Součástí údělu nedávno skončeného návštěvníka filmového festivalu je zhlédnout takové množství filmů, až je obtížné je jeden od druhého odlišit, vnímat je, připustit si je k tělu. Celý ten maraton projekcí ale je (kromě třeba pracovních povinností) motivovaný přetrvávající a realitu festivalového a filmového provozu popírající nadějí, že někde v té hromadě snímků je třeba jeden, který člověkem v tom dobrém slova smyslu otřese, navodí v něm podobný stav hlubokého zásahu, jaký zažíval kdysi na počátku své dráhy diváka, kdy to ještě nebylo z profese a oči byly neopotřebované. Letos jsem ve Varech podobnou chvíli zažil na projekci filmu Beze stop (Leave No Trace) americké režisérky Debry Granikové. Autorka v něm víc než potvrdila svou schopnost zobrazit člověka v jeho „přirozeném prostředí“, vidět ve svých postavách víc než součet společenských a rodinných vlivů. Zachytit velmi specifické, někdy extrémní, na velmi specifických místech, a přesto se přes ně dotknout čehosi univerzálního a těžko vyslovitelného, snad nějaké životní pravdy.

Debra Graniková (nar. 1964) může působit jako ideál soudobého progresivního filmu. Režisérka, která má ve svých filmech velmi silné hrdinky. Zároveň bych se zdráhal označit její filmy za feministické, rozhodně to nejsou ideologická stanoviska, Graniková svoje postavy a vlastně ani svět, ve kterém žijí, skoro nesoudí. Mužské figury jsou v jejích filmech zachyceny s velkou empatií a pochopením, zajímá ji jejich svět. Často jsou to postavy z okraje společnosti, které žijí podle nějakého vlastního, zvyklostem i právu třeba odporujícího kodexu, režisérka v nich nachází nějaké esenciální a archaické lidství, nerozmlžené nánosem moderní civilizace. Výrazný úspěch jí přinesl osm let starý film Až do morku kostí (Winter´s Bone) natočený podle prózy Daniela Woodrella. Jeho dospívající hrdinka, jež v chudé části Apalačských hor vychovává na samotě dva malé sourozence a pečuje o psychicky nemocnou matku, musí během několika dní najít svého ztraceného otce. Měl mít soud kvůli drogám a za kauci se zaručil chatou, v níž rodina žije. Zmizel, a jestli se k soudu nedostaví, domek propadne. Místo předvídatelného výletu do extrémní chudoby režisérka ukáže silné, v něčem až antické drama, zasazené do světa venkovských vařičů drog, nesmlčující jeho upadlost, materiální i jinou, ale zachycující i jeho podivnou krásu a odhodlání jeho obyvatel žít si po svém, nezávisle na druhých. Hrdinka kromě otce hledá i svoji identitu; touha odejít, zkusit něco svého se v ní pere s uvědomováním si životních daností, vědomím, kdo jsem a odkud pocházím.

V něčem podobný zápas svádí i třináctiletá Tom (Thomasin McKenzieová), jedna ze dvou hlavních postav snímku Beze stop. Žije se svým otcem, traumatizovaným válečným veteránem Willem (Ben Foster), prakticky nikoho jiného nepotkává. „Bydlí“ totiž spolu v národním parku nedaleko Portlandu v Oregonu, uprostřed přírody v jednoduchém táboře, který by měli být schopni rychle sbalit a přesunout, pokud by hrozilo, že na ně úřady přijdou. Will totiž nedokáže existovat ve společnosti lidí, souvisí to asi s jeho válečnými zážitky (nesnáší zvuk helikoptéry), jenom tím se ale jeho stav vysvětlit nedá. Třeba se takový už narodil a válka tenhle jeho rys jenom zesílila. Dlouholetý vdovec – Tom na matku nemá žádnou vzpomínku – je až zuřivě, choře nezávislý, nechce, aby se mu svět „dostal do hlavy“, chce si žít po svém a myslet si to svoje a chce, aby i jeho dcera žila stejně. Tom nikdy nechodila do školy, Will ji učil doma. Zároveň se i v těch extrémních podmínkách snaží být dobrým a zodpovědným otcem, o dceru se obětavě stará a v mezích možností se pro ni snaží najít i nějaké rozptýlení. Jejich společný život vypadá jako dlouhá a vysilující robinsonovská výprava – neustále v bezprostředním kontaktu s přírodou, která páru dává velmi rudimentární obživu, zároveň taky může být dost nebezpečná. Tom je v onom životě docela spokojená nebo je s ním alespoň smířená, jen v malé míře na ni působí „svody“ městského světa. Tenhle život si ale nevybrala, její otec ho pro ni vytvořil a dívka už dosáhla věku, kdy by se třeba ráda zařídila po svém.

Jednoho dne policie Willa a Tom v parku vyhmátne, lesní idyla otce a dcery skončí, „zúřaduje“ je systém, jeho reprezentanti se k dvojici ale chovají vlastně hezky. Najdou pro ně bydlení, vezme je k sobě starší farmář, který na venkově pěstuje vánoční stromky, snaží se je uvést mezi místní lidi. Pro Willa je ale i tenhle docela přátelský svět těžko snesitelný, deptá ho i to, že Tom se na novém místě zabydluje docela dobře, nachází si zájmy a kamarády. Hlava rodiny ale zavelí k další cestě…

Debra Graniková svoje hrdiny opět zachycuje s velkou empatií. I Will z jejího podání vychází jako dobrý chlapík, který to prostě má těžké a v mezích možností se opravdu snaží. Pouto mezi ním a dcerou je skutečné a hluboké, nejde v něm jen o moc a užívání autority. A Graniková a její tým dokážou ten vztah neokázale zpřítomnit. Podobně i ostatní postavy jsou všechno v zásadě dobří lidé, schopní vyjít jeden druhému vstříc, prokázat laskavost někomu cizímu. Část z nich jsou lidé stižení velkou nouzí a i svět, v němž se pohybují, trpí velkými problémy, upadá. Není to ale to, co by na nich autorku zajímalo nejvíc, dokáže v nich odhalit nějakou individualitu, snad i jiskru čehosi vyššího. Velmi podobně dokáže režisérka ukázat i ten neživý svět. Ohromující majestát lesů na americkém severozápadě, v nichž digitální kamera dokáže ostře vykreslit každý lístek (většinou takový hyperrealismus filmům moc nepomáhá, Beze stop je v tomhle ohledu výjimkou). Anonymita úředních budov. A pro Evropana a „měšťáka“ nezvyklý svět amerického venkova. Graniková v jeho zobrazování nejde na „první dobrou“, ukazuje ho jaksi z obou stran, v obrazech, které nezakrývají jeho archaičnost nebo i legrační podivnost, nezůstává ale jenom u ní. Dobře je to vidět třeba ve scéně z místního kostela, kde trochu moc okázale přívětivý pastor uvede „taneční skupinu“, ukáže se, že to jsou trochu postarší místní dámy, navíc podivně vystrojené, budou cvičit s prapory. Jeden čeká scénku jako z Formana – při vší bizarnosti a legračnosti je ale ve vystoupení těch žen i překvapivá krása. Podobně je vyobrazen i sraz jakési ligy malých farmářů, děcka tam na povel dělají podivné cviky s králíky, režisérka ale dokáže srozumitelně a přitom bez zdlouhavého vysvětlování podat, proč by mezi ně ráda patřila i Tom. Její otec se ale ani v tomhle vstřícném prostředí adaptovat nedokáže a ani nechce. Ani jeho ale režisérka neukazuje jako oběť nebo především jako oběť, Will je muž, který chce žít podle sebe – pravda, dost extrémním způsobem. Možná by se mohlo podařit ho nějak domestikovat, umravnit, zařadit. Na druhou stranu – proč to dělat? Nikomu neškodí (nebo jak se to vezme), sám v lese je asi nějakým způsobem srovnaný. Je to ale životní styl pro něj, ne už pro jeho dceru. Předjímá to i ráz jejich poslední společné cesty, vede je na nevlídnější a nebezpečnější místa, les jim ukazuje svou drsnější stránku. Pro film Debry Granikové je charakteristické, že v jeho nejdramatičtější scéně hrdinové nečelí nějakému zhmotnělému nebezpečí, ale neviditelnému a tichému chladu. Je natočena neokázale strhujícím způsobem, hrdinové v ní procházejí i nějakou vnitřní cestou. Will si asi naplno uvědomuje, do čeho vlastně Tom zatáhl, že sám má sice znalostí a dovedností hodně, na všechno ale stačit nemohou, a snaží se ji zachránit třeba i za cenu sebeobětování.

Příběh filmu Beze stop je vyprávěný v živých obrazech, krátkých setkáních, úsečných slovech a především výmluvných zámlkách, v mnoha ohledech velmi jednoduchý, zároveň se důsledně vyhýbající všem klišé a očekávatelným stanoviskům, jaká je člověk zvyklý slýchat v dílech o lidech z okraje společnosti a někdy i jejího dna. Je to film o osvobození, emancipaci. Neprezentuje ji ale jenom jako ozdravné vymanění se z vlivu autority. Taky jako ztrátu, bolestnou pro obě strany. Cesty Willa a Tom se jednou musejí rozejít, je to jasné od samého začátku filmu. Ne proto, že by někdo z nich byl sobecký, zneužíval moc, nemyslel to s druhým dost dobře. Nakonec Beze stop nevypráví jenom o jednom extrémním případu, ale o tom, že někdy je nutné nechat druhého jít, i když to člověku přinese do života smutek, ale ne jenom ten. Tom má nakonec před sebou celý život, může v něm vyrazit kamkoli najít si místo ve světě podle sebe. Při všem tom hledání ale stejně už navždycky zůstane dcerou svého otce. Ví to a je s tím smířená.