Ve velké přednáškové učebně pražské FAMU byl minulé pondělí vydýchaný vzduch, místnost plná studentů i učitelů, další desítky sledovaly dění v místnosti na obrazovce na chodbě. Všichni už byli unavení, bylo pozdě večer a vypjatá debata probíhala už několik hodin. Slovo si vzal šéf katedry Jaroslav Brabec, jeho dikce byla naštvaná a útočná. Ze židle vyskočil vedoucí Centra audiovizuálních studií Eric Rosenzveig a začal křičet na celý sál: „Neposlouchejte ho! Je to tyran!“ (bully). Na sociálních sítích se potkají studentka produkce a studentka dokumentaristiky. První vyjádří pochybnosti o úrovni dokumentů na FAMU a festivalu v Jihlavě, druhá jí promptně sdělí: „Všechno, co napíšeš, vypovídá především o tom, jak hluboce záštiplnej člověk jsi...“ Opačným směrem letí: „Jsi strašně zlej člověk.“ Do stadia výměny neodvolatelných soudů dámy dospěly během několika minut. Současná FAMU v kostce. 

Toto pondělí její akademický senát odhlasoval odvolání děkana Zdeňka Holého, krize na škole tím ale nekončí. Potvrdit je musí ještě rektor AMU. A především – FAMU se rozpadá. Alespoň takový dojem může mít outsider, který v posledních dnech sleduje dění na škole, v níž simultánně probíhají revoluce a kontrarevoluce. Úřední záležitosti získávají osobní rozměr, přinášejí mezi lidi – studenty i učitele – těžko překonatelné rozdělení. Je to smutná škola. Ten dojem může člověk získat z rozhovorů se zástupci obou stran. Většina jich má dojem, že současné vyhrocení situace může FAMU poškodit na dlouhou dobu a najít z něj nějakou rozumnou cestu ven bude krajně obtížné. Akademický senát podporovaný částí studentů chce odvolání děkana. Jiná část studentů stojí za děkanem a chce odvolat senát. Vedoucí části kateder, mezi nimi i některé mimo filmařskou obec známé osobnosti, tvrdí, že v případě děkanova odchodu ze školy odejdou taky. Studenti se na ně obracejí s výzvami, aby se k takovým „silovým“ krokům neuchylovali. Padají ostré soudy nebo rovnou urážky, které je těžko možné vzít zpět. Na půdě rektorátu probíhá mediace, která by měla dospět k nějakému pro všechny schůdnému řešení, zároveň tam padají obvinění z praktik hodných padesátých let. Oběma stranám jde „o všechno“, zároveň může být docela obtížné rozpoznat, co to „všechno“ vlastně je. Konflikt, který na FAMU probíhá, se v médiích prezentuje jako střet stoupenců řemesla proti zastáncům čistého umění nebo – neurvale řečeno – tvůrců, kteří „něco dokázali“, a těch „neúspěšných“. I tohle rozdělení je ale přehnaně zjednodušující, vlastně nepravdivé. Všichni se shodnou na tom, že na škole zavládl strach a totalitní praktiky. Podle stoupenců senátu je jejich nositelem děkan Zdeněk Holý. Z druhé strany zaznívá víceméně totéž, protesty proti děkanovi mají samy totalitní povahu, případně je jejich cílem uchovat – slovy známé dokumentaristky Olgy Sommerové – „totalitní nadvládu neschopných“. 

Jasné je přinejmenším jedno. Ve škole nastala jen velmi těžko překonatelná krize komunikace. Čím víc se mluví a píše, tím víc klesá schopnost vyslechnout nebo alespoň vnímat. „Přepnuli se“ do modu, v němž do slov druhého vkládají ten nejhorší možný význam. V takové atmosféře se z věcí, které pozorovateli zvnějšku mohou připadat malicherné, stávají „atomovky“. Může to připomínat situaci nějakého oboustranně drsného rozvodu. To přirovnání používá i jeden z pedagogů fakulty, podle něhož situace dospěla k bodu, kdy další koexistence je nemožná, někdo bude muset odejít – podle jeho názoru děkan. Škola na to nemůže nedoplatit. FAMU je přitom stále ještě silná značka, je považovaná za prestižní, v mezinárodních žebříčcích vysokých filmových škol se umísťuje vysoko, jistě také díky slavné historii – studovali tam režiséři československé nové vlny a další známí filmoví tvůrci (například Agnieszka Hollandová nebo Emir Kusturica), škola má také výdělečnou katedru pro mezinárodní studenty.

Zdeněk Holý, který je v centru současného sporu, byl do čela školy zvolený před dvěma roky, byla to velmi vzrušená volba. Část akademické obce stála o to, aby byl děkanem zvolen ředitel jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marek Hovorka, v jehož prospěch také  velmi (možná až příliš) intenzivně agitovali. Složením podobná část obce zároveň vnímala jako hrozivou kandidaturu Jiřího Vlacha, viděla v něm nositele snah školu obrátit směrem ke komerci. Zdeněk Holý vyšel z volby vítězně trochu jako ten třetí vzadu. V předvolebních vystoupeních sliboval proměnu školy k větší provázanosti s praxí a také třeba i boj proti sexismu, místa proděkanů chtěl obsadit výhradně ženami (stalo se, ale z různých důvodů to moc dlouho nevydrželo). Děkan je filmový teoretik, mimo jiné někdejší šéfredaktor časopisu Cinepur, v článcích a recenzích často projevoval snahu po exaktní vědeckosti, která možná tak úplně nesouzní s duchem FAMU, tradičně trochu „rozevlátým“. Od teorie přešel k praxi – stal se producentem, uvědomil si prý pak, že filmová teorie praktickému filmaři moc nepomůže. 

Jeho situace byla od počátku nezáviděníhodná, část školy ho nechtěla. Na správnosti některých jeho záměrů existuje širší shoda, v mnoha ohledech škola potřebuje jasněji stanovený a dodržovaný řád, učební programy je potřeba obměnit. Na části kateder proběhly změny k lepšímu, zčásti i díky vedoucím, které Zdeněk Holý jmenoval (Petr Jarchovský na scenáristice, Jaroslav Brabec na kameře). Prakticky od počátku děkanova působení ale zaznívaly čím dál silnější výhrady vůči jeho údajně autoritářskému manažerskému stylu, neochotě k dialogu (tu Holý popírá). Zvlášť jím ohrožené se cítily katedry hrané režie (vede ji Bohdan Sláma), dokumentární tvorby (vedoucí Karel Vachek) a Centra audiovizuálních studií (CAS). Z jejich pohledu byla vnímána na straně děkana nechuť a nespravedlivé hodnocení. Značné pobouření vyvolalo Holého rozhodnutí neprodloužit smlouvu Vítu Janečkovi z katedry dokumentu, kterého mnozí z jeho studentů vnímají jako pedagoga pro školu zcela zásadního (zároveň ale připouštějí, že komunikace s ním může být někdy obtížná). Nepomohla ani děkanova argumentace Janečkovým vystupováním na Facebooku a jeho článkem v Cinepuru, pro významnou část školy situace vypovídala o sklonu nového vedení postihovat lidi za jejich názory. Podobným způsobem bylo vnímáno i neprodloužení smlouvy někdejšímu děkanovi Michalu Bregantovi (dnes ředitel Národního filmového archivu), který po svém nástupu do vedení školy v roce 2003 provedl radikální změny, jež pozdější podobu FAMU do značné míry definovaly. Čerstvě ze školy odešli dva pedagogové CAS – filozof Miroslav Petříček a teoretik umění Tomáš Poszpiszyl. 

Opozice části školy vůči děkanovi se projevila ve volbách do akademického senátu letos na jaře. Účast byla na poměry školy mimořádně vysoká (kolem 60 procent) a jasně v nich zvítězili kandidáti vůči Zdeňkovi Holému kritičtí. Senátoři tvrdí, že během dvou měsíců od voleb se děkan vůči akademické samosprávě choval agresivně a nerespektoval ji, vrcholem podle nich bylo, když na jednání senátu přišel s právničkou, která se podle senátorů snažila autoritativně určovat, co volení zástupci při jednání o rozpočtu smějí a nesmějí. Brzy poté senát oznámil záměr děkana odvolat, ten podpořila většina členů. Na to reagovali vedoucí kateder, mezi studenty a učiteli koluje množství otevřených dopisů. Pročistit atmosféru mělo plénum akademické obce, jeho dopad byl ale spíš opačný. Dlouhé a často velmi emotivní jednání spíš rozdělení na škole jenom prohloubilo a potvrdilo, že spory mezi pedagogy silně rezonují i mezi studenty. Zdeněk Holý svoje protivníky o čistotě svých záměrů zjevně nepřesvědčil, senátoři zase předvedli velkou nepřipravenost doložit některá tvrzení obsažená v návrhu (třeba že děkan dehonestuje školu a studenty). Je také docela možné (a lidé z obou stran sporu to připouštějí), že hlavním důvodem snahy odvolat Zdeňka Holého jsou obavy z toho, co teprve udělá. Mnohým učitelům letos končí termínované smlouvy. Mluví se o strachu na škole, stoupenci senátu argumentují tím, že je nemálo studentů a učitelů, kteří se nepřipojili k podpoře jejich návrhu, protože se bojí perzekuce ze strany vedení, která by pak prý mohla přijít. Konkrétní jména ale neuvádějí – což je vzhledem k povaze tvrzení logické, přesvědčivosti to ale těm obviněním nedodává.

Obavy může budit i chování opozice proti děkanovi. Pokud se na plénu jako před soudem pranýřují výroky vedoucích, které na pozorovatele zvnějšku nepůsobí nějak dramaticky, případně se za ně už jejich původce omluvil, kreslí to nevábný obraz budoucnosti školy, kde si všichni musejí dávat pozor na pusu, aby se někoho nedotkli. Ostrými vyjádřeními situaci dál eskalují lidé, kterých se týkaly změny v roce 2003 a dnes vnímají příležitost k revanši. Velmi hrubým způsobem do debaty vstoupil třeba režisér Jiří Strach (Anděl Páně), své si řekl i režisér Jiří Svoboda, který katedru režie vedl v 90. letech. Jan Hřebejk na internetu oznámil rozhodnutí skončit na škole jako externí pedagog katedry režie, mimo jiné zpochybnil i průběh přijímacích zkoušek.  Leitmotivem podobných příspěvků je údajná nadvláda neschopných nad schopnými na škole, úspěšní filmaři jsou prý terorizováni nýmandy, kteří nikdy nic nedokázali. Tvůrčí vloha a ta pedagogická jsou dvě rozdílné věci. V rozhovorech s učiteli i studenty často člověk slyší slova velkého respektu k pedagogickým výsledkům filmařů, jejichž výkony na tvůrčím poli třeba nejsou zrovna impozantní. Znovu a znovu se připomíná dědictví československé nové vlny, jako kdyby proměna FAMU mohla sama o sobě nastartovat další místní filmový zázrak. Jenomže vzepětí československé kinematografie v 60. letech mohlo přijít také díky výjimečné generaci studentů – nejenom talentovaných, ale také nadaných silnou životní zkušeností a také pro ně samozřejmým hladem po poznání kulturního dědictví i současnosti, po vzdělání. Dnešní pedagogové FAMU připouštějí, že kulturní rozhled přicházejících studentů je žalostný a rok od roku se to horší.

Zvlášť destruktivní úlohu ve sporu o FAMU hrají sociální sítě, na nichž studenti, učitelé i filmaři zvesela publikují nejrůznější insinuace a vůbec silná tvrzení, často nevědomi si toho, kdo všechno je bude číst a ke komu se donesou. Roztáčí se tak mašina přetrvávajícího vytočeného pohoršení, která facebookové moresy přenáší do reálného života. V něm se pak účastníci sporu chovají jako ty facebookové persony – přecitlivělé a odhodlané najít důvod k pohoršenému výstupu v sebemenší prkotině, zároveň neschopné  sebereflexe ve věci vlastního vystupování. Je zjevné, že to neznamená konec současné krize na FAMU, jenom její přechod do další fáze.