Patřím k těm, kteří věří, že to podivné jaro už končí, a doufá, že zažíváme fázi jeho pomalého, ale přece jen jistého přechodu do normálu.

Okamžitě se však vynoří otázka, co to ten normál je a zda poměry naše i světové před tím virem normální byly. O tom mnozí před takovými třemi čtyřmi měsíci pochybovali, aniž by je vůbec napadlo, že brzy zažijí něco opravdu hodně nenormálního: třeba plné ulice lidí v maskách a zavřené hranice už jen na Slovensko.

Představy, že se svět po nějaké zásadnější kolektivní zkušenosti (války, velké krize, ale i epidemie) nějak změní, jsou asi přirozené a nejsou jen projevem tužeb pokrokářů – nebo reakcionářů.

Jednak je to evidentní a něco se určitě (trochu) změní, byť jenom na chvíli. Třeba právě vědomí, že se něco takového může zase stát a může to být mnohem horší. To může na jedné straně vést k větší kontrole obyvatelstva, ztrátě některých svobod, k určité permanentní zdravotní paranoii, ale třeba také k nějaké pozitivní prevenci, k lepší logistice, humanizaci péče o staré a bezmocné – a doufejme i ke snaze nebýt příště vydán na pospas lidové Číně. Na představě, že si důležité věci vyrobíme nebo vypěstujeme sami, nebo aspoň v Evropě, není přece nic pokrokářského.

Ale změna může být i konzervativní, v návratu k nějakým starým ctnostem, na nichž síla Západu od Říma stála: uměřenosti, střídmosti, pevnosti. Takže možná že bychom si nějakou změnu přáli i my, kteří jsme nebyli právě nadšeni z té podoby „pokroku“, po jehož dráze se svět kamsi řítil před jarem 2020. Změna může být třeba právě v tom, že by se náš svět (naše kultura, náš Západ) v té věčné a rychlé proměně poněkud ustal, zvolnil, třeba se i na chvíli zastavil a uvědomil si, kam došel a jestli mu tam bylo dobře. A on ten výpadek z jara 2020 by třeba k něčemu takovému mohl posloužit. K nějaké reflexi, k nějakému zpomalení, k nějakému nadhledu. Ale spíš to půjde zase rychle k normálu a posviští to do pekel, jako by se nic nestalo.

Jiná věc je, jestli jsme my lidé za nějakých půl milionu let své historické existence nějaké proměny vůbec schopni. Náš svět se určitě dramaticky liší od světa třeba starých Egypťanů a dost se liší i od světa, který znali naši rodiče, a třeba i od světa, který znal například Václav Havel. Co se ale neliší a co je pořád stejné, je elementární podstata člověka, která je, jak tvrdí vývojoví biologové a připouštějí teologové, nějakých sto tisíc let stejná, tedy „nahá opice“ (Desmond Morris), tváří v tvář přírodě a jejím úmyslům bezmocný, sobecký, záludný a o život se třesoucí tvor, vystavený hrůze ze své smrtelnosti, která se mu právě takovými událostmi, jako byl ten koronavirus, připomíná velmi reálně a konkrétně: člověk se tak nějak celý život smiřuje s tím, že jednou zemře, ale velmi se mu příčí, že by to mělo být brzy, natož právě teď.

A tahle marná snaha smrti uniknout aspoň trochu tím, že tomu období před ní dodá člověk nějaký smysl, je možná právě to, proč tady je a proč nějaký smysl ten jeho život vůbec má.