Rekonstrukce Šporkovského paláce v Praze

Odvážně s pokorou

Rekonstrukce Šporkovského paláce v Praze
Odvážně s pokorou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Praha dlouhodobě trpí vážným nedostatkem kvalitní současné architektury, která by obohatila její historické centrum. Bez nových projektů se přitom naše hlavní město nedokáže zařadit mezi moderní evropské metropole s pulzujícím kulturním životem. Problém spočívá v naprosté absenci projektů společenských a kulturních staveb z veřejných peněz. Co nezainvestuje soukromý hráč, to v současné Praze nevznikne. Příležitostí pro výstavbu nových veřejných projektů je přitom dlouhá řada.

Jednu pozoruhodnou ukázku soukromého projektu, který se výrazně zapsal do historického jádra hlavního města, představuje loni dokončená rekonstrukce Šporkovského paláce na Novém Městě u náměstí Republiky. Jde o rozlehlý komplex budov s velmi pohnutou historií, který k novému životu probudil odvážný návrh architekta Stanislava Fialy kombinující historické kvality budovy s moderním přístupem.

Poslední patro se svým tvarem i zpracováním hlásí do doby svého vzniku, avšak v kontextu celku nepůsobí násilně. Na střeše vznikly otevřené terasy se zahradami, odkud se nabízejí nádherné výhledy na Prahu. - Foto: FIALA+NEMEC

Vše vybourat

Z původně šlechtického paláce dokončeného ke konci 18. století se do dnešních dní zachovala pouze historická zdobná fasáda. Zbytek totiž dal vybourat jeden z našich nejuznávanějších architektů minulého století Josef Gočár, který dostal za úkol objekt přestavět pro potřeby banky. A pokud by nebylo tlaku klubu Za starou Prahu na zachování aspoň oné fasády, Gočár by se s ní zcela jistě příliš nemazlil – z dnešního pohledu jen těžko představitelný scénář. Namísto paláce pak český modernista ve dvacátých letech navrhl stavbu s odvážnou železobetonovou konstrukcí, kterou nad historickou fasádou zakončil dynamicky tvarovaným průčelím představujícím při pohledu z Hybernské ulice nejvýraznější prvek Gočárova zásahu.

Další osud bankovního paláce pak formovaly politické turbulence poloviny 20. století. Objekt za druhé světové války zabralo gestapo a následně komunisté, jejichž „péče“ způsobila vážnou degradaci celé stavby. Rozlehlý komplex tak ani po revoluci nenašel plnohodnotné využití a dlouhou dobu byl na prodej.

Oprášit, doplnit

Návrhu náročné rekonstrukce a dostavby komplexu pro administrativní účely se nakonec ujal známý český architekt Stanislav Fiala. S projektem ale architekt musel postupovat velmi rozvážně a opatrně, neboť na celý areál se od 50. let vztahuje památková ochrana. Ve spolupráci s památkovými úřady proto došlo k vytipování a zachování nejhodnotnějších prvků a prostorů komplexu tak, aby neztratily svou autentičnost. Jde například o původní bankovní halu obloženou bílým mramorem, která ukrývala jeden prvek prozrazující, jak se předchozí generace o objekt staraly. Je jím elegantní sklobetonová stropní klenba, s jejíž údržbou si komunističtí hospodáři pravděpodobně nevěděli rady, a tak ji nechali celou zalepit asfaltovými pásy zatemňujícími celý reprezentativní prostor. Ty navíc způsobily nenávratný rozklad celé konstrukce, takže nebylo možné vrátit ji do původního stavu. Klenbu proto dnes tvoří aspoň velká ohýbaná skla, která opět vpouštějí slunce dovnitř budovy a otevírají výhled z haly na oblohu.

Při návrhu interiérů Fiala využil Gočárovy racionální konstrukce stavby umožňující otevření a propojení celých pater pomocí odstranění dělicích stěn, které dříve vymezovaly malé uzavřené kanceláře. Většinu stěn tak dnes tvoří rozměrné skleněné plochy se vsazenými dveřmi, napomáhající šíření světla a zároveň usnadňující orientaci v celém prostoru – nosnou železobetonovou konstrukci pak architekt nechal zcela odhalit, aby vyzněla ve své surové kráse. Stanislav Fiala se svým architektonickým studiem FIALA+NEMEC navíc pečlivě řešil také sebemenší detaily. Snahou bylo co největší počet původních prvků (okna, dveře) repasovat, případně doplnit věrnými kopiemi. Při návštěvě domu tak častokrát zapochybujete, co je původní a co už naopak nové.)

Létající jeleni

Nejvýraznější vstup si ale architekt Fiala dovolil v případě řešení dvoupatrové nástavby, která výškově sjednotila jednotlivé domy komplexu. Přestože se poslední patro svým tvarem i zpracováním jednoznačně hlásí do doby svého vzniku, nepůsobí v kontextu celku násilně. Na střeše pak vznikly otevřené terasy se zahradami, odkud se nabízejí nádherné výhledy na Prahu.

Součástí projektu bylo také otevření nové pražské uličky Sv. Huberta, do které se otevírají populární restaurační zařízení v parteru budovy. Zanedlouho je doplní také čtyřpodlažní pivnice zasahující až do původních podzemních trezorů. Pokud budete mít cestu kolem, zajděte se podívat – vaše pohledy už z ulice přilákají létající červení jeleni od sochaře Michala Gabriela.

 

Matěj Beránek

13. dubna 2019