Západní hudba už dlouhou dobu čerpá také z hudebních tradic jiných kultur, ten pohyb, inspirace proudí ale také opačným směrem, je to tak už odedávna. Bílí kluci z Evropy zkoušejí po svém hrát hudbu černochů z amerického Jihu (a vydrží jim to až hluboko do penze, jak v Praze nedávno předvedli Rolling Stones), černí kluci z Afriky berou za svou třeba evropskou instrumentaci a způsob aranžmá. Jestli se vůbec dá mluvit o nějaké kulturní apropriaci, je všestranná a velmi často taky prospěšná. Někdy si ty vlivy mohou cestu z kontinentu na kontinent projít i víckrát, třeba jako když se japonský režisér Akira Kurosawa inspiroval dějem klasické americké gangsterky a jeho film zas inspiroval Sergia Leoneho, aby jeho story zpracoval ve westernu. Podobných příkladů se dá najít hodně. Jedním z nejčerstvějších je nové album beninské umělkyně Angélique Kidjo, která se rozhodla natočit vlastní a úplnou verzi téměř čtyřicet let starého alba newyorské kapely Talking Heads Remain in Light.

Může se to zdát až troufalé. Originál se dá totiž bez větší nadsázky označit za jedno z vůbec nejdůležitějších a nejlepších popových alb všech dob. Čtvrtá deska Talking Heads znamenala přelom nejenom v dráze kapely, ukázala zároveň v něčem novou podobu ambiciózního popu, už ne založenou na snaze ohromit posluchače délkou skladeb a instrumentalistickou zručností, ale spíš na práci se zvukem, jeho vrstvení a barvě, snaze dokázat, že ta přemýšlivost se nemusí vylučovat s tanečností. Původní Remain in Light je společné dílo Talking Heads a producenta Briana Ena, jehož podíl na albu je zcela zásadní. Kariéra i evoluce Talking Heads byly velice rychlé, skupina debutovala v roce 1977, hrála tehdy chytrou a svižnou, taky vtipnou a trochu neurotickou novou vlnu. Byl to trochu rokenrol pro studenty uměleckých škol, v něčem přímočarý a „nabušený“, zároveň v něm byl vždy cítit ironický odstup a širší ambice hlavního autora a frontmana, občas poštěkávajícího zpěváka Davida Byrnea (letos ohromil návštěvníky pražského festivalu Metronome). Už na třetí desce Fear of Music bylo slyšet, že zvuk kapely se posouvá k čemusi ambicióznějšímu, na Remain in Light byla proměna dokonána. Rytmy se staly komplikovanějšími, často byly zjevně inspirovány právě Afrikou, zvuk se stal bohatším i v emocionálním smyslu – Byrneův vokál někdy zní chladně a distancovaně, při vší rytmičnosti je naléhavost písní na Remain in Light také jiná než taneční. V posledních třech skladbách na albu jako kdyby se Talking Heads odkláněli ke zvuku pro ně nezvykle introspektivnímu, desku uzavírá funerální Overload, ta nejatypičtější píseň Talking Heads vůbec. 

Angélique Kidjo ve své reinterpretaci samozřejmě dělá skladby Talking Heads ještě „afričtější“, což působí většinou velmi organicky, v některých pasážích je rozdíl mezi novými a originálními verzemi docela malý. Výrazně ubylo studiového kouzlení, přibyl jasnější a tanečnější drive (na bicí hraje letitá hvězda afrického popu Tony Allen), vokál neurotického intelektuálního Newyorčana vystřídal mocný zpěv západoafrické hlasové „akrobatky“. Kidjo občas obměňuje texty, do originálu vkládá části skladeb ze svého domovského kontinentu. Možná problematičtější je to přisvojování u čísel, jež původně tak utíkající rytmus neměla, třeba Once in a Lifetime, jedna z nejsilnějších skladeb Talking Heads, je v nové verzi k nepoznání, což by nevadilo a od reinterpretace se to do jisté míry i čeká, ale taky není moc výrazná. Asi nejzdařilejší syntézy nového a starého  se Angélique Kidjo podařilo dosáhnout při úpravě písně Listening Wind, v jejím podání se z ní stala cituplná skladba směřující „přímo na komoru“, v níž africká instrumentace a sbory jsou doplněné elektronickým pulzem. Remain in Light v podání Angélique Kidjo je dobré album, jistě ne tak zásadní jako jeho předloha, to také jistě nebyla autorčina ambice. Pro posluchače, kteří předlohu znají, může představovat zajímavé doplnění. A ty neznalé zas může k originálu přivést. Přinejmenším záslužné.

Angélique Kidjo: Remain in Light. Kravenworks Records.