KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Provařené dny 1: Zpátky v rezervaci

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Provařené dny 1: Zpátky v rezervaci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

První den na festivalu toho člověk moc nenakouká, chce to spíš vstřebávat atmosféru. A letos je – překvapivě – podobná jako vždycky. Možná ten posezonní pocit ve vzduchu je silnější. Jasně, je to paradox, ale festivalový areál v prvních hodinách působí trochu opuštěně. A hlavně, ta neměnnost zdejšího provozu je protikladná poměrům mimo centrum lázeňského města, kde po známých trasách začínají ševelit festivalové limuzíny.

Těžko říct, jestli je lepší brát to jako projev toho, že filmová přehlídka představuje nějakou oázu starých časů, v době, kdy se překotně rodí cosi nového, nebo jestli si jeden jenom vyjel do rezervace, kde můžeme všichni předstírat, že se toho vlastně tolik nemění.

Ano, člověku se v takovou chvíli honí hlavou myšlenky, někdy se tomu prostě nevyhnete. Podpořil to i můj tradiční rituál: ubytovat se, vybalit si, najít v tašce plechovku zteplalého sponzorského piva a v tichosti ji zkonzumovat. Konáno a dokonáno. Frontu na recepci jsem vystál a krátil si čas četbou nadšených ruských zápisů v knize hostů. Ze zdi na mě přitom shlížel umně provedený akvarel – jakási velmi pravoslavně působící stavba v zeleném údolí. Možná ten obrázek hotelu věnoval jeden z těch nadšených ruských hostů jako výraz vděku za vysokou kvalitu oddechu. Jinak pokoj uspokojivý, výhled příjemný, festivalová taška pro změnu červená. I plechovka sponzorského piva v ní byla. A jeho teplota byla vskutku nekompromisní, žádná polovičatost, žádné tak trochu vlažné. Moc pěkně ho rozehřálo karlovarské slunce.

Večer zahajovací ceremoniál, další stará známá věc. Celebrity mezinárodního, celostátního i lokálního významu v předsálí, nějací ti umělci a pozorovatelé z profese, jako mám já. Občasný výskyt poněkud udivujících modelů, to se taky dalo čekat. Relativně málo politiků, hlavně ne z té současné vládní garnitury, občas nějaký ten zástupce staré gardy.

Ten pocit obracení se k minulosti dál umocnilo ladění zahajovacího ceremoniálu, leitmotivem bylo sté výročí toho našeho státu. Nejdřív choreografie s létajícími cvičenkami všesokolského sletu, pak ještě audiovizuální koláž Vladimira 518, Ondřeje Anděry a Davida Vrbíka, inspirovaná „osmičkovými“ roky. A taky přijeli filmaři ze světa, z Austinu dorazil režisér Richard Linklater, který tu uvádí přehlídku filmů jím založené Austin Film Society. Taky je to tvůrce různých pozoruhodných snímků – třeba trilogie Před úsvitem, Před soumrakem a Před půlnocí, dojemného Chlapectví a v neposlední řadě taky Školy rocku, kterou moje děti viděly několikrát. Pro jistotu zdůrazňuju ještě jednou – sympaťák.

Hlavní hvězdou večera byl ale režisér Tim Robbins, který přebíral cenu za přínos kinematografii. Tomu to taky slušelo, od polobotek po šikézní šediny. Při přebírání ceny se ovšem projevil jako jeden z lidí, kteří, bůhvíproč, věří, že stručnost je zločin. Prosím pěkně, není. Opakuju. Není. Takže až budete dostávat cenu za celoživotní dílo, zařiďte se podle toho. Ne jako Tim Robbins, který ne že by se chvástal, vlastně o sobě vůbec nemluvil.

Začal vzpomínkou na Miloše Formana, pokračoval vzpomínkou na Václava Havla a postupně se dostal k jakési zprávě o stavu Unie a světa. A bylo to přiměřeně plamenné a zaujaté a všichni bychom s těmi našimi životy měli už konečně něco provést a postavit se tyranům a vůbec lidem, kteří chtějí vrátit čas do doby nesvobody, a lidem, kteří zneužívají děti, a fašistům a hlavně Trumpovi a vyprávět lidem příběhy, které třeba změní jejich životy, a tak dále a tak podobně. Zaujetí a dobré úmysly z něj zrovna prýštily, ale bylo to fakt dlouhé a nevím, jak moc s ním lidi v sále souzněli, i když Tima Robbinse nakonec ocenili aplausem vestoje.

Možná už se někteří viděli na slavnostním rautu – čekala je ovšem ještě projekce restaurovaných Formanových Lásek jedné plavovlásky. Nu což, není to špatné, podívat se, jak mladá fabrička dostává od života do těla, a pak se vypravit k prohýbajícím se stolům. I když teda – zas až tak se neprohýbaly, řekněme, že se prohýbaly tak akorát. A kdo si počkal, ten se dočkal, více v Blesku.

Zítra už to ale začne naostro. Na ráno se mi nabízí novinářské projekce soutěžních filmů. Jeden je prý popově impresionistický a pojednává o holce z Kanady, která se na malém městě snaží dostat z vlivu dominující matky. Druhý zas osobitě poetický a je o holce ze Slovinska, která se vyrovnává s tím, že jí matka umřela. Je to někdy přetěžké rozhodování, co si budem povídat.

30. června 2018