KOMENTÁŘ ondřeje šmigola

Pelosiová na Tchaj-wanu. Špatná zpráva pro Čínu i Bidena

KOMENTÁŘ ondřeje šmigola
Pelosiová na Tchaj-wanu. Špatná zpráva pro Čínu i Bidena

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zdá se nevyhnutelné, že hlavním konfliktem 21. století bude soupeření Číny a Spojených států. Jestli se bude jednat o druhou studenou válku, nebo tento střet přeroste v plnohodnotný ozbrojený konflikt, je ve hvězdách. Nicméně vojenští analytici jsou skeptičtí. Před rokem v rozhovoru pro Echo americký generál ve výslužbě Ben Hodges prorokoval válku s Čínou do pěti let.

Důvody pro ni geopolitičtí teoretici formulují konceptem Thukydidovy pasti. Ve chvíli, kdy nastupující velmoc hrozí nahradit stávající velmoc na pozici světového či regionálního hegemona, rapidně se zvyšuje riziko vojenského střetu. Je jasné, že Čína se snaží stát světovým hráčem číslo jedna. Prvním krokem k tomuto bude obsazení Tchaj-wanu, de facto nezávislého státu, který však Čína považuje za svou vzbouřeneckou provincii.

Jak Čína sílí, tím je její rétorika ohledně Tchaj-wanu hysteričtější. Čínský prezident Si Ťin-pching se také evidentně chce zapsat do dějin a znovusjednocení Číny by mu kapitolu v učebnicích jistě vyneslo. Situace ohledně ostrova je tak nejnapjatější minimálně od poloviny devadesátých let. Do toho se předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová rozhodla přistát v Tchaj-peji a demonstrovat tak podporu Spojených států Tchaj-wanu.

Jednalo se o nejvýznamnější americkou návštěvu za posledních 25 let. Čínská vládní média otevřeně vyzývala k sestřelení letadla Pelosiové. Pár dnů se zdálo, že třetí světová válka je na spadnutí.

Pelosiová si za svůj trip na Tchaj-wan zaslouží uznání. Přes všechny řeči o vzbouřenecké provincii Tchaj-wan nikdy nebyl pod kontrolou čínských komunistů. Mezi lety 1895 až 1945 byl japonskou kolonií a v roce 1949 tam uprchla vláda Kuomintangu neboli Čínské národní strany, když prohrála občanskou válku s komunisty. Nicméně i poté vláda na Tchaj-wanu dlouho zůstávala mezinárodně uznávanou vládou Číny. Do roku 1971 zasedala v radě bezpečnosti OSN jako oficiální reprezentant Číny. Komunisté na pevnině vždy toužili své rivaly dorazit, bránila jim v tom však americká 7. flotila, kotvící v japonské Jokosuce a připravena kdykoliv vyrazit do Tchajwanského průplavu.

Pro pokračující americkou obranu Tchaj-wanu jsou dobré důvody. Morální: Tchaj-wan je vyspělá liberální demokracie, v Číně vládne diktatura jedné strany potácející se od autoritářství k totalitě. Dále strategické: Tchaj-wan má klíčovou polohu a jeho zabrání by Číně umožnilo kontrolovat okolní moře a hlavně lodní trasy. A pak politické. V regionu Čínu nikdo nemá rád. Chová se jak slon v porcelánu a jasně dává najevo, že až bude dostatečně silná, všichni ostatní budou tančit, jak Peking bude pískat.

Přes všechny její problémy je americká hegemonie pro region přijatelnější než čínská. Proto pokud by vypukla válka o Tchaj-wan, dá se očekávat, že se do nějaké míry na americké straně zapojí Japonsko, Korea, Vietnam, Indie, Austrálie a nejspíše i Filipíny. Všechny tyto země americkou přítomnost v regionu chtějí. Nicméně ztráta Tchaj-wanu by byla jasným signálem, že prim hraje Čína.

Vzhledem k tomu, že Peking se nijak netají ochotou vzít si Tchaj-wan i vojensky, jediné, co ho odrazuje, je potenciální neúspěch. Přes všechno třesení zbraněmi válka v Asii v posledních dnech nehrozila. Čína na ni není připravena. Přestože na papíře je čínská armáda největší na světě, válku o Tchaj-wan nerozhodnou pozemní bitvy, ale námořnictvo. Čína zatím nemá ani dostatečné síly na to, aby přepravila vojáky přes Tchajwanský průplav, natož aby se postavila americkému námořnictvu. Pak jsou tu takové drobnosti, jako že Čína není potravinově soběstačná a dvě třetiny čínského dovozu, včetně 80 % dovezené ropy, proudí Malackým průlivem. Jeho prostá blokáda by nadělala v Číně šílenou paseku.

Dokud Čína bude věřit, že USA budou bránit Tchaj-wan, o přímou invazi se minimálně pár let nepokusí, pokud někdy vůbec. Čína již není tím dravým tygrem, jehož ekonomika hrozila všechny převálcovat. Kvůli politice jednoho dítěte její populace rapidně stárne, růst HDP je tragický, ve druhém čtvrtletí rostl podle oficiálních čísel jen 0,4 %, podle neoficiálních odhadů je Čína možná již v recesi, bublina na trhu s nemovitostmi hrozí splasknout každým dnem a jakoukoliv hospodářskou obnovu brzdí ideologické lpění na politice zero covid. Každý signál, že USA stojí za Tchaj-wanem, tak válku oddaluje. Proto je návštěva Nancy Pelosiové vítaná.

Problém je, že výlet Pelosiové není tak vážným signálem, jak by se mohlo zdát. Pelosiová odjela na Tchaj-wan v rozporu s přáním prezidenta Joea Bidena. Ten jí to sice přímo nezakázal, jasně ale řekl, že mu to momentálně nepřijde jako nejlepší nápad. V médiích se přidali další kritici, včetně vlivného komentátora The New York Times Thomase Friedmana. Možná z krátkodobého pohledu mají pravdu. Provokovat Čínu v době, kdy na druhé straně planety zuří jiná válka, která momentálně poutá politickou, vojenskou a ekonomickou pozornost Západu, asi momentálně není nejmoudřejší.

Z dlouhodobého pohledu však oslabují signál daný Číně a vyvolávají rozkoly v administrativě. Stále častěji se objevují otázky, kdo vlastně řídí americkou zahraniční politiku. Předsedkyně Sněmovny reprezentantů kašle na prezidenta, i když jsou ze stejné strany. Nedávno naopak Biden jasně prohlásil, že Amerika je připravena vojensky bránit Tchaj-wan, jen aby to záhy dementovalo jeho vlastní ministerstvo zahraničí. To trvá na politice „strategické nejednoznačnosti“, která spočívá v tom, že Washington neříká, že Tchaj-wan bude bránit, zároveň však neříká, že ho bránit nebude. Tento koncept USA dlouho vyhovoval. Udržoval Čínu v nejistotě, jestli USA nejsou připraveny vojensky zasáhnout, ale zároveň Američané nemuseli nést politické důsledky toho, kdyby to řekli naplno.

Otázka je, jestli se „strategická nejednoznačnost“ rychle nevyčerpává. Když Číňané sledují dění ve Washingtonu, mohou dojít k závěru, že je to celé jenom jeden velký bluf, a zaútočit stejně.

Katastrofální důsledky „strategické nejednoznačnosti“ ukazuje válka na Ukrajině. Tam se sice nejednalo o oficiální politiku, ale v praxi byla stejná. USA a širší Západ naznačovaly, že má Ukrajinu za spojence, zároveň ale dělaly málo pro to, aby jasně daly najevo, že invaze bude Rusko bolet. Tvrdé sankce uvalené ještě v době, kdy se ruská armáda teprve shromažďovala u hranic, a masivní dodávky zbraní ještě před 24. únorem by jistě Kreml znepokojily a donutily ho znovu se zamyslet.

Kombinace stárnoucího vůdce, který se chce zapsat do historie, velmoci, která má pocit, že jí ujíždí vlak, a politika Západu založená na siláckých řečech a na appeasementu v praxi vedla ke katastrofě již na Ukrajině, není potřeba, aby měla stejné následky i v Asii.

Místo řečí o vysoké geopolitice a hořekování nad tím, že Pelosiová zbytečné naštvala Si Ťin-pchinga tak, že bezmocně vypálil pár raket do moře, by bylo účinnější zaparkovat letadlovou loď USS Ronald Reagan rovnou doprostřed Tchajwanského průlivu.