikla jako odpověď na průmyslovou bídu 19. století, z pochopitelných pohnutek. A přestože od těch dob se skoro ve všem podstatném mýlila, zrovna její stará kritika nerovnosti dané bohatstvím získává v éře globalizace druhý život. I česká transformace vyprodukovala superbohaté jedince, z nichž ti surovější a bezskrupulóznější s Babišem v čele dospěli k názoru, že si mohou přisvojit republiku. Hrát „to“ v dnešní době přes ministerstvo kultury je od sociálních demokratů neuvěřitelná chyba.