Koncentrace hrůz i excesů dvacátého století

Roman Polanski: temný muž šedesátých let

Koncentrace hrůz i excesů dvacátého století
Roman Polanski: temný muž šedesátých let

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V roce 2003 dostal režisér Roman Polanski Oscara za film Pianista. Jméno laureáta z pódia ohlásil Harrison Ford, strhla se velice silná bouře potlesku, část publika Polanského ocenila potleskem vstoje. Sám režisér byl ale nepřítomný – z právních důvodů. Jako uprchlíkovi před spravedlností mu hrozilo, že bude po vstupu na americkou půdu zatčen. V sedmdesátých letech se v Kalifornii před tzv. velkou porotou doznal k sexuálním zneužití třináctileté dívky, před vynesením rozsudku ale ze Států uprchl, údajně v obavách, že s ním americká justice nenaloží férově. Ovace v sále v tom kontextu mohly působit až manifestačně – svět filmu se staví na stranu pronásledovaného tvůrce. Jako každý laureát se Polanski také stal členem americké akademie, která o Oscarech hlasováním rozhoduje. Koncem dubna ho z ní – po patnácti letech – vyloučili, aniž se na právním stavu Polanského případu něco změnilo. Spolu se čtyřiaosmdesátiletým režisérem se z akademie musel poroučet také druhdy populární komik Bill Cosby, který byl mnoha ženami obviněn ze sexuálního napadení a koncem dubna i poprvé odsouzen. O vyloučení Romana Polanského rozhodovali zčásti titíž lidé, kteří svými hlasy před patnácti lety rozhodli o jeho přijetí. Další zvrat v osudu člověka, který jich zažil už hodně, často i krutých a absurdních (to jistě nemůže sloužit jako omluva jeho provinění).

Židovský chlapec z Krakova zažil tamní ghetto, jeho matka byla zavražděna v nacistickém táboře, zatímco otec transport přežil. Skrýval v polských katolických rodinách, často na vesnici, musel také (prý ne příliš úspěšně) předstírat katolickou víru. Po válce zažil sovětizaci Polska, studoval film na uznávané škole v Lodži, kde se tehdy objevila silná generace mladých tvůrců v čele s Andrzejem Wajdou. I Polanského debut – film Nůž ve vodě – byl mezinárodně úspěšný. Nebyla to ale výpověď o „velkých dějinách“, ale temný, zneklidňující příběh tří současných hrdinů. Schopnost zneklidňovat je pro nejlepší Polanského filmy charakteristická – jsou nezvykle temné, klaustrofobické, často se v nich opakuje motiv člověka uzavřeného v nějakém bytě, neschopného z něj odejít – kvůli chorobě, zlému kouzlu, nepřejícím okolnostem. Hrůza se v nich potkává s ironií, výsměchem, možná taky s nihilismem. Přes Francii a Británii se dostal do Ameriky, první film, který tam natočil – horor Rosemary má děťátko (1968) –, uspěl komerčně i mezi kritiky. Mladému režisérovi, který se oženil s populární krasavicí, herečkou Sharon Tateovou, se předvídala skvělá budoucnost. Roman Polanski byl tehdy (a možná dál je) mužem šedesátých let, splynul s tehdejším uvolněným (i sexuálně) prostředím, vynikal v něm. Jeho filmy i život ale vyjadřují temnou stránku té doby, jejíž energie mohla být  osvobozující i ve vztahu k silám značně hrozivým. Polanského manželka Sharon Tateová byla zavražděna ve vysokém stupni těhotenství spolu s dalšími návštěvníky režisérovy rezidence (byli mezi nimi i dva polští emigranti) pověstným Mansonovým gangem. Režisér potom nějakou dobu nepracoval, jeho první film po masakru byla v Anglii natočená verze Macbetha, ještě temnější a bezvýchodnější než Shakespearův originál. Později přišla ta největší klasika – retro detektivka Čínská čtvrť, jejíž finále režisér oproti scénáři změnil od happy endu k opět bezvýchodné tragédii. 

V roce 1977 byl zatčen za znásilnění třináctileté Samanthy Gaileyové, kterou pozval na fotografování v domě Jacka Nicholsona. Nejdřív vinu popíral, vyšetřovatelé ale získali důkazy, že s nezletilou sex měl. Gaileyová ale také kvůli mediální pozornosti nechtěla mluvit před soudem, Polanski a obžaloba tedy nakonec uzavřeli dohodu – režisér bude obviněn z méně závažného zločinu pohlavního zneužívání, před velkou porotou přizná vinu a v hlavním řízení nebude odsouzen k vyššímu trestu, než už si odseděl (musel na tři měsíce na pozorování na vězeňskou psychiatrii). Přiznání před velkou porotou je obsažné a popisuje průběh události jednoznačně a do detailů, Polanského chování z toho popisu vychází hrozně. Během měsíců čekání na rozsudek Polanski cestoval, vyfotografovali ho, jak si v pauze při natáčení užívá v Mnichově na Oktoberfestu (ze všech míst na světě). Média kritizovala dohodu jako příliš mírnou, režisér se prý obával, že soudce nakonec nedodrží dohodu o výši trestu a pošle ho nadlouho do kriminálu. Utekl ze Států do Evropy, stal se z něho uprchlík, což pro něj z právního hlediska představuje větší problém než zločin, kterého se kdysi dopustil – jeho oběť mu odpustila, nedávno publikovala memoárovou knihu, v propagačních rozhovorech říkala, že si dnes s Polanským čas od času napíše. Po útěku Roman Polanski natočil ještě řadu filmů, některé z nich i docela úspěšné. Žádný ale nedosáhl kvalit snímků z jeho raného období. Jeho kauza se vracela do médií v souvislosti s Oscarem pro Pianistu, a také po jeho zatčení ve Švýcarsku v roce 2009, kdy se rozhodovalo o režisérově vydání (americká žádost byla zamítnuta). Vždy v těch souvislostech zaznívaly hlasy filmařů a dalších umělců na Polanského podporu, byla mezi nimi i vyjádření žen, které jinak vystupovaly jako feministky. V poslední době se objevila obvinění ze strany čtyř dalších žen, které prý Polanski v sedmdesátých a osmdesátých letech sexuálně zneužil, mělo jim tehdy být 10–15 let. Po tak dlouhé době je už ale nemožné prokázat jejich pravdivost.

Je to z mnoha stran nepěkná historie, v níž jako kdyby se koncentrovaly hrůzy i excesy dvacátého století. Hollywood v ní hraje roli pokrytce. V době, kdy v něm Polanski působil, se tam uvolněnost sexuálních mravů považovala za projev pokrokovosti. Dnes se za totéž označuje odhodlání střežit hranice morálky a vynucovat nové a přísnější normy. Za pár let to bude zase něco jiného. Ale nějaký důvod k manifestačnímu potlesku se najde vždycky.    

 

13. května 2018