KOMENTÁŘ

Návštěva u bratra Lecha

KOMENTÁŘ
Návštěva u bratra Lecha

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Chcete-li navštívit zemi bratra Lecha, je to jednoduché. Vydáte se po ránu na nádraží Praha hl. n., počkáte si, než plechová huba ohlásí vlak EuroCity směr Přemyšl, a nastoupíte do něj. Vlak se sedm hodin řítí – nebo občas taky plíží, hlavně na té druhé straně hranic – studenou středoevropskou krajinou a nakonec vás vyplivne na nádraží Kraków Główny. Vzhledem k délce prosincových dnů už bude venku zase tma, ale to vás jistě nerozhodí. Svátečních světel je totiž po celém městě dost.

Kraków Główny bývalo ještě před deseti lety takové to standardní rakousko-uherské nádraží nesoucí stopy komunismu, ale prudký ekonomický růst Polska dorazil konečně i do sféry státních železnic, takže teď jde o hypermoderní terminál z betonu, skla a oceli. Stará císařská budova zůstala stát, ale vedle dnešního komplexu působí jako zvláštní a poněkud nelogický apendix. Nádraží plynule přechází v obchodní centrum obřích rozměrů, o adventním víkendu plné lidí až po střechu. Na dveřích každé provozovny visí cedule s číslem, kolik osob v ní naráz může být, ale stojí-li na ní jednička, samozřejmě jsou tam minimálně čtyři a dveřmi s nápisem POUZE VÝCHOD právě zvenčí vchází početný dav. Můžete si tedy být jisti, že jste omylem nezabloudili do Německa. Máme s Poláky leccos společného.

Co ovšem nyní oni mají a my ne, jsou vánoční trhy na Glównem Rynku, velkém čtvercovém náměstí, které je srdcem starého královského města. Zde si konečně na chvíli můžete připadat jako v zapomenutém světě roku 2019. Tady je možno objednat si za deset zlotých „grzane wino“ po haličsku čili svařák, lelkovat u stolku s horkým kelímkem v ruce, nasávat vůni pečených klobás nebo grilovaného sýra oštěpku z nedalekých Tater, poslouchat městského trubače, jak z věže vytrubuje fanfáru, rozhořčit se nad nevyhnutelným sobcem, který se prodírá davem hlava nehlava a div vám nevyrazí kalíšek z ruky, a vzápětí na něj zapomenout, když zavětříte stánek s čokoládovými specialitami v lákavé blízkosti.

Vlastně jsem to nikdy dřív tak nedoceňoval, ale v tomto období kalných dnů a dlouhých nocí jsou vánoční trhy dobrou psychickou vzpruhou, malým světélkem v temnotě a slibem, že jaro zase přijde. Poprvé se bez nich dalo nějak žít, podruhé už jsem to zkrátka nevydržel a šel shánět ony lístky na vlak k bratru Lechovi. Asi jsem nebyl sám, protože na náměstí to mluví celým babylonem jazyků. Kromě češtiny a slovenštiny zachytávám také němčinu, holandštinu, švédštinu, španělštinu, portugalštinu, a dokonce i pár slov arabsky.

Těžko říci, proč si zrovna Poláci na otevření trhů troufli, kdežto my a řada dalších národů ne. Proočkovanost je tu podobná jako v ČR, zázračně odolní proti covidu taky nejsou, i když je pravda, že případů měli procentuálně míň. Snad mají větší smysl pro přežívání katastrof než ostatní, protože posledních pár set let jejich dějin, to byla jedna katastrofa za druhou. Kdo něco takového přežil, musí být nadprůměrně houževnatý, však i v polské hymně se nemluví o žádné kráse přírody, míru nebo spravedlnosti, ale o tom, že „Polsko ještě nezhynulo, dokud my žijeme“. Mohu potvrdit, že nezhynulo a že žijí.

Také jsou to přátelé. Během chvíle se ke mně hlásí nějaký Przemysław, který zaslechl češtinu, a směsicí obou jazyků mi nadšeně vykládá, co všechno kdy u nás navštívil; je to úctyhodný seznam památek a lokalit, který za sebou nemá ani většina Čechů. Já mu to oplácím seznamem svých polských návštěv. Symetrie rozhovoru je až legrační: Polák se skoro českým jménem se vyznává z lásky k Česku a Čech se jménem běžným spíše v Polsku mu to vrací. Nic podobného se mi v jiných koutech světa nestalo, zato v Polsku už několikrát ano.

Nemá smysl předstírat, že Polsko je idylka mezi mořem a horami. Zdejší kulturní konflikty jsou značně zavilé a jako cizinec může být člověk jedině rád, že od nich smí zůstat stranou. Jako sekulární konzervativec by beztak působil jako kůl v plotě, tady je totiž pravice vesměs nábožensky založená. Česká a polská společnost řeší úplně jiné problémy a přistupuje k nim z jiných směrů.

Ale stejně bychom je neměli opouštět, zejména ne kvůli nějakému získávání taktických politických výhod v Bruselu. Patříme k sobě, i když ne natolik, abychom mohli dohromady tvořit jeden stát. Legendární Čech a Lech byli přece bratři; a i když si bratři nemusejí vždycky a ve všem rozumět, musely by se mezi nimi stát hrozné věci, aby přestali mít rádi jeden druhého. A to se mezi námi nestalo.

Co na to říkáš, nová vládo?

14. prosince 2021