K padesátému výročí smrti osobitého výtvarníka a literáta, jenž se za svého dlouhého života nedočkal náležitého ocenění, prezentuje litomyšlské Portmoneum objevnou výstavu Cestopisák Josefa Váchala. Za oním neologismem se skrývá rozverné komiksové zpracování letního výletu trojice přátel, uskutečněného L. P. 1921 (rok Čapkova dramatu o robotech, prvních kapitol Haškova Švejka i založení KSČ) a promptně zpracovaného do podoby jediného exempláře „vandrovní knížky“, jak zní podtitul daru „vysoce váženému pánu, blahorodému Josefovi Litomyšlskému (rozumí se Portmanovi – pozn. J. S.), zdrželci ctnému od masa zvířecího a kostí ženských, jakož i nepříteli hadů salámovitých, cestovateli odvážnému po horách Žďárských, Moravě i jinde“, který mu vlastnoručně vytvořil „spolupoutník“ (jeho slovem) Josef Váchal.

K výstavě byl vydán stejnojmenný katalog, věrně reprodukující vše, co Váchal do obyčejného skicáku tužkou napsal, nakreslil (a koloroval akvarelovými barvami, i když ne důsledně) ve dvou dnech po návratu z výletu jen třídenního, ač schematická mapka vytvořená pečlivými editorkami Hanou Klimešovou a Hanou Klínkovou vyvolává dojem časově rozsáhlého cestování (Litomyšl → Pohodlí → Sebranice → Polička → Jimramov → Nové Město na Moravě → Žďár nad Sázavou → Škrdlovice → Vojnův Městec → Krucemburk → Hlinsko → Medkovy Kopce → Krouna → Rychmburk → Košumberk → Luže → Řepníky → Vysoké Mýto → Litomyšl). Vedle Josefa Portmana, dřevorytcova obdivovatele a váchalovského sběratele, jenž už za umělcova života toužil vybudovat v Litomyšli „Váchaleum“ (dnes Portmoneum), podnikla cestu pěšky a zčásti vlakem také Anna Macková, výtvarnice a nakonec Mistrova dlouholetá družka, tehdy už/teprve jeho milenka (Váchalova manželka Marie dosud žila). Její existenci Váchal zamlčel i v deníkových zápiscích vztahujících se k době výletu – eventuální nepovolaný čtenář musel mít dojem, že putování podnikli jen dva muži: „10 srpen: Ráno ve 4 k hotelu Slezák (tam nocovala Macková – pozn. J. S.), pak s Port.[manem] přes Sebranice, do Poličky, oběd, večer k Jimramovu. Portman nemocen. Tamtéž nocleh.“ Atd.

Cestopisák  je však bez autocenzury, i estetické: ve čtyři hodiny ráno (viz věžní hodiny) „zoufalá slečna marně buší na dvéře hotelu, ven nemohouc“, na dalším obrázku Portman volá směrem k hotelu s visacím zámkem na vratech: „Slečno? Jste tam – nebo jste už vodešla?“ Pánové opouštějí město, Portman se strachuje: „Esli ta holka tam neleží, nesedí, nebo nestojí, tak jela sakumpak rovnou do Prahy!“ Ale obavy jsou zbytečné, „slečna u Pohodlí nás dohání" (ženská postava s apartním kloboučkem na hlavě a s batohem na zádech rázuje směrem ke dvěma mužům). „Odvážní cestovatelé budili v cizích zemích velikou pozornost,“ popisuje Váchal pobaveně trojportrét (svůj obličej zvládá bravurně, ty dva další, inu, jak kdy), na třináctém obrázku sám sebe poprvé nazve Mistrem („Mistra za zbožného rozjímání rušilo jest druhů ujímání“), zobrazení prvního noclehu (dvojici mužů v manželské posteli a ženu v jiné místnosti odděluje „zeď cudnosti“) ironizuje i prvorepublikovou hagiografii: „Svatí patronové zemští, orodujte za nás!“ vzývá Portman dva portréty, jež ovšem musejí být popsány, protože zobrazené státníky sotva vystihují: „MASARYK“ a „Wilson“. Poutníci zažijí koupání i radost, když ve Škrdlovicích spatří hostinec (pro Váchala „chlastinec“), místo druhého noclehu. Taky promoknou na kůži: „A Hanka, dívka nevinná, jak vylítla by z komína. Skvrnita v tváři (žádná příhana!) je jak hyena žíhaná!“ V Litomyšli při návratu prochází trojice jakousi sokolskou slavobránou (Váchalovi samozřejmě nebylo nic svaté) a zažívá happy end: „Ó teplo rodinného krbu! A suché prádlo míti na svém hrbu!“

Vysvětlivky, komentáře, ale i anglickojazyčná verze všech textů, rýmující tam, kde třeba, to vše činí z této knížky roztomilou kuriozitku. Ať s výstavou, ať bez ní.

Cestopisák Josefa Váchala. Vydalo Regionální muzeum v Litomyšli u příležitosti stejnojmenné výstavy v Portmoneu (do 25. 8. 2019), 215 str.