Když Francouzka Virginie Despentesová psala svou knihu Přefikni mě (1994) o hromadném znásilnění, pracovala ještě jako prostitutka. Poté, co z knihy udělala film, na němž spolupracovala s pornoherečkou Coralie Trinh Thi, soud rozhodl, poprvé po osmadvaceti letech, že toto se nesmí v kině promítat. Mezitím se z Despentesové stala feministická ikona a spisovatelka první ligy. Před několika týdny jí v Paříži vyšel román Milý kreténe. Podle očekávání se zařadil mezi aktuálně nejdiskutovanější knihy.

Despentesová se narodila do rodiny pošťáků, v šestnáct odešla z domova, dlouho působila v prostředí punku, několik let se živila prostitucí, poté recenzemi pornografických filmů. Svou zkušenost s prostitucí popsala v knize, kterou vydala čtyři roky po prvním románu. V eseji Teorie King Konga zdůrazňuje, jak určující pro ni bylo myšlení americké filozofky Camille Pagliaové, která spojuje feminismus s libertariánskou pozicí.

V Teorii King Konga navíc poprvé přiznává, že scény brutálního znásilnění vycházejí z vlastní zkušenosti. Když jí bylo šestnáct, při autostopu ji znásilnili tři muži. Sama neví, jestli by se všechny její knihy věnovaly násilí, kdyby si tímto neprošla. Díky Pagliaové a jejím esejům se nicméně naučila nesmýšlet o sobě jako o někom, koho je třeba litovat a varovat před svobodou. „Jela jsem v noci stopem, tři muži mě znásilnili a pak jsem zase začala jezdit stopem,“ popisuje zkušenost Despentesová.

I prostituci či pornografii odmítá chápat jako úděl chudé ženy, která se stala obětí maskulinní společnosti. Pornoherečky obětí mužů? Zná jich spoustu, s mnohými spolupracovala, a že by se chápaly jako oběti, toho si nevšimla. Čeho si naopak všimla, je to, že muži se k těmto ženám nejenže nechovali opovržlivě, spíš se jich obávali. Totéž zažívala jako prostitutka. Zákazníci ji obyčejně neponižovali. Mnohem častěji se před ní shazovali, styděli se za svou samotu a své nedostatky. Jestli si navíc někdo myslí, že být veřejnou osobou je méně ponižující než prostitutkou, je třeba říct: Dotyčnému chybí srovnání. Sama prý nikdy necítila tolik hanby jako poté, co se dostala do řečí kvůli svému prvnímu filmu.

Beznaděj a samá závislost

Literární hvězda se z Despentesové stala díky trilogii Vernon Subutex. Tato freska současné francouzské společnosti, jíž se prodalo půl druhého milionu výtisků, se dočkala komiksových i divadelních adaptací. Ostatně i v nové knize Milý kreténe se autorka zabývá současnou Francií. A současnost – to je pro ni všeobecná beznaděj, spousta závislostí a souboje mužů a žen. Hnutí #MeToo považuje za přelomové, ale stejně poznamenává: „V určitém okamžiku budeme muset věci přehodnotit: Co vlastně chceme? O někom řekneme: ‚Je to násilník.‘ Dobře, a co dál?“

Kniha je odpovědí, anebo se jí snaží být. Jednou ze tří postav je spisovatel Oscar, násilník, který si není vědom toho, že něco spáchal. Dotčená žena, třicátnice Zoé, hovoří o stalkingu. Ale kdyby šla na policii, skutečně by to policie vyhodnotila jako trestný čin? Nevíme. Stojí výpověď proti výpovědi a žena se na policii neobrátí. Svůj příběh místo toho zveřejní na svém feministickém blogu a etablovanému autoru Oscarovi se začíná hroutit svět.

Píše se o něm jako o sexuálním predátorovi, chodí mu výhrůžky a sám prožívá to, co popisuje jako čirý strach o svou existenci. To ostatně není nic nového. Oscar pochází z dělnického prostředí. Že se vypracoval mezi pařížské intelektuály, je zázrak, jak mu připomínají novináři. Ti se jej se zatajeným dechem vyptávají, jaké to je, vyškrábat se z takového dna. Nesmíte si dovolit žádnou chybu, odpovídá Oscar. Teď se mu nejspíš jedna stala.

Ale o cvičení v empatii s obětí #MeToo nejde. Od počátku tušíme, že spisovatel bude pořádný kretén. Kniha začíná tím, kterak se Oscar na Instagramu pozastavuje nad tím, jak to, že si herečka Rebecca Latté ještě vůbec dovolí vylézt z domu. Zrovna tuhle ji potkal – vrásčitá, obtloustlá, zkrátka padesátnice. K Rebecce se urážlivý post dostane a odepíše: „Milý kreténe, jsi jako holub, který se mi vysral na rameno. Taková prasečina. Jasně, jsem chudinka, co nikoho nezajímá, a vřískám jako čivava, aby si mě někdo všiml. Jsem si jistá, že máš děti. Čím je člověk hloupější a zbytečnější, tím spíš má za to, že jeho rod musí pokračovat. A proto ti přeji, aby tvé děti rozdrtil náklaďák.“

Tak začíná jedno velké e-mailové přátelství – ostatně celý děj se odehrává v e-mailech a internetových postech. Když Rebecca odpoví, Oscar se omluví a herečce připomene, že spolu přece vyrůstali a jeho starší sestra byla její nejlepší kamarádka. Urážku navíc odčiní přiznáním: Sice není tlustý, starý ani povadlý, ale zas je sexuální predátor, který se málem upil k smrti a nyní se drží na nohou jen díky skupinám anonymních alkoholiků.

Rozsah zkázy Rebeccu obměkčí. V e-mailech vzpomínají na dětství v rodinách, kde byla spousta hluku a neklidu a málo prostoru a lásky. Vracejí se ke svému vzestupu a zvlášť Oscar poznamenává, že dnes by se mu nic podobného nepodařilo. Má za to, že je reprezentantem poslední generace, která se pílí a díky šťastným okolnostem mohla zvednout. Rebecca zas připouští, že kdyby nebyla krásná, v Paříži by se neuchytila. Feministky, které snižují krásu, to ženám neusnadňují. Ušklíbat se nad krásou znamená shazovat trumf, který drží mladé ženy v rukou. Přece nemusí jít o svádění. Krása a mládí jsou zdroj pozornosti, což je v současném světě zlatá žíla.

Domov tam, kde doma nejsme

Do popředí se záhy dostává další stěžejní téma: drogy. Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že i v tomto případě Despentesová ví, o čem píše, a je zjevné, že opojným látkám nemá nic za zlé. Naopak se to v knize hemží ódami na opilost. Alkohol? Dynamit, který člověka roztříská na kousky, extrémní sport, slast. Ale také rozostření hranic, které nás sbližuje s druhým. Je to něha, odvaha být upřímný. Alkohol navíc vytváří domov tam, kde doma nejsme.

Následuje závislost. Záhy se člověk ocitá v pozici, která se hnusí jemu i druhým. Ale ani to nemusí být zlé: doba, v níž všichni chtějí na druhé působit, je přece odporná. Existuje nižší podoba tvora než člověk, který se chce zalíbit? A ne – není pravda, že to tak bylo vždy. Kdysi existovali lidé – říkalo se jim „mladí“, ale také „intelektuálové“ nebo „umělci“ –, kteří se nejen nechtěli líbit, ale toužili budit pohoršení. Po pravidlech se pídili proto, aby je porušili. Dnes nám titíž lidé přikazují, co dělat, co si smíme myslet a jak máme mluvit. Rebecca proto na Oscara naléhá: Využij toho, že sis zničil pověst, a uteč ze svého příběhu hodného chlapce, který se vypracoval z totální stoky!

Jistě, i protagonisté, zvlášť tito, dobře vědí, že cena, která se za alkoholový dynamit platí, je vysoká. Drogy berou svobodu. Ale v tom si mohou podat ruku s touhou po uznání, která vládne veřejnému prostoru. Chtít se líbit je jedna z nejnebezpečnějších drog – člověk se mění v sebestředného skřeta bez vlastní vůle. Jestli drogy z člověka udělají slabocha, lajky nejsou bezpečnější. A podobně jako drogy mají i lajky zaplnit prázdnotu, kterou zaplnit neumějí. Zatímco druzí člověku cpou do krku potravu, on dál hladoví.

Rebecca se rozhodne, že začne do skupiny anonymních alkoholiků docházet s Oscarem. Zde se učí obývat prostor, v němž se lidé aspoň snaží vzájemně poslouchat a nehodnotit. Je to záchranné lano ze světa laciných komentářů i efektní vtipnosti. Skupina navíc na člověka neklade žádné nároky. Nikdo po nikom nechce, aby nepil – stačí chtít nepít. A jakmile člověk nepije, dostavují se okamžiky jasné mysli i zamilované euforie bez zamilování.

Vrací se i paměť. Oscar si uvědomí, že to, co sám nechápal jako obtěžování, mohla druhá strana vnímat jinak. Ženě se omluví, ta má však mezitím vlastní starosti. Čtenáři blogu se obrátili proti ní. Výhrůžky mužů i útoky žen, které mají za to, že by si měla myslet něco jiného, než si myslí, ji dovedou na psychiatrii. „Když mluvím, rozpoutávám nenávist, když mlčím, dusím se.“ Poté, co ji propustí, napíše poslední blogový příspěvek, v němž pochybuje o tom, že se feminismus vydal správným směrem: Co když je jen dalším kamínkem do mozaiky obecného zoufalství? Skutečně lze používat metody nepřítele a myslet si, že lze docílit jiných výsledků?

Román v e-mailech je voláním po rozhovoru. Proměnit každé setkání v sezení anonymních alkoholiků není dobrý nápad. Ale inspirovat se lze. Prostá důvěra v to, že s druhým stojí za to mluvit, je nakonec to jediné, co máme, nechceme-li otvírat další okruhy pekla. O druhých si přitom netřeba cokoli nalhávat. Bývají to kreténi. Podle Despentesové mohou být přesto milí, ale i když ani milí nejsou, zbývá ještě zvídavost – třeba ta, s níž se autorka vrhala do různých dobrodružství. Ti největší podivíni vědí opravdu zajímavé věci. Nevěnovat jim pozornost by byla škoda.

Radikální umí být skoro každý, laskavý asi ne úplně každý, ale výjimečné to není. Virginie Despentesová šla vždy tou nejradikálnější cestou, aniž pozbyla laskavosti – to už je možná umění.

Virginie Despentes: Cher connard, Paris, Grasset, 2022.