Nemohoucnost opozice se stává jedním z definičních znaků české současnosti. Nejde tu jen o politiku státních výdajů a důchodů. Jde i o rozsah, v jakém zbytek politické scény Babišově vládě mlčky toleruje šikanu občanů v jejich každodenních životech.

Od 1. září na celém území České republiky vzniká staronová povinnost nasazovat si v určitých situacích na tvář roušku. Čtenář má ještě v živé paměti chaos z minulého týdne, kdy vláda nejprve vrátila toto plošné opatření do oběhu ve velkém rozsahu, aby Andrej Babiš po dvou dnech zahájil částečný ústup. Nakonec zůstává povinnost roušek v dopravě, na úřadech a ve zdravotnictví, naopak odpadá v restauracích a obchodech, na chodbách škol. Ostudu na sebe musel vzít ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, který kalich hořkosti vzápětí předal svému poradci Rastislavu Maďarovi. Epidemiolog se z čestného (neplaceného) místa poradce na ministerstvu vrací zpátky na fakultu do Ostravy, jak jinak než na vlastní žádost.

Lehkost, s jakou se roušky zaváděly a pak během dne odvolávaly, ve vší kráse ukazuje, co kritici mezi lékaři a vědci zdůrazňovali už od jara: že česká vláda a její epidemiologové nerozhodují o postupu proti čínské infekci na základě tvrdých dat (evidence-based medicine), ale na základě dojmologie, tedy z břicha.

Ani za šest měsíců neznáme hlediska a konkrétní hodnoty, po jejichž překročení se omezuje veřejný život, což samozřejmě i nošení obtížné, nehygienické roušky je. Ministerstvo zdravotnictví patrně za nejdůležitější hledisko považuje číslo pozitivně testovaných na koronavirus za poslední týden (25 na 100 tisíc), zhruba stejnou váhu přikládá tempu nárůstu infekcí v mezitýdenním srovnání, teprve zatřetí ho zajímá počet hospitalizovaných v těžkém stavu.

Přitom čísla hospitalizovaných a speciálně hospitalizovaných s vážným průběhem čínské infekce poslední dva měsíce stagnuje na nízké úrovni, což na těchto stránkách připomínáme do omrzení. Nutit v desetimilionovém státě kvůli dvaadvaceti lidem na jednotkách intenzivní péče každého obyvatele poslední vesničky, aby si na poštu bral masku, vědecky vysvětlit nelze.

Tvůrci české obrany před covidem-19 tedy nemohli jednat na základě ničeho jiného než svých prognóz, modelů, odhadů. Ale v odhady ve vývoji infekce pravidelně přestřelovali od konce dubna, kdy se váhavě a zkusmo začínalo s liberalizací. Lze to snadno dokázat na veřejných výrocích jak Romana Prymuly, tak Rastislava Maďara. Za takové situace by vláda, která nařizuje, a nedokáže to ani přibližně zdůvodnit, musela být vystavena zásadní kritice.

Ale žádná zásadní vystoupení, dramatické výroky, společné tiskovky „demokratických stran“, nic z toho se nekonalo. Chaot Babiš po právu sklidil posměch, nicméně politicky to byl posměch k ničemu, když publikum většinou neví, jestli je za tím posměchem nad provedením hlubší odpor k restrikcím, nebo ne.

Opakuje se „situace Milion chvilek“

Roušková epizoda nám tak připomněla jeden obecnější, znepokojivý jev. Babiš nemá ani po šesti letech v exekutivě skutečně silného soupeře. Ke změně politiky ho přiměl nesouhlas ze strany profesních sdružení a k tomu v podstatě neorganizované protesty z nitra veřejnosti. Za opozici v den, kdy vláda oznámila roušky ve školách, tedy minulé pondělí, nejvýrazněji vystoupil poslanec ODS Bohuslav Svoboda. Ovšem ministru zdravotnictví Vojtěchovi v televizi nevytkl tupé plošné nařízení, ale naopak to, že vůbec od povinnosti nosit roušky na začátku léta jeho vláda odstoupila.

Naše opozice tak opět propásla příležitost vypadat jako opozice, která účinně působí na dění ve státě, která dokáže vládu přinutit k ústupu. Proč to tak je, těžko říct. U občanských demokratů může hrát roli jistá malátnost a organizační nedůslednost stranického vedení, což se u někdy až manického piráta Ivana Bartoše jistě říct nedá. Pak je tu ta zvláštnost, kdy se na zásadní témata doby politické strany nenamáhají najít jednotnou linii, sjednocené řady a principiálnost manifestují na Bělorusku nebo na Tchaj-wanu, tedy u témat bezpečně vzdálených, z nichž pro ně krev nepoteče.

Další možná vysvětlení budou lichotivá ještě méně: opoziční „lídři“ se bojí - toho, že jim z jejich poměrně malého rezervoáru příznivců, který ani za tři roky nebyli schopni rozšířit, ještě část voličů-rouškovačů uteče; toho, že se ocitnou v nesouladu s velkými televizemi, především ČT, která se ve zpravodajství o nákaze se stejnou idiocií jako na jaře drží kumulativních čísel o počtu infekcí od 1. března; vyloučit se nakonec nedá, že opoziční předáci se čínského viru bojí osobně. Nejmenovaný liberální ekonom o nich v soukromí říká, že by se nejradši zafačovali od hlavy k patě.

Demonstruje se tu něco, z čeho v jiné souvislosti povstalo hnutí Milion chvilek pro demokracii. Ta část veřejnosti, která je znepokojena autoritářskými aspekty vládní politiky, nenachází kanál pro ventilování své nespokojenosti u parlamentní opozice. A ulevuje si jinými cestami, z nichž potom zase opozice voličsky mnoho nezíská. A dál nechápe, kde se stala chyba. Ve chvíli, kdy jde do tisku toto číslo, už týden známe manuál ministra školství s doporučeními pro ředitele škol, jak na podzim organizovat výuku. Mezi radami se tyčí skandální doporučení posílat každé dítě, u něhož se vyskytl aspoň jeden symptom covidu-19, tedy včetně zakašlání nebo rýmy, okamžitě domů. Kde zůstal řev opozice, která by do omrzení opakovala, že děti nejsou koronavirem ohrožené, že ani ty, které se infikují, většinou nebývají infekční a že riskovat vypínání ekonomiky kvůli dětském kašlíku (autor výrazu: docent Maďar) je neomluvitelné šílenství?