Komentář Ondřeje Štindla

Dáma s váhami. Slepá, bohužel

Komentář Ondřeje Štindla
Dáma s váhami. Slepá, bohužel

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Spor o nominaci Bretta Kavanaugha do Nejvyššího soudu Spojených států je vděčné téma. Jde v něm o víc než o jednoho právníka, kolega Martin Weiss přesvědčivě argumentuje, že je obrazem toho, jak se ze světové supervelmoci stává země, jíž fakticky není možné vládnout. Týká se politiky a také tématu sexuálního násilí, jímž západní společnost v posledních měsících dost intenzivně žije. Představuje pro ni jistým způsobem ideální předmět sporu. Kde je v něm pravda, je totiž prakticky nezjistitelné, rozhodně ne  „nade vši pochybnost“, jak požaduje trestní právo (jistě, dá se hned namítnout, že Kavanaughovi nehrozí trest, alespoň ne ze strany zákona, jde o to, jestli mu náleží to nejvyšší privilegium, jež je pro právníka v jeho zemi dosažitelné). A právě ta nedostupnost pravdy dává prostor pro emoce, vášnivé zaujímání postojů. Kauzu, kterou není možné racionálně soudit, protože rozum nakonec vždycky nějak narazí, a proto se nedá než do ní vložit emoce, vybrat si stranu a té apriorně důvěřovat. Těžko se pak dá najít nějaký jakž takž společný pohled z obou stran.

Christine Blaseyová Fordová vystoupila s tvrzením, že se ji Kavanaugh někdy počátkem osmdesátých let (datace se v jejím podání různí) na nějaké party spolu s kamarádem pokusil znásilnit. Po šestatřiceti letech je možnost zjistit pravdu prakticky nulová. Obviněný právník i jeho údajná oběť vystupovali před výborem amerického Senátu docela přesvědčivě. Zastánci a především zastánkyně Blaseyové Fordové vidí kauzu jako naprosto klíčovou, ukáže prý, jak moc se Amerika v pohledu na sexuální násilí změnila, jak moc je ochotná brát vůbec v potaz hledisko oběti. Druhá strana vnímá možnost, že dostatečnými důkazy nepodložená obvinění budou brána jako prokázaná a budou mít pro nařčené vážné důsledky, jako nespravedlivou a pro budoucnost, třeba budoucnost práv jednotlivce, jako velice destruktivní, potenciálně vedoucí třeba k nějaké „diktatuře sentimentu“ nebo – ještě hůře – afektu. Taky s tím pohledem v zásadě souzním. Za prosazováním té emocionální justice, v jejímž světě je pouhá otázka po důkazech chápána jako hrubý útok na city, práva, v jistém smyslu i život deklarovaných obětí, je možné vidět různé nepěkné motivy – ideologické nebo čistě mocenské, destruktivní vliv sociálních sítí, ustrašenou a autoritativní výchovu, jak o tom mluví psycholog Jonathan Haidt, a tak dále a tak podobně. Můžeme ale zkusit připustit, že k těm motivům skutečně často patří ty deklarované. Jistě existuje mnoho žen, které se v různých fázích života staly obětí sexuálního násilí, byly oběťmi zločinu, který zůstal nepotrestán. Protože doba tomu nepřála, protože ty oběti byly situací traumatizované a bály se reakce okolí, protože věděly, že se útok bude těžko prokazovat... Žijí s tím vědomím dlouhé roky, Christine Blaseyová Fordová může být jednou z nich, nikdo jiný to nakonec nemůže vědět jistě. Soucit velí přát jim spravedlnost, která by je třeba i osvobodila od toho letitého traumatu. Jenomže soucit je něco jiného než spravedlnost. Diktát skutečně prožívaného nebo markýrovaného soucitu by možnost spravedlnosti, beztak často vzdálenou, už úplně vynuloval. Protože lidská spravedlnost je slepá, bohužel.

Je tak často zpodobňovaná, jako žena se zavázanýma očima a vahami v ruce. Ta metaforická slepota je tradičně vnímaná jako přednost. Ideální lidská spravedlnost nevidí, koho má před sebou, proto soudí všechny stejně, krále jako nuzáky. Ale ta slepota, nevidění nutně musí být taky deficit – spravedlnost nevidí do lidského nitra, nezná jeho nejhlubší prožitky a traumata, bere je v úvahu jenom v malé míře, jako polehčující okolnosti třeba. Nechce zachraňovat a léčit lidské bytosti, zbavovat je dávných křivd, může jenom vážit důkazy. Ženě, která se třeba před desetiletími stala obětí sexuálního zločinu, nemůže pomoci, protože spravedlnost hledá faktickou pravdu a ta se ve většině takových případů najít nedá. Je to kruté, není to fér, není to ve vyšším slova smyslu spravedlivé, ale nedá se s tím nic dělat. A snaha nahradit tuhle nedokonalou a slepou spravedlnost nějakou justicí apriorní důvěry a diktujícího soucitu nakonec povede jenom k větší nespravedlnosti, než je ta, která měl být odstraněna. Je to utopická představa. A utopie bývají naivní, neuskutečnitelné, často potenciálně nebezpečné. Ale nespadly sem odněkud z Marsu, lidé si je nevymýšlejí z nudy. Často tím reagují na zkušenost setkání s hlubokou a z větší míry neodstranitelnou nespravedlností světa. Ta nemožnost vládnutí, o které v souvislosti se sporem o Kavanaugha psal Martin Weiss, souvisí taky s nějakou neexistencí společného základu, vědomím neotřesitelné nejenom argumentační, ale také morální převahy na obou stranách. Pokud by se ten stav měl překonat, je asi nutné tu pozici permanentních morálních vítězů neustále ohrožovaných čirým zlem opustit. Nečekat na to, až protivník uzná všechny svoje chyby a bude se za ně náležitě kát. Prostě začít. 

3. října 2018