V roce 2003 dostal režisér Roman Polanski Oscara za film Pianista. Jméno laureáta z pódia ohlásil Harrison Ford, strhla se velice silná bouře potlesku, část publika Polanského ocenila potleskem vstoje. Sám režisér byl ale nepřítomný – z právních důvodů. Jako uprchlíkovi před spravedlností mu hrozilo, že bude po vstupu na americkou půdu zatčen. V sedmdesátých letech se v Kalifornii před tzv. velkou porotou doznal k sexuálním zneužití třináctileté dívky, před vynesením rozsudku ale ze Států uprchl, údajně v obavách, že s ním americká justice nenaloží férově. Ovace v sále v tom kontextu mohly působit až manifestačně – svět filmu se staví na stranu pronásledovaného tvůrce. Jako každý laureát se Polanski také stal členem americké akademie, která o Oscarech hlasováním rozhoduje. Koncem dubna ho z ní – po patnácti letech – vyloučili, aniž se na právním stavu Polanského případu něco změnilo. Spolu se čtyřiaosmdesátiletým režisérem se z akademie musel poroučet také druhdy populární komik Bill Cosby, který byl mnoha ženami obviněn ze sexuálního napadení a koncem dubna i poprvé odsouzen. O vyloučení Romana Polanského rozhodovali zčásti titíž lidé, kteří svými hlasy před patnácti lety rozhodli o jeho přijetí. Další zvrat v osudu člověka, který jich zažil už hodně, často i krutých a absurdních (to jistě nemůže sloužit jako omluva jeho provinění).

Židovský chlapec z Krakova zažil tamní ghetto, jeho matka byla zavražděna v nacistickém táboře, zatímco otec transport přežil. Skrýval v polských katolických rodinách, často na vesnici, musel také (prý ne příliš úspěšně) předstírat katolickou víru. Po válce zažil sovětizaci Polska, studoval film na uznávané škole v Lodži, kde se tehdy objevila silná generace mladých tvůrců v čele s Andrzejem Wajdou. I Polanského debut – film Nůž ve vodě – byl mezinárodně úspěšný. Nebyla to ale výpověď o „velkých dějinách“, ale temný, zneklidňující příběh tří současných hrdinů. Schopnost zneklidňovat je pro nejlepší Polanského filmy charakteristická – jsou nezvykle temné, klaustrofobické, často se v nich opakuje motiv člověka uzavřeného v nějakém bytě, neschopného z něj odejít – kvůli chorobě, zlému kouzlu, nepřejícím okolnostem. Hrůza se v nich potkává s ironií, výsměchem, možná taky s nihilismem. Přes Francii a Británii se dostal do Ameriky, první film, který tam natočil – horor Rosemary má děťátko (1968) –, uspěl komerčně i mezi kritiky. Mladému režisérovi, který se oženil s populární krasavicí, herečkou Sharon Tateovou, se předvídala skvělá budoucnost. Roman Polanski byl tehdy (a možná dál je) mužem šedesátých let, splynul s tehdejším uvolněným (i sexuálně) prostředím, vynikal v něm. Jeho filmy i život ale vyjadřují temnou stránku té doby, jejíž energie mohla být  osvobozující i ve vztahu k silám značně hrozivým. Polanského manželka Sharon Tateová byla zavražděna ve vysokém stupni těhotenství spolu s dalšími návštěvníky režisérovy rezidence (byli mezi nimi i dva polští emigranti) pověstným Mansonovým gangem. Režisér potom nějakou dobu nepracoval, jeho první film po masakru byla v Anglii natočená verze Macbetha, ještě temnější a bezvýchodnější než Shakespearův originál. Později přišla ta největší klasika – retro detektivka Čínská čtvrť, jejíž finále režisér oproti scénáři změnil od happy endu k opět bezvýchodné tragédii. 

V roce 1977 byl zatčen za znásilnění třináctileté Samanthy Gaileyové, kterou pozval na fotografování v domě Jacka Nicholsona. Nejdřív vinu popíral, vyšetřovatelé ale získali důkazy, že s nezletilou sex měl. Gaileyová ale také kvůli mediální pozornosti nechtěla mluvit před soudem, Polanski a obžaloba tedy nakonec uzavřeli dohodu – režisér bude obviněn z méně závažného zločinu pohlavního zneužívání, před velkou porotou přizná vinu a v hlavním řízení nebude odsouzen k vyššímu trestu, než už si odseděl (musel na tři měsíce na pozorování na vězeňskou psychiatrii). Přiznání před velkou porotou je obsažné a popisuje průběh události jednoznačně a do detailů, Polanského chování z toho popisu vychází hrozně. Během měsíců čekání na rozsudek Polanski cestoval, vyfotografovali ho, jak si v pauze při natáčení užívá v Mnichově na Oktoberfestu (ze všech míst na světě). Média kritizovala dohodu jako příliš mírnou, režisér se prý obával, že soudce nakonec nedodrží dohodu o výši trestu a pošle ho nadlouho do kriminálu. Utekl ze Států do Evropy, stal se z něho uprchlík, což pro něj z právního hlediska představuje větší problém než zločin, kterého se kdysi dopustil – jeho oběť mu odpustila, nedávno publikovala memoárovou knihu, v propagačních rozhovorech říkala, že si dnes s Polanským čas od času napíše. Po útěku Roman Polanski natočil ještě řadu filmů, některé z nich i docela úspěšné. Žádný ale nedosáhl kvalit snímků z jeho raného období. Jeho kauza se vracela do médií v souvislosti s Oscarem pro Pianistu, a také po jeho zatčení ve Švýcarsku v roce 2009, kdy se rozhodovalo o režisérově vydání (americká žádost byla zamítnuta). Vždy v těch souvislostech zaznívaly hlasy filmařů a dalších umělců na Polanského podporu, byla mezi nimi i vyjádření žen, které jinak vystupovaly jako feministky. V poslední době se objevila obvinění ze strany čtyř dalších žen, které prý Polanski v sedmdesátých a osmdesátých letech sexuálně zneužil, mělo jim tehdy být 10–15 let. Po tak dlouhé době je už ale nemožné prokázat jejich pravdivost.

Je to z mnoha stran nepěkná historie, v níž jako kdyby se koncentrovaly hrůzy i excesy dvacátého století. Hollywood v ní hraje roli pokrytce. V době, kdy v něm Polanski působil, se tam uvolněnost sexuálních mravů považovala za projev pokrokovosti. Dnes se za totéž označuje odhodlání střežit hranice morálky a vynucovat nové a přísnější normy. Za pár let to bude zase něco jiného. Ale nějaký důvod k manifestačnímu potlesku se najde vždycky.