„Život je opojný, ale nemůže pokračovat věčně…“ L. F.

Přítel světla a básníků Lawrence Ferlinghetti

„Život je opojný, ale nemůže pokračovat věčně…“ L. F.
Přítel světla a básníků Lawrence Ferlinghetti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Bezprostředně po zprávě o smrti básníka Lawrence Ferlinghettiho se na sociálních sítích začaly objevovat amatérské turistické fotografie onoho slavného knihkupectví City Lights Books na Columbus Avenue 261. Je to místo v průsečíku mezi čtvrtěmi North Beach a China Town, takže tam vanou orientální pachy, jež se tam mísí se slaným mořským vzduchem, který se asi nikde tak stříbrně netřpytí jako nad pahorky a zálivy San Franciska.

Kdo v tom jedinečném městě byl a má jenom trochu pro to smysl, musel se tam stavit, udělat si pár fotografií, něco si tam koupit, třeba jen pár pohlednic s těmi mladými citlivými muži, kteří dostali jméno beatnici, mezi něž sice Ferlinghetti tak úplně nepatřil a sám se k nim nepočítal, ale oni ho za svého brali, takže mu beatnictví už nikdo neodpáře. Návštěvou dal člověk najevo, že chápe význam toho magického místa, té svatyně poezie a s ní spojených věcí. Jestli měla či snad ještě má literatura poválečného Západu nějaké kultovní místo, bylo to tam. V úterý 23. února, když přišla ta smutná zpráva, se fotosuvenýry mnoha lidem hodily: Et in Arcadia ego, říkalo se kdysi: Také já byl v bájné Arkádii. Ale myslelo se tím také, že i tam chodí smrt. „Život je opojný, ale nemůže pokračovat věčně…,“ napsal v jedné básni Ferlinghetti už dávno. Vypadalo to, že tu opojnost života, kterou tak vychutnával ve svých verších (už tím se lišil od beatniků, neboť Ferlinghetti byl vitalista, kterému byl hodně vzdálený jejich nihilismus a hodně hlučné zoufalství), smrt respektuje. Přišla decentně o měsíc dřív, než by se dožil 102 let.

Světla velkoměsta (název podle svého filmu mu dovolil Charles Chaplin), jež založil před sedmdesáti lety, jsou vlastně obyčejné malé knihkupectví. Člověk tam vstoupí a je zavalen přetékajícími regály knih, jimiž listují lidé, kteří tam přišli možná okounět podobně jako vy. Jako by se tam ale zastavil čas: normální živé místo, ale zároveň muzeum, které přitom ještě nějak tepe krví, jež úplně nevychladla. Všichni berou se zvláštním důrazem a znalecky do rukou nejrůznější vydání knih s nadpisem Howl, Naked Lunch, On the Road, které sice jsou dávno už v každém západním knihkupectví a jejichž autoři jsou už také pěknou řádku let mrtví, ale jejich startovací místo bylo tady. A vousatí prodavači skutečně vypadají, jako by nedávno telefonovali s Allenem Ginsbergem a ještě možná pamatují, když se tady zastavil Jack Kerouac s Deanem Moriartym.

Ten pocit vytvářela především reálná existence muže, který měl ofis ve druhém patře, kam vedly schody přímo z krámu. Pamatuju si na ně: před šesti lety, když jsem tam byl, se tam prý ještě dalo osmělit a vlézt a byla dobrá naděje, že básník a šéf nakladatelství v jednom s vámi prohodí pár slov. Ferlinghetti měl přece pro každého pár slov. Je mnoho líčení těchto audiencí. V přelomovém cestopise o Americe Anděl na kolečkách (přelomovém proto, že se tam o ní píše v podstatě se sympatiemi) básníka Miroslava Holuba z roku 1963 je už Ferlinghetti tou úctyhodnou vysokou figurou, která si hlídá svůj krám a pověst přítele všech básníků. Usedne s Holubem do kavárny a za chvíli se ho prý zeptá: „Co děláte proti atomovému zbrojení?“ Jak jinak? Holub rozumně nepíše, co odpověděl.

Ale Ferlinghettiho slavná sentence přece zní: „Jenom mrtví se neangažují.“ A Ferlinghetti se celý život angažoval. Proti atomovému zbrojení, ba proti jakémukoli zbrojení, proti znečišťování oceánů, proti lovu velryb, proti těžbě ropy na Aljašce, proti globálnímu oteplování, proti všem druhům segregace a diskriminace, prostě proti všemu tomu, o čem si on a lidé jako on mysleli, že ničí planetu a brání svobodě a demokracii. Tu pojímal širokým dechem jako romantický prostor nutný pro rozvoj člověka a jeho schopností, které jsou přece nekonečné, a jen a jen ziskuchtiví kapitalisté a proradní imperialisté (v čele s těmi americkými) brání tomu, aby se lidstvo objalo v jednom kole štěstí a všeobecného sbratření. Víc než ideologicko-politický názor, který z konvenčního posuzování patřil hodně doleva, to byla ta typicky yankeeovská představa, že Američané mají zvláštní odpovědnost za svět, a oč víc mu jsou schopni přinést, o to víc mu dluží.

Skeptik nebo realista se nad takovou „naivitou“ chytá za hlavu, ale je to právě tenhle postoj, který nakonec z Američanů dělal ty nejspolehlivější zachránce, když měl svět namále. Ferlinghetti byl ještě u toho, když se Američané vyloďovali v Normandii, sloužil v západní Evropě, zlom nastal, když se pár měsíců po konci války ocitl v Hirošimě: možná by se dostavil u každého. Ale přítelem komunistických režimů nebyl, i když chvíli Castra na Kubě a Ortegu v Nikaragui podporoval. V jeho „idealismu“ byla ovšem také tradice těch velkých amerických básnických vizionářů, především Walta Whitmana, ke kterému se hlásil, i když byl mnohem civilnější a přece jen umírněnější a „normálnější“. Však také poznal v mládí Paříž, četl surrealisty a překládal Jacquese Préverta a francouzská či latinská (byl po otci Ital z Lombardie, po matce měl geny sefardsko-portugalské) uvolněnost, lehkost a esprit byly znakem jeho dobrých básní. V jeho rozsáhlé poezii (třicet sbírek) by se asi našly různé kusy, ale základ, tedy důvod, proč se stal tím, čím byl, není nikdy založen na agitaci a proklamativních postojích a gestech. Nejsou to kýče politicky správné poezie, která se hodí na prezidentské inaugurace a do průvodů. Jsou to při vší své sdělnosti a srozumitelnosti výsostně básnické obrazy o lidské existenci, o potřebě krásy a zázraku, o bezprostředním prožitku „pořvávající a barvami kypící arény světa“. Ve svých nejlepších básních je věcný, bezprostřední a ve čtenáři vyvolává touhu nadechnout se krás života, ve který Ferlinghetti věřil, nikdy se mu nezhnusil a nikdy o něm také jako o hnusném nepsal – na rozdíl od přátel beatniků.

Právě tak, jako básníka, který je sice „pokrokový“ (kdo by taky byl proti pokroku?) a humanistický, ale žádný uvědomělý trouba, poznávali Ferlinghettiho čtenáři v téhle zemi. Zásadní bylo, že už v roce 1958 dal v redakci Světové literatury Josef Škvorecký příteli Janu Zábranovi do rukou sbírku A Coney Island of the Mind, což byla ta šťastná okolnost, které Zábrana pak říkal „Potkat básníka“: tak se pak jmenuje Zábranova esej o L. F. Pod názvem Lunapark v hlavě vyšla v roce 1963 a o rok později výbor Startuji ze San Franciska. To byla šedesátá léta, která v Československu ovlivnil i Ferlinghetti. O dvacet let později (1984) následoval docela velkorysý výbor Čtu báseň, která nekončí, což byla jedna z těch knížek, o kterých by se dalo říct, že když padnou člověku v pravou chvíli do ruky (autorovi tohoto článku se to přihodilo ve dvaceti letech), vjede to do něj jako nůž do másla.

Před těmi šesti lety v San Francisku by mě ani nenapadlo starého pána rušit (pokud tam vůbec byl). Ale říkal jsem si, jaké by to bylo, kdyby sešel a posadil se ke stolku v malé kavárně, jež je součástí toho krámu. Tehdy tam prý občas ještě sedával, na holé hlavě čepici s nehtovým kšiltem, jakou nosí námořníci na Baltu, pohled a vous muže skoro stoletého. Když mu bylo předloni opravdu sto, vydal svou poslední knihu, Little Boy, loni česky vyšla pod jménem Chlapec: je to proud vědomí, proud vzpomínek na něco, co působí jako mýtus moderní literatury, ne že by se to dalo číst souvisle, ale jsou tam krásná místa…

Ale byli tam týpci, kteří možná vypadali podobně jako ti, kteří tam tehdy opravdu začínali: „Jsou to odvazi, ale žádní křiváci, jsou inteligentní a nepůsobí banálně, ve své ďábelské intelektuálnosti vědí vše o Poundovi, ale při své skromnosti o tom přehnaně nemluví, jsou velmi mlčenliví, velmi se podobají Kristu.“ Takto zamilovaným zrakem popisoval Allen Ginsberg první generaci beatniků, čímž zároveň portrétoval i sám sebe. Ti „odvazi“ tam kdysi měli svou stáj, své útočiště, Ginsberg svého prvního nakladatele, který s jeho Kvílením šel v roce 1956 do soudního sporu, když byl obviněn z „šíření nemravností“, a ten proces oba básníci vyhráli, čímž i jim, kteří jinak na ní nenechali nit suchou, se potvrdilo, že Amerika je svobodná země, což oni v jádru také uznávali a vyznávali. A byl mezi nimi samozřejmě také Jack Kerouac, kterému Ferlinghetti půjčil kdysi na začátku 60. let chatu na Big Sur, což je úžasné místo na pobřeží oceánu, aby se tam zbavil závislosti na alkoholu a drogách, jak o tom lze číst v knize Big Sur, kde se Ferlinghetti jmenuje Lorenzo Monsanto a je to sympaťák a chápavý člověk, jako byl se vší pravděpodobností ve skutečnosti. Možná nikdo v moderní literatuře nepěstoval přátelství a obdiv k sobě samým navzájem jako tahle parta z knihkupectví Světla velkoměsta. Velká část legendy a síly beatnické literatury je založena na přátelství. Vlastně nevím, co může být krásnější, i v literatuře.

8. března 2021