KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla

Provařené Vary 6: Když srdéčka měknou

KOMENTÁŘ Ondřeje Štindla
Provařené Vary 6: Když srdéčka měknou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pomalu se mi to chýlí, nálada je přiměřeně tomu melancholičtější, snad i znavenější. Taky se nám tu docela ochladilo, podzim natahuje svoje soumračné prsty, už si chystá ty svoje zadumané mlhy, míchá barvy na paletě… Z prázdnin už nezbývá skoro nic, sice jsem letos skoro žádné neměl, ale stejně. Jsou to teda stesky…

Do téhle nálady zapadly i dva dokumentární portréty, oba divácky docela vděčné. Jejich subjekty jsou dva – každý po svém – zajímaví chlapíci, kteří si toho v životě naložili trochu moc a tak či onak na to doplatili. První z nich se jmenuje Roadrunner: Film o Anthonym Bourdainovi. Je to film o… Anthonym Bourdainovi, newyorském šéfkuchaři, který v dobře napsané memoárové knize ledacos propíchl na restaurační byznys i sebe osobně a pak se stal televizní hvězdou. V roce 2018 spáchal sebevraždu, hodně lidí to zasáhlo, nejenom proto, že Bourdain byl slavný člověk. Na obrazovce ale taky působil velice sympaticky – zvědavý chlapík, který jezdí po světě a zkouší místní kuchyně, ze všeho nejvíc ho ale stejně zajímají lidé a místa, kde žijí.

Film Morgana Nevilla ho vykresluje vtahujícím a dynamickým způsobem, za použití spousty a spousty archivních záběrů, výpovědí blízkých lidí. Bourdain z toho – nijak překvapivě – vychází jako osobnost složitější, než byla jeho televizní persona, měl taky nějakou temnější stránku, táhl si životem břemeno překonaného drogového návyku, kterého se člověk nikdy úplně nezbaví, a podobně. Nedá se ale říct, že by mezi těmi dvěma Bourdainy existoval nějaký zásadní rozpor. I ten privátní Anthony působí docela sympaticky, navíc jsme měli podobný hudební vkus a to se počítá, ve filmu zazní úryvky různých mých oblíbených písní (podle jedné se ten snímek i jmenuje), to pak v kině srdéčko docela rychle měkne. Snímek Bourdaina ukazuje nejdříve jako mladou kuchařskou hvězdu, dobře vypadajícího charismatického chlapíka s „oprásklou“ newyorskou energií, jeho dráhu pak chronologicky sleduje, ilustruje kuchařovu schopnost zkomplikovat si život a také jeho nadání pro práci s mluveným i psaným slovem.

Sporný moment představuje způsob užití některých jeho zápisků. Jaksi z hrobu je totiž čte sám Bourdain, respektive umělá inteligence, která z mnoha a mnoha záznamů, jež po něm zbyly, rekonstruovala jeho hlas. Působí to naprosto přesvědčivě, autoři se tím asi nedopustili ničeho neetického, nevložili Bourdainovi po smrti do úst slova, která sám nenapsal. Ale stejně bych si to na jejich místě odpustil. Docela obsáhle se ve filmu probírá Bourdainův smutný konec. Autoři opatrně krouží kolem otázky, do jaké míry k němu přispěl Bourdainův vztah s italskou herečkou Asiou Argento, hvězdou kampaně MeToo (v plamenném projevu v Cannes popsala, jak ji na festivalu znásilnil Harvey Weinstein), která byla později sama obviněna ze zneužívání mladistvého herce (mimosoudní vyrovnání zaplatil Bourdain). Do toho vztahu šel podle svědectví blízkých Anthony Bourdain až nezdravě bezhlavě, spálil kvůli tomu hodně mostů, odešel v době, kdy bulvární média přinesla zprávu, že Argento má ještě někoho jiného (ona sama tvrdí, že jejich vztah byl z obou stran volný). Sebevražda se skoro nikdy nedá vysvětlit jednou izolovanou příčinou, v Bourdainově případě taky ne. Asia Argento ve filmu nemluví, režisér Neville to v rozhovoru pro Vanity Fair vysvětlil tím, že mnoho Bourdainových blízkých, kteří ve filmu mluví velmi otevřeně, by spolupráci s autory odmítlo, kdyby se natáčení měla účastnit i Asia Argento. To taky ledacos naznačuje.

Ten druhý dokumentární portrét byl Hrnec zlaťáků: Pár drinků se Shanem MacGowanem. Kupodivu pojednává o Shaneovi MacGowanovi, frontmanovi irských klasiků The Pogues, šarmantnímu ochmelkovi s těmi nejkřivějšími zuby na světě a tou nejpoetičtější a nejenergičtější opicí. The Pogues byli opilá kapela, která hrála taky proto, aby se opili všichni v doslechu. Byla to taky hlasitá a divoká kapela, která ale nikdy nezněla zupácky (nebo jak nazvat tu urputnou uřvanost a těžký zadek, který často charakterizuje mnohé z hvězd hospodského rocku včetně těch českých). U tohohle filmu srdéčko měklo už od prvních vteřin, pánům vyššího středního věku stačí pustit nějakou píseň jejich mládí dost nahlas a hned se začnou dít věci. Takže asi nejsem disponovaný ke zrovna objektivnímu hodnocení. I tak se ale domnívám, že film MacGowanova vrstevníka Juliana Templa je udělaný docela dobře a invenčně, především v pasážích, v nichž se nečekaně obsáhle popisuje umělcovo rané dětství a život na irském venkově (vskutku měl svoje specifika). Ale ne jenom v nich. S nadhledem a empatií se v něm evokuje svět jednoho výrazného umělce, ten vnější (Irsko, Londýn v časech rozmachu punku a podobně), ale i ten vnitřní, včetně těch jeho alespoň v Česku méně známých stránek, jako je třeba MacGowanův poněkud svéráznější katolicismus, jeho pocit životního poslání zachránit irskou tradiční hudbu, celoživotní sympatie k IRA a všechny možné odstíny sentimentu.

Hrnec zlaťáků v titulu je odkaz na irskou legendu, zlato ve filmu reprezentuje unikající cíl, hmotný či nehmotný poklad, za nímž se člověk v životě žene. Na záběrech ze současnosti, vlastně na všech záběrech z posledních cca dvaceti let MacGowan vypadá jako dost uštvaný člověk, přesněji jako troska. Nemohoucí tělo strašně zdevastované alkoholem (ostatních drog se už snad vzdal), sotva schopný artikulovat větu, občas mimo. Jeho přání napsat ještě pár skvělých písniček nebo se dát dohromady a být zase schopný chodit nepůsobí zrovna realisticky. Ten tedy dopadl, říká se v podobných situacích. Nevím. Možná ten čas někdy bereme trochu moc lineárně, jako kdyby v něm bylo nejdůležitější, co je na konci. No nic. Ten film produkoval Johnny Depp, který si v MacGowanově společnosti ničí zdraví už pár desetiletí, měl by teď pobývat ve Varech, bohužel mi na něj asi nevyjde čas. Škoda. Tak ho pozdravujte, kdybyste ho potkali.

 

27. srpna 2021