Svým způsobem je to odvaha a troufalost, zkusit napsat příběh ze života jednoho z nejjemnějších a nejbrilantnějších stylistů moderní literatury, ruskoamerického spisovatele Vladimira Nabokova (1899–1977). Monika Zgustová, česká spisovatelka žijící v Barceloně, se o to pokusila v próze Revolver v kabelce – a výsledek není vůbec špatný. Nepodlehla marnivé snaze napodobovat nebo imitovat „stříbrný“ a „chvějivý“ Nabokovův styl, ale přiblížila se k němu promyšleností skladby a bohatstvím detailů, jež společně vytvářejí křehký příběh spisovatelského génia.

Jsou to, dalo by se říct, výjevy z Nabokovova života prostřednictvím jeho několika – a nebylo jich příliš, vlastně méně než prstů jedné ruky – osudových žen. Centrální roli hraje spisovatelova manželka Véra (Věra) (1902–1991), jeho opatrovnice, spolupracovnice, sekretářka a už za jeho života strážkyně kultu. Těsný vztah nepraktického snivce, který žije nejraději mezi svými motýly a přízraky vlastních literárních postav, a oddané a nejspíš tvrdé ženy, jež nosí v kabelce revolver, tvoří vypravěčský oblouk knihy Moniky Zgustové.

Jejich příběh začíná v roce 1923 na berlínském plese ruské emigrace, kde se Vladimir a Véra seznámili, a končí až dlouho po Nabokovově smrti. Véra se stala Nabokovovou pravou rukou, někým, kdo nepochybně svého partnera miluje, ale zároveň není možné odlišit její oddanou lásku od té druhé, od lásky k sobě. Ví, že s nesmrtelným a geniálním autorem padne kus nesmrtelnosti i na ni. Ví, že to ovšem může udělat jen díky své dokonalé strategii, kombinující služebnou oddanost s jakýmsi umrtvením objektu. Zatímco Nabokov umrtvuje (a miluje) ve své entomologické vášni alpské motýly, Véra umrtvuje jeho, v příjemném luxusu a izolaci hotelu Centra v švýcarském Montreaux, kde manželé nalezli po světovém úspěchu Lolity ideální azyl a zároveň jakési předčasné zásvětí.

Nabokov ovšem patřil k těm autorům, u nichž se největší dobrodružství odehrávala pod klenbou jeho mozkovny. Ženy pod ni pronikaly spíš jako impulzy, které se pak proměňovaly ve složité šifry jeho smyslové obraznosti. Jeho romány a povídky sice není možné číst autobiograficky, jsou však přitom plné životopisných narážek, kódů, odkazů a pravých, ale i falešných stop. Jsou, dalo by se říct, rekonstrukcí dokonalé paměti transformované v imaginativním prostoru. Taková je i Lolita, jeho nejslavnější román, u něhož lze spekulovat, že kdesi v základu je vzpomínka na dotěrného strýce Vasilije Rukavišnikova, který malého Vladimira obtěžoval v dávných pokojných časech ruského dětství, ale v druhém sledu je zobrazeno zoufalství Humberta Humberta, hledající milovanou Lolitu, jež je vlastním Nabokovovým žalozpěvem za ztracenou láskou.

Tu životopisci identifikují s reálnou Irinou Guadaniniovou, největším pokušením Nabokovova života. S touto ženou, Ruskou s italskými kořeny, která sama měla jisté literární ambice i talent, se Nabokov seznámil v roce 1937 v Paříži, kde Nabokovovi se dvěma malými dětmi žili po odchodu z Německa (manželka byla Židovka). Pravděpodobně vášnivý vztah se jim podařilo před Vérou utajit a Nabokov byl zřejmě rozhodnut ho také ukončit. Stane se tak za melodramatických okolností, když Irina přijede v létě 1937 do Cannes, kde Nabokovova rodina tráví poslední evropskou dovolenou před odchodem do Ameriky. Zoufalá Irina sleduje rodinu na pláži, Nabokov o ní dobře ví a trpí, ale nemá odvahu se pro svou vášeň rozhodnout a svůj život radikálně změnit. Véra jistě něco tuší, ale ví, že nad tou ženou vyhraje. Vladimir je „její“, i když jen v reálném životě, do toho tajného nemá šanci vstoupit. Ten však musí respektovat, protože je zdrojem jeho výjimečnosti.

Zgustová se ve svých nabokovovských obrazech vydává po stopách průniku mezi spisovatelovou tvorbou a „reálným životem“. Je si přitom vědoma, že led, který pokrývá hranici mezi skutečností a iluzí, je u Nabokova mimořádně křehký. Je na tu riskantní cestu nepochybně dobře odborně připravena, zná dobře Nabokova a přečetla nejspíš kdeco z nekonečné nabokovovské literatury, do svého textu vklínila řadu narážek na jeho díla, pohrála si s nabokovovskými motivy v míře a sdělnosti, která těší čtenáře tím víc, je-li aspoň trochu zasvěcen. Ale knihu mohou se zájmem číst i ti, kteří do Nabokovova univerza zatím nezavítali. Třeba je do něj vtáhne.

Monika Zgustová: Revolver v kabelce – Životy Vladimira Nabokova

Vydal Odeon, 2017. 136 str. ​​​​​​​