Správňáci nesnášejí zneklidňující otázky

Proč stejným faktům rozumíme jinak?

Správňáci nesnášejí zneklidňující otázky
Proč stejným faktům rozumíme jinak?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Pokud při čtení nebo poslechu ranních zpráv máte pocit, že vás někdo pokládá za idiota, znamená to, že jste dobře integrováni do informačního obrazu světa. Není to vaše chyba, jestliže neumíte rozeznat pravdu od fejku: bude to tím, že na vás již bylo soustavně popracováno. Sdělovací prostředky za to nemohou, že vás mají za idiota, je to jen vedlejší efekt jejich spolehlivého fungování. Představa, že jinak smýšlející smýšlejí jinak jen proto, že nějaké zásadní skutečnosti jim byly záludně utajeny, je přinejmenším naivní.

Jeden můj hyperkulturní přítel po nějakém veřejném kázání, v němž věcně zpochybnil některé pravdy, jež platí za hotové, obdržel psaníčko od vlídné posluchačky. Přes veškerý respekt k jeho titulům a vědomostem dáma kulantními slovy vyjadřuje nesouhlas s jeho názory na situaci ve Spojených státech. Má za to, že se stal obětí manipulace českých sdělovacích prostředků, vesměs fandících současnému americkému prezidentovi (také máte ten pocit?). Ona že se nedávno vrátila z Ameriky a ví, že všechno tam vypadá jinak, než je malováno u nás, Američané že hochštaplera Trumpa z duše nenávidí, do Bílého domu se dostal podvodem a s cizí pomocí a vše, co si připisuje k dobru, ve skutečnosti padá na vrub Baracka Obamy. Trump sám že je všem pro smích, což se ukázalo na Valném shromáždění OSN, kde světoví lídři z Venezuely, Nikaraguy, Íránu a dalších pokrokových zemí se jeho samochvále vysmáli nahlas (na jejich místě bych se taky sarkasticky a hořce smál). Seznam přesvědčivých faktů je předlouhý a je k nalezení v každém čísle deníků New York Times a Washington Post nebo k vidění na CNN. Kdo nevěří, nechť se seznámí s posledními prohlášeními Madelaine Albrightové či Hillary Clintonové, které daly současnému režimu ve Spojených státech takřka vědeckou definici: je to zřízení sexistické, rasistické, ba latentně fašistické. Své oponenty Trump sice nezavírá, redakce a univerzity nepronásleduje, koncentráky nezřizuje, protestní shromáždění silou nerozhání, žádné z demokratických vymožeností neruší, leč to vše je úskok a záludná přetvářka, neboť není fašismus jako fašismus, některý je „národním socialismem s lidskou tváří“. Pisatelka jemných výtek má zkrátka za to, že jedině znalost pravdivých faktů může vyvést člověka z omylu a nabídnout mu věrný obraz skutečnosti.

Potíž je v tom, že můj přítel je člověk světa a faktů znalý, doporučené čtení má v malíčku, má také k dispozici názory mnoha svých amerických dopisovatelů. Jak tedy vysvětlit skutečnost, že znalost úplně stejných zdrojů neujednocuje automaticky názory různých lidí? Jsou snad nějaké jiné mechanismy schopné vzdorovat debilizujícímu tlaku sdělovacích prostředků?

Uvedu pár příkladů extrémního chování založeného na těch nejušlechtilejších předsevzetích. V roce 2008 se italská výtvarnice Giuseppina Pasqualino di Marineo, známá spíše pod svou uměleckou přezdívkou Pippa Bacca, rozhodla uskutečnit mírotvornou misi v rámci mezinárodního hnutí Nevěsty na cestách. Zanícená feministka hodlala dokázat, že pověsti o násilnických mravech blízkovýchodního obyvatelstva jsou báchorky nepřejících bílých mužů a že ve skutečnosti jsou orientálci stejně dobří, pohostinní a nápomocní jako kdokoli jiný. Oděna do svatebních šatů projela stopem několik balkánských zemí a vstoupila na území Turecka, než nadobro zmizela. Nedaleko Istanbulu prý nastoupila do auta dobrotivého místního muže a její mrtvola byla později nalezena zohavená a ledabyle zaházená větvemi a hlínou. Předtím ovšem byla krutě znásilněna a zardoušena. Co udělá po takové zkušenosti žalem zdrcená matka oběti? Milující maminka Pippy uspořádala na památku dcery výstavku jejích děl a osobních věcí včetně zakrvavených svatebních šatů, v nichž lidumilka svou pouť dokonala. „Nechť se má holčička stane symbolem tolerance a míru,“ prohlásila truchlící pozůstalá. „Doufám, že jejího příkladu budou následovat stovky a tisíce mladých humanisticky založených děvčat z hnutí Nevěsty na cestách.“

Letos v létě ve středoasijském Tádžikistánu byla zavražděna skupinka nahodilých cyklistů (viz Smutná momentka z konce dějin, Týdeník Echo č. 34/2018 – pozn. red.). Dva z nich, Jay Austin a Lauren Geogheganová, pocházeli z Washingtonu. Mladí lidé – pro jedny podivíni, pro druhé nositelé pokrokové životní filozofie – opustili dobře placená, leč nudná zaměstnání a vydali se na kolech na nekonečnou cestu kolem světa. Zhruba po roce putování, spolu s další skupinkou cizinců, kteří se k nim připojili, šlapali do pedálů po udusané hlíně zapadlé tádžické cestičky. Předjelo je auto, jehož posádka si cyklisty bedlivě prohlédla. Vůz se pak otočil a vší silou rozmetal jejich malý peloton. Ty z nich, kteří ještě žili, vystoupivší muži na místě dobili. Předtím ovšem natočili video, na němž pětice teroristů na pozadí vlajky Islámského státu za odříkávání modliteb uřezává nevěřícím hlavy. Můžete se oprávněně zeptat: Co u všech čertů hledali nadšenci v šortkách a tričkách v těchto nehostinných končinách? Co zaválo italskou výtvarnici v bílých svatebních šatech a americké mírové nadšence na svrchované islámské území? Určitě to nebyli dobrodruzi hledající neprobádané kouty. Byli to idealisté. Vydali se na cesty, aby dokázali, že zlo neexistuje, že je to záludný výmysl bílého muže.

Vyumělkovaný koncept zla

Dobře svou motivaci popsal v pravidelném blogu právě Jay Austin, dokud ještě měl hlavu na krku: „Noviny, které čtete, vás nutí věřit v to, že svět je nebezpečné místo pro život. Těm, kdo vám vnucují, že lidé jsou zlí a špatní, a proto jim nelze věřit, nesedejte na lep. Zlo – toť vyumělkovaný koncept, vytvořený k tomu, abychom nerozuměli komplikovanému myšlení lidí stejných, jako jsme my, pouze vyznávajících jiné hodnoty, jinou věrouku a jiné postoje, odlišné od těch našich… Ve skutečnosti jsou všichni lidé hodní… Velkorysí, vstřícní, zkrátka hodní.“

Profesor John Hibbing z univerzity Nebraska-Lincoln spolu se svými spolupracovníky z laboratoře politické fyziologie (i takové obory existují ve Spojených státech) na základě rozsáhlého výzkumu tvrdí, že podle fyziologických reakcí jedince se dá snadno rozeznat, zda ve svých politických názorech je levicovým pokrokářem, nebo pravicovým konzervativcem. Nejde o sezonní novinku: výsledky výzkumu byly otištěny v časopise Science již v roce 2008. V roce 2013 Hibbing vydal celou knihu s názvem Predisponovaní: liberálové, konzervativci a biologie politických rozdílů (Predisposed: Liberals, Conservatives and the Biology of Political Differences). Máme-li věřit jeho pokusům, vypadá to tak, že reakce levičáků na fyziologické hrozby jsou jiné než u pravičáků. Na náhlou hrozbu – zvukovou ránu, mávnutí pěstí před nosem, propad půdy před očima atd. – konzervativec údajně reaguje mnohem prudčeji než pokrokář. Hibbing během zkoušek ukazoval dobrovolníkům obrázky vyvolávající odpor a hnus – dejme tomu obrovského pavouka na lidské tváři nebo otevřený vřed, který se hemží červy – a na základě jejich reakcí prý byl schopen spolehlivě určit jejich politickou orientaci. Při pohledu na děsivé obrázky u konzervativců docházelo k okamžitému spouštění sympatického nervového systému – pocení, zrychlení tepu, zvýšení teploty atd. –, zatímco reakce pokrokářů zůstávaly nevýrazné. Přičemž ti první věnovali obzvlášť odporným výjevům mnohem delší pohled než ti druzí.

Hibbing z toho usuzuje, že konzervativci silněji reagují na vše negativní, hrozivé a zhoubné než správňáci, kteří tyto podněty jednoduše pomíjejí. „Zdá se, že ti, kdo vyznávají pravicové hodnoty, a ti, kteří inklinují k levici, prostě různě vnímají svět,“ vysvětluje Hibbing. Je to závěr, který si věru zaslouží naši pozornost. Zdá se, že profesor, sám levičák jako takřka všichni akademici Ameriky, nepříliš chápe smysl svého objevu. Svým způsobem dokonce konzervativce lituje. Jsou to prý lidé hluboce nešťastní, se zřejmou kognitivní poruchou. Když narazí na bídu, trampoty, lidské neštěstí, mají snahu začít o tom přemýšlet – místo toho, aby si řekli, to není můj problém, a přičichli si blaženě k jiné květince. Svým způsobem je výsledek pokusu odpovědí na naše časté podivení se nad skutečností, že tak mnoho mladých, sytých lidí s bezstarostným dětstvím, z blahobytných rodin inklinuje k levici. Zdá se, že v této koncepci levicovost není otázkou politického přesvědčení. Je to spíše stav duše, vždy blahostný. Je to, hrubě řečeno, druh zamrzlé dětinskosti. Je to schopnost nevnímat reálné problémy. Mám se dobře a nenechám se ničím vyvést z rovnováhy.

Levičák vidí svět skrze růžové brýle a urážejí ho rady, aby si je sundal z nosu. Levičák čte stejné zprávy jako my ostatní. Ví, že na saúdské ambasádě v Istanbulu rozčtvrtili nebo rozpustili v kyselině politického odpůrce. Vidí pobouřenou reakci tureckého režimu, který ve svých vězeních sám umučil a nechal navždy zmizet stovky domnělých pučistů. Není mu neznámo upřímné rozlícení íránských ajatolláhů, kteří při potlačování studentských nepokojů nechávali vojáky deflorovat mladé dívky obuškem. Čte v novinách, jak v Afghánistánu manžel utrýznil k smrti svou devítiletou manželku, kterou si za nevelký obolus koupil od rodičů, když jí bylo sedm. Zná případy vražd ze cti a znetvoření žen kyselinou. Pomyšlení na to je však našemu pokrokáři nepříjemné. Nechce se nad nepříjemnými věcmi zamýšlet. Ze zpráv ví, jak terorista, který vyhodil do vzduchu stadion v Manchesteru, byl pár let předtím zachráněn u libyjských břehů britským královským námořnictvem. „Smutku je ve světě víc než dost a nebudeme se na tom zacyklovávat,“ říká si. „Je to hnus, takové zprávy je třeba blokovat ve vědomí hned na vstupu. Co je odporné, je z podstaty irelevantní. Každý, kdo si takových věcí všímá, bude nejspíš fašista.“

Nepříjemná fakta ignorovat

Nemilá fakta, která se nedají ani spočítat, nezapadají do bukolického obrázku mírového a šťastného světa, a proto je třeba je ignorovat. Jen tak mohou být zapuzena. Jediné, co takového sluníčkáře reálně zneklidňuje, je množství těch, kdo v tom vidí vážný problém a trvají na jeho vyřešení. Nejsnazší je prohlásit takové lidi za rasisty. Výbuch v metru či vraždy na ulicích evropských měst jsou pro správňáky jen pádným důvodem k uspořádání dalšího hlučného pochodu proti rostoucí islamofobii. Takový správňák se sluníčkem v duši je jako přítulná kočička rozmazlená svou dobromyslnou paničkou. A proto vrní blahem v klíně každého cizího hosta. Cítí se báječně v teple domova. Ale přijde-li o domov a pohlazení, nepřežije dlouho v cizím a studeném světě. Nikoli proto, že lidé jsou špatní. Jen proto, že lidé jsou různí.

Ukazuje se, že vedle světonázorových rozdílností existují tedy také rozdíly čistě psychologické. Pokrokáři věří, že všichni lidé jsou dobří. Samozřejmě kromě těch, kdo nevěří, že všichni lidé jsou dobří. Ti druzí jsou zlí. Když z Afghánistánu a Sýrie proudí davy utečenců, pak je třeba nahlížet na ně se stejně vlídnou myslí jako na Evropany nebo Američany. Jejich kultura a dějiny nejsou o nic horší než ty západní. Je třeba je uvítat a omluvit se jim za to, že nám je dobře, kdežto jim špatně. Mají sice jiné zvyklosti, které ovšem nejsou ani lepší, ani horší než ty naše, jsou pouze jiné a zaslouží si respekt. Udělá na ně dobrý dojem, když jim nabídneme halal jídlo. Pokud náhodou z radosti učiní bujarý taharrush, je třeba se zamyslet nad tím, jak jim ještě více zpříjemnit pobyt v Evropě. Zlo je přece umělý koncept, který správní lidé nemohou uznat za skutečný. Policejní složky, orgány činné v trestním řízení, všechny ty FBI, CIA, BND, BIS – to jsou zlobři, kteří zlovolně odposlouchávají cizí hovory. Hanba jim, vždyť všichni lidé jsou od přírody dobří. Dobří lidé si zaslouží žít ve státem zaručeném dostatku a blahobytu. Dostatek by tu byl, a na čem bazíruje a jak vzniká, to jsou nepodstatné a zneklidňující otázky. Správňák, jak už víme, zneklidňující otázky nesnáší.

Konzervativci oproti tomu nepokládají všechny lidi z definice za dobré. Lidé se možná rodí sobě rovní, leč v průběhu žití jim té rovnosti ubývá. Dějiny, výchova, prostředí, vrozená inteligence, povaha, kultura – to vše je účinně rozrůzňuje. V pubertě již nikoho nenapadne pomyslet si, že jsme jeden jako druhý. Budete li dost dlouho přesvědčovat ty hodné lidi s nepatrně odlišnou kulturou o tom, že oni jsou v pohodě a chyba je v nás, že za jejich bídu může právě náš blahobyt, pak se může stát, že tito skvělí lidé nebudou najíždět auty do cyklistů v Tádžikistánu, ale do chodců ve Westminsteru. První vlaštovky už tu jsou. Kdyby člověk byl skutečně a bezpodmínečně dobrý, nebylo by zapotřebí státu.
 

12. prosince 2018