Energetická krize se vyhrotila do stavu, kdy mnozí varují před kolapsem ekonomiky a rozkladem společnosti. Odpověď na to, co s tím, hledají v Salonu Týdeníku Echo předseda představenstva státní energetické společnosti ČEPS Martin Durčák, předseda Národní rozpočtové rady a člen Národní ekonomické rady vlády Mojmír Hampl a expremiér Mirek Topolánek, který se dlouhodobě věnuje energetice.

Kam jsme se v energetické krizi dostali? Někteří ministři Fialovy vlády už varují před rozkladem politického systému a rozpadem Evropské unie, pokud se rychle nepodaří zkrotit ceny elektřiny.

Hampl: Kam jsme se dostali my jako Česká republika? Jako Evropa? Jako vyspělý svět?

Zůstaňme u České republiky a Evropské unie.

Hampl: Ze všech z nás se stali hegeliáni a marxisti. Kvantita se přeměnila v novou kvalitu. Všechna pravidla fungují jen do určité míry. Všechno v politice je otázka ne principu, ale míry. A když je ta míra překročena, tak se začínají měnit všechna paradigmata, všechny způsoby uvažování. To právě teď v energetice prožíváme. Vy to sice v médiích často přeháníte a vytváříte dojem, že za tu aktuální tržní spotovou cenu budou všichni zákazníci kupovat elektřinu, což není pravda. Ale i když to takhle přeženete a ten dojem vyvoláte, což samozřejmě není správné, tak je potřeba jasně říct, že se minimálně úplně utrhla cenová očekávání. A právě ta rozhodují o ceně do budoucna. Najednou je pro spoustu lidí představitelné něco, co před půl rokem bylo úplně mimo představivost. To je pro mě ta zásadní změna.

Cena elektřiny nad 1000 eur za MWh.

Hampl: Spousta lidí si najednou řekne: Aha, takže je to možné. Před rokem jsme se na debatách naší energetické skupinky na CEVRO bavili o tom, jak silný signál by musel přijít, aby se něco začalo dít. Nikdo si tehdy neuměl představit, že do roka a do dne to bude osmkrát vyšší částka. A vlastně nebude existovat žádné jednoduché řešení, co s tím udělat. Je to jako postupné stupňování hrůzy ve slavném hororu Záhada Blair Witch. S každým dnem je hrůza větší. A nikdo už se nechce dívat na ten film dál.

Durčák: Situace na trhu s elektřinou dospěla do bodu zlomu. Je to utržené ze řetězu. Myslím, že tu atmosféru strachu dnes táhnou obchodníci s energiemi. Všichni teď tu situaci zneužívají. Každý si vybere nějakého viníka. Když se podíváte, za kolik se dnes na burze prodává elektřina, tak asi před hodinou to překročilo hranici 1300 eur za MWh (naše debata se odehrála v pondělí 29. srpna odpoledne – pozn. red.). Hodně se o tom mluví. Žongluje se s čísly. Musíme si ale říct, co to znamená. Ta cena ukazuje pouze to, že některá firma, a my nevíme, o koho jde, hodila na trhu poptávku po 2 MWh elektřiny. To je malinkatý objem. Nárůst indexu elektřiny CAL ze 400 na 1300 eur za MWh je způsoben jednou jedinou poptávkou po 2 MWh na jeden rok. To znamená, že obchodníci v podstatě uměle vyhnali nahoru cenu.

A každý obchodník to teď může využívat k tomu, že řekne: Podívejte, jaká je cena na burze, a naúčtovat ji zákazníkům.

Hampl: Protože ta cena je najednou představitelná. Na burze se za ni elektřina prodala.

Durčák: Obchodníci si řeknou: Otestovali jsme hranici. Šlo to. Prošlo to. Někdo to zaplatil. Tak my zítra zkusíme 1300 eur za MWh.

Každý obchodník tu cenu může zkusit s odvoláním na burzu naúčtovat zákazníkům. Přestože on sám třeba elektřinu na letošní rok koupil na burze nebo dlouhodobým kontraktem třeba loni za 50 eur za MWh?

Durčák: Pokud se nic nestane.

Hampl: To jsou cenové signály z trhu, které vám říkají: Vítejte v budoucnosti. Připravte se na elektřinu za takovou cenu. Ukazují, co je představitelné za nějakou dobu. Nestane se to zítra ani pozítří.

Durčák: Je to průzkum bojem, kam až je možné cenu zvednout.

Topolánek: Je mi trochu hloupé po těch patnácti nebo dvaceti letech, co mluvím a píšu o tom, kam energetika v Evropě spěje, konstatovat: Tohle všechno jsem vám říkal. Ale proti povolenkám a takzvané liberalizaci vlastnictví u plynu a takzvanému trhu jsem na evropské úrovni i v domácí politice brojil roky. Po plynové krizi roku 2009 nastal v Evropě trochu pohyb. Začali jsme investovat do infrastruktury. A udělali jsme některé kroky, které nazývám střelba do vlastní nohy. To byla právě liberalizace trhu s plynem, kde jsme si pustili Rusa do celého plynárenského řetězce od přenosu až po zásobníky. Díky tlaku Evropské komise jsme umenšili nebo přímo ukončili dlouhodobé kontrakty. To byl speciálně případ Norska, které dnes s plynem obchoduje na spotovém trhu a nevidí důvod, proč z něj odejít. Tím jsme Putinovi připravili cestu. Do toho přišel covid. Pak zvýšená poptávka po energiích. Problémy s ukončením těžby plynu v Nizozemsku. Další problémy v jiných zemích. Najednou jsme si vnesli cenu zkapalnělého plynu LNG na evropský trh s plynem. Všechno jsme si to způsobili sami. Putinova agrese na Ukrajině není jediný důvod. On ale té situace velmi šikovně využil. Takže nás může štvát, že inkasuje vyšší cenu za menší množství plynu. Ale můžeme si za to sami. Krátkodobě nemáme žádné řešení.

Co s tím ale teď dělat?

Topolánek: Jsou tři věci, které to způsobily. První je nedostatek plynu. Buď vyvolaný uměle, nebo reálně zvýšenou poptávkou. Druhým důvodem je celý Green Deal. Emisní povolenky. Dekarbonizace, od které nemíní současná politická reprezentace v Evropě odejít. Povolenky přitom přestaly jakkoli plnit svou funkci, s níž byly stvořeny. Určitě nepřispívají k nižším emisím oxidu uhličitého. V této chvíli je to zcela naopak.

Hampl: Hlavně nepotřebujete uměle zdražovat povolenkami, když už jsou ty ceny tak extrémně vysoké.

Topolánek: Třetím zásadním důvodem je celá ta podoba evropského obchodu s elektřinou. Úplně umělý přeregulovaný kvazi trh. Žádný trh s elektřinou v Evropě neexistuje. Jediné, co funguje, jsou tržní mechanismy. Když začal nedostatek a panika, šla cena plynu přirozeně nahoru. Cena elektřiny je na trhu tvořená cenou plynu a cenou povolenky. Když obojí prudce zdražuje, přirozeně jde nahoru i elektřina. Tím vám najednou vyskočí spotová cena nahoru na 1300 eur za MWh. Přestože ještě loni stála 60 eur. Jsme někde úplně mimo. Zapomeňme na trh s elektřinou. Jsme v bodě zlomu. Těch možností, jak to řešit, moc neexistuje. Všechny jsou, jak řekl Mojmír Hampl, netržní a špatné.

Durčák: Když jsme před dvěma lety kreslili v uhelné komisi odhady, jak může v budoucnu vypadat trh v Evropě, vytvořili jsme model, kde máme všechny elektrárny. Víme, jak rychle se budou stavět nové projekty. Víme, kde se co bude odpojovat. Máme odhady spotřeby. Umíme modelovat, jak se bude vyvíjet nabídka elektřiny a poptávka po ní. Vycházelo nám, že Evropa je na hraně. Věděli jsme, že Němci se chystají odejít od jádra. Že chtějí vypínat uhelné elektrárny. Viděli jsme, že bude klesat přebytek výroby, který ještě v té době v Evropě byl. V České republice máme instalovaný výkon 22 tisíc MW. Přitom ve špičce v zimě potřebujeme 12 tisíc MW denního výkonu. Takže si všichni říkali: To je v pohodě. Že vlastně máme dvakrát tolik, než potřebujeme.

Přirozeně. To je dost výrazný přebytek výkonu.

Durčák: Ve skutečnosti to tak není. Různé zdroje mají různé využití. Soláry třeba jenom deset procent. Těch máme 2200 MW. To všechno jsme věděli. Když jsme to prezentovali, tak naši environmentálně založenější kolegové říkali: Máte to špatně. Povolenka bude dražší než těch 30 eur, co počítáte. Když bude 60 eur, tak spolehlivě ekonomicky zabije všechny ty uhelné elektrárny. Na to jsme jim říkali: To je úplně jedno, jakou cenu povolenky tam dáte. Když bude stát povolenka 200 eur, tak bude cena elektřiny 240 eur. Když tam dáte povolenku za 300 eur, tak to bude 340 eur.

Cena uhelné elektrárny se počítá jako cena výroby plus emisní povolenka.

Durčák: Tak jsme jim říkali, že když bude klesat výroba elektřiny, jsou jen dvě cesty. Buď klesne v Evropě spotřeba elektřiny, nebo stoupne cena. Není jiná cesta. Poptávka po elektřině není elastická. Voda, elektřina a teplo jsou základní věci, které člověk potřebuje. Proto je zjevné, že cena elektřiny bude odrážet cenu emisních povolenek. Ale ti environmentálně založenější kolegové říkali: Ne, ne. Přesně to se dnes děje.

Čím argumentovali?

Durčák: Nijak. Jen řekli: To je špatně. Byla to těžká diskuse. Už tehdy jsme věděli, že pokud se povolenka urve z řetězu, tak ty ceny dostaneme tam, kde je opravdu nechceme mít. Přesně to dnes zažíváme. Dnes máme místo povolenky spekulaci. Uvědomme si, že dnes ještě nemáme nedostatek energie. Ten bude až na konci roku, pokud nebude plyn. Kdyby Němci uzavřeli své jaderné elektrárny. Trhy jedou na velké bublině očekávání růstu cen. Řekněme si to otevřeně. Spoustě hráčů v celém řetězci energetiky ta vysoká cena velmi vyhovuje.

Aby ne. Vždyť jim dramaticky zvedá marže a zisky.

Durčák: Spoustě podnikatelů v energetice ty vysoké ceny extrémně vyhovují. Sondážně dají cenu 1000 eur za MWh. Vidí, že se to chytlo. Je prolomena magická hranice a jedeme k další magické hranici. Celé to vzniklo tak, že se všichni předháněli, co všechno se zavře. Kdo se bojí jádra. Kdo nechce špinavé uhlí. Kdo chce soláry. Ale nikdo už nevymyslel, z čeho se Evropa bude v zimě zásobovat energií. To vytvořilo ten nedostatek. Dal se očekávat. Není to překvapení. Všichni říkali: Odněkud tu energii dovezeme. Nějak už se neřešilo odkud.

Shodujete se, že jsme v bodě zlomu. Co s tím?

Hampl: Můžeme jít třemi směry. Tak jsem se to snažil rozdělit i na posledním zasedání Národní ekonomické rady vlády (NERV). Pokud v důsledku všeho toho, o čem se bavíme, trh vygeneroval cenu, která je pro naprostou většinu Evropy naprosto neakceptovatelná a nepřijatelná.

Topolánek: Já bych řekl, že je likvidační.

Hampl: Pokud je problém tato likvidační cena, tak všechna její řešení jsou buď pomalá, nebo drahá. Zatím jsme hledali řešení v situaci, kdy je cena nepříjemná, a proto ji budeme části společnosti kompenzovat. A budeme na to hledat zdroje. Tak to zatím řešila řada zemí Evropské unie. Mimochodem ta úvaha o windfall tax z mimořádných zisků v některých oborech je přesně z této kategorie. Potřebuji někoho kompenzovat, tak si od někoho jiného, kdo má z té situace mimořádné zisky, ty peníze vezmu a použiju je na kompenzace. Někdo neočekávaně víc platí. Někdo neočekávaně víc dostává. Tak to propojme dohromady. Mimořádné příjmy, mimořádné výdaje. Byl jsem rád, když na jedné z posledních schůzek hlavní ekonom ČEZ řekl, že je vlastně rád za windfall daň. To jsem slyšel poprvé, že to někdo ze zasažených firem hájil. To je první cesta, po které jsme zatím šli. Pak je druhá. Ta říká: Cena elektřiny se nám nelíbí. Proto pojďme administrativně říct, že taková není. Pojďme ji stanovit někam níž.

To je debata o zastropování ceny elektřiny, která snad konečně začala i u nás.

Hampl: To pro mě ale znamená, že budu muset nějak kompenzovat výrobce elektřiny. Toho, komu jako stát zakážu prodávat za tržní cenu. Nebo ho budu muset zbavit nějakých vlastnických práv. Aspoň částečně. Nebo mám poslední, extrémní variantu. Řeknu: Elektřina a plyn jsou základní komodity. Je to čistě veřejný statek. Má to poskytovat stát, a to v metodě à la plánované hospodářství. To znamená, že tam nemá být žádný soukromý vlastník. Žádná tržní cena. Má ji stanovovat ministerstvo průmyslu. Má se rozhodnout, v jakých objemech se vyrobí. To je úplné zestátnění. Úplně centrálně plánovaná ekonomika. My jsme zatím pořád byli v té první, nejměkčí metodě, když se něco kompenzuje.
To byl úsporný tarif, příspěvek na bydlení. Část evropských zemí šla tou metodou číslo dvě, když fixovala ceny energií. To je případ Slovenska, Španělska, Portugalska. Ale ani tato cesta není levná. Ať se dívám na jakékoli řešení, tak u žádného z nich mi nepřipadá, že je úplně levné a úplně jednoduché. U těch extrémních mi připadá, že nejdou udělat, aniž někoho zbavíte vlastnických práv.

Zastropování ceny považujete za zásah do vlastnických práv?

Hampl: Je to stejné, jako by stát přišel a řekl, že iPhone se bude prodávat jen za tisíc korun. Protože tržní cena nám připadá moc. My nechceme, aby byly vyšší než tisíc pět set korun. To je ekonomie.

Topolánek: Vznikne z toho nedostatek a černý trh.

Hampl: V Maďarsku to vidíme u cen pohonných hmot, kterých je pro regulaci ceny nedostatek.

Pak je tady voda, jejíž cenu stát reguluje. Vodárenské firmy jsou soukromé, dokonce zahraniční jako francouzská Veolia.

Hampl: Tam se cena stanoví jinak. Pokud to tak chceme u elektřiny, tak se musí změnit úplně všechno. Musíme odejít od současné podoby trhu s ní. Podstata trhu. Smlouvy. Vztah se státem.

Jsme v bodě, kdy je ten evropský trh s elektřinou potřeba zásadně změnit?

Hampl: Celá debata se vede o tom, jestli budeme mít řešení celoevropské a jestli bude dost rychlé. Já tady otevřeně říkám: Buď bude řešení evropské, nebo bude rychlé. Nebude obojí. Debatuje se o rychlém řešení, které nebude moc stát. To se omlouvám, ale takové řešení já nevidím.

Topolánek: Neřešíme jen cenu, řešíme i nedostatek plynu. Máme tři problémy. Jestliže neumíme ovlivnit nedostatek plynu. Zastavit pionýrský Green Deal.

Hampl: Třeba umíme. Nezkusili jsme to.

Topolánek: Je to ale složité a na dlouho. Pak máme třetí možnost: vyřadit ze stanovení ceny energie při obchodování plyn. Nám by se to hodilo, protože elektřina z plynu u nás tvoří jen sedm procent výroby a zároveň potenciálně vyvážíme 20 procent naší výroby. Máme v zákonech institut věcně usměrňované ceny. Evropská legislativa, naše daňové i regulační předpisy nám dávají možnost udělat to jednorázově u nás. Zastropovat cenu elektřiny podle zákona o cenách. Ty návrhy existují.

Na co čekáme? Proč to neuděláme?

Topolánek: Šlo by to docela rychle. V řádu měsíců, což by pro tuhle zimu mohlo stačit. Souhlasím s tím, že hledáme evropské řešení. Pro mě to ale fakticky znamená řešení Německo – Česká republika. Ostatní země Evropské unie pro nás nejsou tak úplně významné. My ale nemůžeme Němcům říct, že si tady zastropujeme elektřinu bez ohledu na ně. Pokud vím, premiér Petr Fiala šel na jednání s kancléřem Scholzem právě s návrhem, aby se cena elektřiny odvázala od plynu. Cenu elektřiny v Evropě totiž dnes tvoří cena výroby v Německu v plynových elektrárnách. To je nejdražší zdroj. To je docela smutné.

Durčák: V části Evropy. Ne v celé Evropě.

Topolánek: Je samozřejmě mimo ohánět se tržními principy, když se cena elektřiny dostala na spotovém trhu na 1300 eur za MWh. Musíme udělat nějaké docela brutální řešení. Souhlasím s Mojmírem, že je potřeba se dívat na to, kolik lidí to zasahuje. Když je to desetina společnosti, tak to řeším sociálními dávkami. Jestli je ale zasaženo nad 20 procent, a dnes už to ohrožuje 50 procent lidí, možná víc, tak už není řešením sociální transfer. Ten zbytek společnosti už totiž není schopen vydělat a státu odvést dost peněz, aby se to mohlo těm ostatním přerozdělit. To, co je teď připravené vládou, tedy úsporný tarif a windfall daň, která vynese 60 miliard korun, které se dají na ten tarif, už neřeší aktuální situaci. To možná řešilo situaci ještě před dvěma měsíci. Musí přijít docela zásadní řez. Německo by s tím mělo souhlasit, protože je ještě zranitelnější než my.

Durčák: Evropská unie vytvořila seznam toho, jak můžou země na krizi reagovat. Takový přehled zásahů, který jim rychle schválí. Jsou tam třeba přímo podpory lidí nebo firem. Pak ale vzniknou situace výrazně rozdílných cen. Polsko má třeba omezenou kapacitu přenosu elektřiny přes hranice. Často proto mělo třeba o 5 až 10 eur za MWh dražší elektřinu než my. Teď ji má ale o 200 eur levnější. Jejich trh je uzavřený, je to takový poloostrov. To neznamená, že ta cena je u nás hned teď o tolik vyšší. Když se tam ale bude držet třeba rok, tak budou mít polské ocelárny o těch 200 eur nižší cenu elektřiny než české. A zrovna v ocelárnách tvoří elektřina zhruba 40 procent nákladů. Ty polské budou mít obrovskou komparativní výhodu. České budou mít problém jim konkurovat. Tyto rozdíly už dnes po Evropě vznikají tím, jak každá země řeší ceny energií po svém. Pokud nevznikne jedno evropské řešení, tak se Evropa začne drobit a začnou vznikat velké rozdíly v ceně elektřiny. To je podle mě špatně. Proto potřebujeme jednotné řešení. Na druhou stranu ale taky nedává smysl stanovit stejnou cenu elektřiny pro celou Evropu, protože tím socializujeme energetické mixy jednotlivých zemí. Proč bychom my měli mít vyšší cenu energie, když vyrábíme levněji než jiné země? Není to tak jednoduché, že řekneme: Stropujeme v celé Evropě cenu na 150 eurech za MWh.

Není tím rozumným stropem právě cena stanovená jako náklady plus přiměřený zisk v každé konkrétní zemi?

Durčák: To je věcné usměrnění ceny.

Topolánek: Potřebujeme středoevropské řešení. Minimálně ve vazbě na Německo. Je to politické rozhodnutí, protože žádné tržní řešení současné situace neexistuje.

Když se s Německem nebude možné dohodnout. Jsme čistý vývozce. Elektřiny máme dost. Co se stane, když si to vyřešíme sami u nás po svém a staneme se energetickým ostrovem nepříliš zapojeným do evropského trhu? Jako je dnes citované Polsko.

Topolánek: My neumíme bez Němců řešit případný výpadek ruského plynu.

Jsme v energetice „zajatci“ Němců?

Topolánek: Jsme zajatci Němců a Rusů. To fakt nechceme. Musíme s Němci udělat nějakou dohodu.

Hampl: Stali jsme se těmi zajatci dobrovolně. Bylo to pro nás levné.

Topolánek: Němci potřebují nás a my potřebujeme je.

My je potřebujeme jako zemi, přes kterou k nám proudí plyn. Nejen z Ruska, ale i z Nizozemska a Norska.

Hampl: Jsem fascinován tím, jak spoléháme na evropské řešení. Slyším to ve všech debatách. Rozumím tomu a chápu to. Všechny krize v Evropě dávají jasnou lekci. Od krize finanční přes migrační po covidovou. Ve finále si každý chrání své vlastní hranice a každý jede na sebe. Společné řešení typicky přijde poté, co si všichni vyzkoušejí nějaké své lokální řešení. A začnou hledat, jestli by se pak náhodou nějak nedomluvili. Není realistická úvaha, že dřív bude celoevropské než lokální řešení. Vždycky bych pracoval na společném řešení a chystal si do zálohy domácí. Bez milosti.

Topolánek: Diskusi Fialy s kancléřem Scholzem bych si představoval asi tak. Jasně, nejsme schopni se tak rychle domluvit na evropském řešení. Tak my do té doby spustíme naše a vy nám ho budete tolerovat. Neodpojíte nám plyn.

Hampl: Já bych se v nejmenším nebál mít sebevědomé pozice. Na nás dnes dopadají negativní důsledky rozhodnutí na úrovni velkých evropských zemí. Přesně, jak říká Mirek Topolánek. Nebál bych se říct, že v situaci, kdy cena emisní povolenky je nejvyšší, jaká kdy v historii byla, tak přes emisní povolenky opravdu nepotřebuji zdražovat emise.

Topolánek: Když to navíc nevede ke snížení těch emisí.

Hampl: Klidně emisní povolenky vypněme. Uvidíme, co se stane. První evropská lekce: Musíš mít odvahu říkat věci, které se nelíbí evropskému hlavnímu proudu. Protože ten evropský hlavní proud nás svými rozhodnutími dostal tam, kde jsme. Prožíváme obrovské zrychlení času. Teď jsme prudkým vzestupem ceny elektřiny prožili to, co jsme s Green Dealem měli prožívat deset let. Víme, co je ten důsledek. My ten Green Deal nejsme schopni unést. To je druhá evropská lekce. Třetí evropská lekce. Jsme sice vývozce elektřiny, ale v dovozu ropy a plynu, což jsou také energie, jsme silně závislí na ostatních. Čtvrtá evropská lekce. Už na ni upozornil Mirek Topolánek. Dostali jsme se do závislosti, do které se Poláci nikdy nechtěli dostat. Jsme vazaly německé a ruské politiky. Ve stejnou chvíli. Poláci dělali promyšleně vše pro to, aby se jim to nikdy nestalo. Já ale všem garantuji, že kdyby tady někdo deset nebo patnáct let pracoval na polském řešení, to znamená, že by hledal záložní zdroje, které jsou dražší, a systematicky to v politice dělal, tak všichni ti lidé mají na krku trestní oznámení. Nebo sedí ve vězení. Protože v Česku bychom nebyli schopni akceptovat, že děláme něco kvůli bezpečnosti dráž. Vždycky bychom říkali, že je to nějaká krádež, a všichni ti, kdo to rozhodli, by skončili v kriminále. To je náš rozdíl proti Polsku. Za ten dnes platíme. Za bezpečnost se musí zaplatit. Poláci to vědí. My ne. Je to cena za českost.