KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Biden si myje ruce

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Biden si myje ruce

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Úterní projev prezidenta Bidena rozhodně byl z těch, které stojí za to zaznamenat. A které ne snad vejdou do dějin, ale určitě budou pro ty, kdo se zajímají o zahraniční politiku, úhelným kamenem, k němuž se budou vracet po léta. Srovnal či resetoval, abychom použili módní slovo, mezeru, která se po léta rozšiřovala mezi rétorikou a realitou americké zahraniční politiky.

Ne kvůli stažení z Afghánistánu, i když byl při této příležitosti pronesen. Tady se Biden uchýlil ke stejným polopravdám, výmluvám a shazování viny, které používali jeho spolupracovníci v posledních dnech. Ta operace zjevně měla chyby, ale kdyby se jich Američané nedopustili, dopustil by se nejspíš jiných. Nevyhnutelně by vycházely hlavně z rozhodnutí ponechat kábulskou vládu na holičkách (odříznutím podpory pro její armádu, propuštěním četných tálibánců z vězení atd.) a z neochoty nasadit na akci víc vojáků. Z toho pak vyplynula nutnost neprotáhnout ani o den termín 31. srpna, protože Američané byli závislí na dobré vůli Tálibánu.

Takže ze slibu, že ze země se dostane každý Američan, se stal skoro každý a tak dále. Zkrátka to bylo rozhodnutí stáhnout se za každou cenu a následky budou doznívat ještě dlouho – například proto, že v zemi je přítomna al-Káida a odnož Islámského státu. Ale to budou následky specifické pro Afghánistán a důležité je poodstoupit o jednu úroveň obecnosti víc a poslouchat, co řekl Biden o americké zahraniční politice.

Slovo demokracie, stálici americké zahraničněpolitické rétoriky, uslyšíte v projevu jen jednou, a to v negaci – že demokratický a soudržný Afghánistán nikdy v dějinách neexistoval. Neuslyšíte nic o Americe jako „nezastupitelném národě“ (indispensable nation). Nic o amerických hodnotách. Málo o amerických spojeneckých závazcích.

Zato hodně o tom, jak mise v Afghánistánu ve stínu těchto hesel metastázovala. „Viděli jsme, jak se protiteroristická mise v Afghánistánu – dostat teroristy a zastavit útoky – proměnila v protipovstaleckou a v budování národa, ve snahu vytvořit demokratický, soudržný a sjednocený Afghánistán – něco, co se za staletí afghánské historie nikdy nestalo,“ řekl Biden a zopakoval tak argumenty, jež skeptici již dlouho vyjadřovali.

V připomínání nákladů afghánské operace je Biden velmi přesvědčivý. Nákladů finančních – nejméně 150 milionů dolarů za den po dobu dvaceti let – i nákladů lidských – připomíná, že v průměru umírá sebevraždou osmnáct veteránů denně – „ne někde daleko, ale tady v Americe“.

Použije i zmínku o notoricky známém faktu, že jeho zesnulý syn sloužil v Iráku. Ale nastíní i následující argument:

„Dovolil bych si vás požádat, abyste si položili následující otázku: Kdyby na nás 11. září 2001 zaútočili ne z Afghánistánu, ale z Jemenu, byli bychom kdy šli do války v Afghánistánu – i když tam byl v roce 2001 u moci Tálibán? Myslím, že upřímná odpověď zní: Ne. A to proto, že v Afghánistánu jsme neměli jiný životně důležitý národní zájem než zabránit útoku na americké území a území našich přátel. A to platí i dnes.“

Životně důležitý národní zájem – ten pojem se v různých obměnách opakuje v projevu pětkrát. Zatímco heslo „America first“, jež oživil Donald Trump, má konotace slepoty vůči nebezpečí nacismu, ne-li horší, „životně důležité národní zájmy“ je pojem evokující realistickou zahraničněpolitickou školu. Je to respektabilní pojem a rozhodně ne totožný s izolacionistickým „America first“. Ale má k němu blíž než jiné zahraničněpolitické školy. A realisté nikdy nedrželi zahraniční politiku v rukou sami.

V každém případě Biden promluvil tak, jak už dlouho žádný americký prezident o zahraniční politice nemluvil. A nejblíž k tomu měl Donald Trump.

Pokud bychom hledali nějakou obdobu, tak ji najdeme v tzv. Weinbergerově doktríně. Byly to principy nasazování amerických ozbrojených sil, jež formuloval v roce 1984 ministr obrany Caspar Weinberger. I ty byly vyústěním diskusí o poučení z jiného neúspěšného nasazení amerických vojsk – ve Vietnamu. Weinberger tehdy hovořil o tom, že vojenské síly mají být nasazeny, jen pokud je v sázce životně důležitý národní zájem, pokud je jasně stanovený splnitelný cíl a nechybí podpora veřejnosti. Ovšem pozor, to byl jen ministr obrany, šlo o mnohem techničtější diskusi, prezident Reagan takto suše nemluvil.

Biden taky nenavrhuje žádnou izolacionistickou politiku. Ohlašuje jen „konec éry velkých vojenských operací na předělání jiných zemí“. Což je něco, co lidé v Americe i v zemích jejích spojenců dávno chtěli slyšet či byli ochotni slyšet. Pro ty, kdo vidí americkou roli jako něco víc, má Biden slova o tom, že ve středu americké zahraniční politiky budou i nadále lidská práva. A že „se nadále budeme verbálně zastávat základních práv afghánského lidu, zejména žen a dívek, tak jako se zastáváme žen a dívek na celém světě“. To sloveso je v originále „speak out“, protivný tvar specifický pro slovník politiků a aktivistů. Znamená prostě žvanit, když vás to nic nestojí, a požadovat věci, o nichž víte, že se nikdy neuskuteční, pokud pro ně nejste ochotni něco udělat, což nejste. Je zcela kompatibilní s Bidenovým výrokem z 90. let zaznamenaným v denících Richarda Holbrooka „Na afghánské dívky seru“. Jádro té skutečné zahraniční politiky vidí Biden v soupeření s Čínou a Ruskem.

Bude to zahraniční politika, jež bude daleko méně brát ohled na tradiční spojence, daleko více zohledňovat to, že Amerika je vlastně ostrov vzdálený stejně od Evropy jako od Asie, zatímco Evropa je volky nevolky součástí geopolitické „Eurasie“. Bude to politika, v níž řada dosavadních zahraničněpolitických expertů a praktiků bude ztrácet půdu pod nohama. Při sledování diskuse v Americe je možné zaznamenat, jak tyto vrstvy ztratily prestiž. A to i mezi inteligentními, samostatně myslícími lidmi, kteří pozorují a vnímají zajímavé věci. Jakýkoliv zahraničněpolitický idealismus je pro ně zdiskreditovaný do té míry, že občas tolerují i okázalé zahraničněpolitické ignorantství a nezájem o cizí země. Kdyby tihle lidé měli možnost vrátit čas do 90. let, tak by rozšíření NATO asi nepodporovali.

I to je koneckonců důvod, proč je pravděpodobné, že Bidenovo stažení z Afghánistánu bude akceptováno a jeho stíny budou zapomenuty. Tak jako je dnes v módě říkat, že americký odchod z Vietnamu dlouhodobě neměl následky, jimiž se tehdy strašilo. A těch jeden a půl milionu Vietnamců, kteří se pak před komunisty pokusili uprchnout, je dějinami zapomenuto.

 

2. září 2021