Ano, také já, sváteční návštěvník opery, jsem byl svědkem historické události a slyšel jsem to již slavné bučení, kterými bylo přivítáno nové nastudování Prodané nevěsty v Národním divadle. Psalo se o tom, že se ozývalo během premiéry a pak několikrát v průběhu první reprízy 2. června (na té jsem ho slyšel já). Bučení, tento projev intenzivního vztahu k opeře, je prý běžný v italských dómech, takže se dá říci, že jde o vyjádření vysoké kulturní úrovně bučících a znak jejich světovosti. Pro lidi, kteří by se k tomu nikdy neodhodlali, to byl svým způsobem bonus.

Prodaná nevěsta se v Národním divadle inscenovala od roku 1866, kdy se provozovala pod taktovkou Bedřicha Smetany poprvé, už po jednadvacáté. Snad bez výjimky byl respektován její venkovský charakter, takže lze snad pochopit, že jednou musela přijít změna a režisérka tento poněkud, ehm, nejapný, ale jaksi milý příběh usídlila někam jinam, ne rovnou do města, ale na panelové sídliště. To je de facto takový mezistupeň mezi venkovem a metropolí. Na sídlišti se zajisté dějí různé věci, ale přece jen by bylo poněkud násilné do něj i přetransformovat zápletku opery, tedy kupčení s nevěstou a komplikace se zapřeným synem. Režisérka proto chytře zvolila metodu „jako“, tedy že jde o hru na operu.

Nejspíš svépomocí se místní obyvatelé rozhodnou nastudovat notoricky známou operní veselohru, přičemž úvod působí, jako by to byl konkurz, na který přijdou tři Mařenky, které si pak předávají role, čímž vznikne poněkud komický zmatek, neboť v libretu se, jak známo, Mařenka vydává chvíli za někoho jiného. Během zkoušky či snad generálky pobíhá v němé roli režisér, kterému se vše vymyká z rukou, neboť děj se jaksi osamostatňuje a jde si svou cestou. Jsou tam také osvětlovači a technický personál, který se pořád nějak plete se sborem, a je tam také psíček, který několikrát disciplinovaně přeběhne jeviště a vzbudí potlesk. Jedna z Mařenek, jež je zřejmě v osobním zaměstnání servírka, si v jednu chvíli, ve výstupu se zmateným Vaškem, zlomí nohu, neboť se zřítí z hromady pivních přepravek, takže ji zaskočí druhá Mařenka, aniž si toho koktavý Vašek všimne.

Takových vtipů či jak tomu říct je tam víc, třeba Jeník s dredy, které se Kecalovi přilepí na suchý zip, přičemž opět záleží na rozpoložení diváka, jestli na takový humor slyší. Největší úspěch bezesporu patří baletním a akrobatickým kreacím opiček, které se k akci dostanou během výstupu komediantů. Na řadu přijde též breakdance, jemuž se oddává skupina mládeže, která nahrazuje vesnickou chasu ve známé taneční vložce.

Dalo by se tedy říct, že došlo k jisté aktualizaci či modernizaci, avšak v umírněném rámci, například s genderovými rolemi se tam, pokud jsem to postřehl, nehnulo, sociální či etnická tematika též zůstala v tradičních kolejích, vlastně by se dalo říct, že jde o uchopení přiměřeně střídmé. Třeba mohla být také aspoň jedna z Mařenek prostitutka, Vašek mohl být narkoman a Jeník dealer drog. Není tedy pravda, že režisérka, jak se někde psalo, „zrušila“ Sabinovo libreto, jen je děj jaksi podán z odstupu jako „hra na operu“, kterou už by měl každý znát, což není zcela jisté. Kdo neví, o co těm postavám jde, může být i poněkud zmaten, ale zase se nedá říct, že by ho to muselo tak mrzet, neboť hudba, kterou produkuje orchestr řízený dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem, je samozřejmě to, co jediné dává té historce smysl. A tu napsal Smetana nepochybně geniálně, o tom se není třeba ani šířit.

Zpět k bučení

Chvílemi je to tedy docela vtipné a někdy i přímo zábavné. Že by to přinášelo nějaký nový pohled či přímo výklad, to asi říci nelze. Ale to snad také není nutné. Kdo je toho schopen, ten se docela baví, a pokud není vyloženě hyperkonzervativní a paličatě vyžaduje právě tu svou Prodanku s návsí a folklorními náležitostmi, tak může odcházet z představení, jemně si pobrukuje, že se dílo docela podařilo.

A přesto se tam ozývalo občas bučení.

Publikum, k němuž jsem patřil, už díky mediálnímu ohlasu nejspíš dobře vědělo, že se před pár dny na dvou premiérách bučelo, takže lze předpokládat, že součástí zážitku bylo i očekávání, zda se tak bude opět někdo takto projevovat. A opravdu ano, sem tam někdo zabučel. Když se tak stalo poprvé, všichni se nejdřív začali ohlížet, kdo to byl, což ovšem není tak snadné zjistit, když bučení záhy skončí. Bučení lze provádět docela nenápadně a inkognito, neboť člověk bučící se, jak jsem pozoroval, ke svému bučení nehlásí a dělá to jaksi skrytě. Není tedy lehce identifikovatelný a během vydávání onoho zvuku může třeba i tleskat, čímž splývá s publikem, které je většinou bezelstně spokojeno a tam, kde on bučí, ono se buď chová normálně, případně tleská a na rozdíl od bučivce nevidí žádný důvod k nespokojenosti. Ale bučení svůj dopad má: ten běžný divák je poněkud znejistěn, ptá se sám sebe, zda snad nějaký důvod k bučení přece jen neexistuje, byť on sám ho nevidí, respektive neslyší. Slabší povahy pak i možná trochu závidí, že ten, který bučel, tomu rozumí více než ony. Možná že se někdo i samovolně přidá. A kulturní událost je už zrozena.

Bučení může být kolektivní a sehrané, nebo individuální a samotářské. Nuže, já byl spíš svědkem bučení individualistického a solitérního, odhadl bych, že se ozývalo z druhého balkonu vlevo a produkoval ho jeden starší pán, který k tomu asi měl nějaký osobní důvod, jemuž by normální divák moc nerozuměl. Možná bučelo ještě pár lidí, které si najalo divadlo, aby byla nějaká zábava. Tato možnost je však jen hypotetická.

Avšak zvěst, že se na premiéře nové Prodané nevěsty v Národním divadle bučelo a hromadně odcházelo, mezitím přilákala pozornost i veřejnosti, jejímž zástupcům je opera jinak dost lhostejná. Přece jen bučení a takové věci jsou zajímavější, než kdyby se inscenace jen prostě povedla a publikum bylo všeobecně spokojeno, že si zase dalo po letech Prodanku, což by se mediálně projevilo několika více či méně zasvěcenými recenzemi operních referentek (píšou je opravdu především ony a jsou to asi největší sekernice v oboru umělecké kritiky). Ale bučení a případné protestní odchody, to už je mediální událost, která pak vyvolává další zájem a dohady, dokonce i spory a třeba i širší interes o operu, což už je opravdu věc mimořádná a i tento článek je vlastně plodem té vzniklé okolnosti.

Epesní muzika

Samozřejmě, nejde o jakoukoli operu, jde o Prodanou nevěstu, což je opera zvláštního druhu. Spolu s Libuší a snad ještě s Rusalkou (ta je ovšem, jak známo, od Dvořáka) je to opera tzv. národní, vlastně nejvíc národní, protože je také lidová. Libuše je slavnostní a příliš fanfárovitá, dává se o státních svátcích a její téma je přece jen poněkud odtažité: dost povrchní mytologie založená na problematickém prameni, Rukopisu zelenohorském. Rusalka je ve světě asi nejslavnější, ale přece jen je to věc, která se národa zas tak nedotýká, látka je kosmopolitní, pohádková, bez jasného lokálního určení: jedno Rusalčino jezírko se sice nalézá ve Vysoké u Příbramě, ale jméno dostalo až dodatečně, klidně může jít o bájné močály kdekoli na světě.

To s Prodanou nevěstou je to jiné, ta je opravdu stvořena z půdy a krve české, nikdo jiný než Češi tam nevystupují, přitom, a to je zajímavé, tam navzdory vzniku v době silně nacionalistické není jediná postava třeba Němce nebo Žida, jediný cizokrajný prvek tam zastupuje komediantka a nejspíš ezoterička Esmeralda Salamanca, což může být hypoteticky Romka, ale ta je vlastně taky naše. Je pak i mnoho lidí, kteří vám s jistotou budou tvrdit, že děj Prodané nevěsty se odehrává kdesi na Plzeňsku, neboť tomu odpovídá plzeňský kroj, který od nepaměti nosí jak protagonisté, tak i většina chasy. Skutečností přitom je, že sám Smetana ani Sabina, tedy autor libreta, žádné instrukce, pokud jde o folklorní určení, nedodal, a že „plzeňská varianta“ se ustálila až dvacet let po prvním uvedení, tedy až koncem 19. století, kdy už se kroje v Čechách téměř nikde nenosily.

Tehdy se také rozvinul celý mařenko-jeníkovský kult, který byl rozšířen především v první polovině dvacátého století a jenž pronikl do statisíců českých domácností i materiálně, v podobě různých upomínkových předmětů, hrnečků, talířků, vyšívaných deček atd. Faktem však také je, že tento kánon se mimořádně sešel s jakousi kolektivní představou, jak a v čem to českému lidu nejvíce sluší a kde se cítí nejlépe. A na to se hodilo asi Plzeňsko s rozvinutým průmyslem piva, a právě plzeňský kroj, který se vyznačuje čepcem s tzv. holubičkou (řeč je o ženském kroji) a kazajkou s kalhotami po kolena, doplněnou bodrou dudáckou povahou (mužská varianta). V opeře byla záhy spatřována apoteóza dobrých lidových vlastností, českosti an sich, českosti jadrné, radostné a jaksi prvobytně pospolně demokratické. Že to zároveň při trochu detailnějším pohledu na děj Sabinovy historky, kde jde na jedné straně o kupčení s chudákem holkou a na druhé o Jeníkův podvod, moc nesedí, nebylo důležité. Nebo právě ano, vlastně i tohle nějak k českosti patří. Ale o to vlastně ani tak nejde. Hlavní je, jakou k tomu Herr Kapellmeister Smetana napsal muziku. A ta byla a je epesní neboli, jak se tehdy říkalo, epes rádes.