Máme před sebou další 17. listopad a vypadá to, že bude ještě trochu vzrušenější, než jsme si v posledních letech zvykli. Předehrou může být už dnešní demonstrace svolaná na Václavské náměstí. Kdo tam přijde, dostaví se jistě i v sobotu na Národní, kdy svůj anitibabišovský protest spojí s protestem antizemanovským. 17. listopad se tak z památečního dne „boje za svobodu a demokracii“ stal dnem znechucení ze dvou reprezentantů lidu, zvolených přitom svobodně a demokraticky. 

Samozřejmě, toto znechucení pociťují jen někteří. Ale tvrdit lze, že to jsou ti, kteří 17. listopad berou nejvíce za svůj. Slaví ho, a přitom vidí, že něco důležitého prohráli. A obávají se, že budou prohrávat dál. 

Představuju si někdy, co by asi člověk dělal, kdyby znal budoucnost. Tak si představuju, kdyby za mnou, prosím pěkně, přímým účastníkem onoho večera 17. 11. 1989 na Národní, na jaře 1990, kdy se vše jevilo tak krásně a nadějně, přišel nějaký eskamotér a ukázal mi budoucnost. A řekl by, že v roce 2018, kdy jsme měli být již dávno tou Václavem Havlem vytouženou zemí něco na způsob Dánska, tady bude vládnout usvědčený spolupracovník StB a prezident se bude jezdit klanět do Číny a Ruska. Skočil bych po něm s výkřikem: Fantasmagorický lháři! Ale on by pokračoval a řekl by: Ale pozor, to všechno se bude dít podle demokratických pravidel, lidé je zvolí, dokonce opakovaně, nebude omezena svoboda tisku, slova a vůbec čehokoli, budeš moci jezdit do zahraničí, jak je libo, a psát na ty dva klidně hanopisy a třeba i chodit proti nim demonstrovat. A povede se ti, no jakžtakž, stejně jsi na nějaký přepych nikdy nebyl. Bereš? Asi ano, řekl bych a dodal: Ale proč je budou lidi volit? A on, protože by byl jasnovidec, řekl: Protože je to vaše vina, nikoho lepšího jste ze sebe nevydali. Nebo jste o tom ty lidi nepřesvědčili. To je totiž taky v demokracii důležité, víš.

Jenže ti, co budou zítra a v sobotu nejvíce protestovat, mají svou pravdu. Jsou to pravděpodobně nejloajálnější občané tohoto státu. Ten podle nich vznikl v listopadu 1989 oprávněnou vzpourou proti poměrům, v nichž by nemohli žít nebo by se jim v nich žilo jen velmi těžko. Jsou buď reálně, nebo aspoň duchovně zcela ztotožněni s obsahem i provedením onoho převratu. K tomu, co následovalo, mohou mít mnohé výhrady, ale víceméně si myslí, že to šlo v úhrnu dobře, a že je tedy i co chránit. Existence těchto státotvorných vrstev je největším úspěchem polistopadového režimu. Jeho největším neúspěchem je naopak to, že jejich počet, síla i přitažlivost nestačí na to, aby se nebáli, že každé demokratické volby mohou přinést další ohrožení kvality demokracie. Prostřednictvím osob, jako jsou ti dva.

Výsledkem toho je že současný prezident, stejně jako předseda vlády jsou s těmi „idejím“ 17. listopadu nejvíce oddanými občany ve stavu téměř nenávistné války. Jak z toho ven, neví nikdo. Asi ani ten jasnovidec.