Ministr kultury Antonín Staněk oznámil, že rezignuje, což se, navzdory včerejšímu překvapení, dalo po jeho posledních výkonech čekat. Ne že by udržení na postu českého ministra vyžadovalo nějakou zvláštní grácii a duchaplnost, ale nemotornost Antonína Staňka byla přece jen do očí bijící a kromě toho, pro něj bohužel, kultura je zvláštní resort. 

Na jedné straně je podceňovaná, padá na slabší kusy, ve vládě je jak páté kolo u vozu – a na straně druhé je to minové pole plné emocí a lidských citů. Naštvat si svou klientelu, tedy lidi od kultury, to je sebevražedné jednání. Tím hůř, když se ti lidé občas naštvou právem. A to se stalo.

Staněk jako by byl parodií machiavellistických pouček o vládnutí. Když se cítíš slabý a nejistý, vytáhni rapír a bodni do dvořana a sejmi je nejlépe dva najednou. Ať stříká krev! Bude to vypadat, že máš sílu. Tak to tedy ministr, do té doby nenápadný a plachý muž z Olomouce, jenž se proslavil do té doby tím, že zabloudil ke Grebeníčkovi na oslavu, udělal. Pořád nic – a pak rána jak z děla! A pěkně double efekt! Těžká váha Fajt a k tomu starý účet, Soukup z Olomouce! Ředitelské hlavy občas padaly, ministři odvolávali, ale takový dvojitý odstřel jeho resort nepamatuje. 

Jenomže pak, jak radí Machiavelli, to musíš ustát. A k tomu potřebuješ týl a krytí. A Staněk neměl evidentně ani jedno. Zachraňoval kariéru úprkem vpřed. Jeho důvody pro odvolání obou nebyly přesvědčivé (v případě olomouckého muzea byly úplně pochybné), působily vykonstruovaně, účelově – a především vůbec nenaznačovaly, co bude následovat dál. Prostě jen nadělaly paseku. I ministr Staněk musel hledět vyděšeně, co vlastně způsobil. Kromě osobních nepřátel Jiřího Fajta (a že existují) se na jeho stranu nepostavil téměř nikdo, v olomouckém případě to platí naprosto, tam to nevnímá nikdo jinak než jako osobní mstu. Staňkovi zbyl jediný bezvýhradný mocenský sympatizant, a to prezident Zeman, což ho sice může těšit, ale platné mu to bude jak mrtvému kabát. Spekulace, že ho Zeman v úřadě podrží a rezignaci nepřijme, samozřejmě nelze vyloučit, ale to mu na vážnosti nepřidá. A co na to Babiš? Nejspíš nic. Má-li nějaké plány s Národní galerií, a jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že ano, a nehodil-li se mu v nich Jiří Fajt, pak mouřenín práci vykonal a mouřenín může jít. Prstem pro něj nepohne. 

Otázkou nyní je, co teď s tím? V normálním světě by se mělo říct, podívejte se, pan ministr Staněk udělal botu, sám to tou rezignací uznal, pojďme to vrátit před 18. duben. To neznamená, že všechno pojede dál stejně, trochu se z toho můžeme poučit a něco dělat jinak, ale vraťme to. Však nový pan ministr už na tom dělá.   

Jenomže my nežijeme v normálním světě. Teda my jako jednotlivci ano, ale česká společnost ne.