Vypadá tak parlamentní peklo? Leckterému politikovi mohou dnešní haagské Generální stavy, úctyhodná instituce s kořeny až v 15. století, připadat se svou dolní komorou, do níž se letos ve druhé půli března dostalo ve volbách 17 stran, jako noční můra, se kterou lze jen těžko vládnout. Tak by ale uvažovali hlavně Nenizozemci. Sami obyvatelé „Nízkých zemí u moře“ se na svůj partajní babylon dívají povětšinou přívětivěji. Jde prý o znak vitality. Každému podle jeho gusta. „Je to vrchol demokracie… Čím víc, tím líp,“ říká vítěz voleb a dosavadní premiér, konzervativec a šéf strany VVD Mark Rutte (54), který obratem začal rozhovory o svém v pořadí už čtvrtém kabinetu.

Vládne od roku 2010, a když uspěje a vydrží do příštího léta, stane se nejdéle sloužícím premiérem v historii Nizozemska. Už teď je téměř ikonou a jeho krajané, novináři a politologové v biografiích a bezpočtu textů mudrují nad jeho úspěchem. Vážněji jím neotřásl ani čas korony s násilnými protesty, ani obří skandál s přídavky na děti, který vedl k ožebračení mnoha rodičů i lidským tragédiím. A kvůli němuž dva měsíce před parlamentními volbami padla letos v lednu vláda. Po Ruttem to však jen sklouzlo jako vejce na pánvi. Jako obvykle. I proto se mu říká Teflonový Mark.

Potlesk pro policii

Je sobota, dva týdny před volbami a centrum Amsterdamu vypadá jako po vymření. Už loni odsud zmizelo asi sedm tisíc sexuálních pracovníků. Na trávníku nedaleko Goghova muzea se opět formuje menší protest proti protiepidemickým opatřením vlády – jako i předchozí víkendy. Vše připomíná pokojný debatní piknik, lidé jsou bez roušek, místy nahuštění, policie postává kolem a nezasahuje. Prostě až typická holandská liberální pohoda. Pak se ale do davu vmísí několik týpků, kteří chtějí dát protestu větší říz. Dosud stoičtí strážci pořádku náhle ožijí a koňmo i s oblíbenými psy rázně pacifikují narušitele pořádku. Zbytek lidí policie zatlačí na malý prostor a v kruhu obklíčí. Nikdo nesmí ven. Poté, co je takto asi dvě hodiny „podusila“, uvolňuje sevření. Část propuštěných policistům tleská. Přítomný zpravodaj rakouské televize ORF to označuje za „absurdní divadlo“. Demonstrující ale celou akci zjevně vnímají vesměs pozitivněji. Vysvětlení lze hledat také ve zmíněném liberálním duchu, či co z něj zbylo. Svoboda, tolerance, vlastní zodpovědnost, trh… To jsou staré nizozemské ctnosti.

Po opakování násilných protestů a tvrdých střetů s policií z letošního ledna, jež Nizozemsko v takové intenzitě zažilo jen v 80. letech minulého století při obsazování prázdných domů tzv. krákery (niz. krakers), většina Nizozemců rozhodně netouží. Ke spouštěčům lednové rebelie proti vládním opatřením patřil zákaz nočního vycházení – pohár trpělivosti přetekl. Přitom šlo v ulicích o velmi heterogenní skupinu nespokojenců. Od násilnických chuligánů přes odpůrce očkování, frustrovanou mládež až po táty ze střední třídy. Politolog André Kruwel mluví o „sgueezed middle“, o středu pod tlakem. Premiér Mark Rutte se však s analýzou protestů a jejich příčinami moc nezatěžoval. A ještě z nich vytěžil. Jeho Lidová strana pro svobodu a demokracii (VVD) totiž rázně vystoupila jako zastánce zákona a pořádku, law and order. „Nepotřebujeme tady pátrat po hlubších sociologických významech, je to zločinné jednání, na které máme policii a ta plní svůj úkol fantasticky,“ pravil Rutte. A sklidil potlesk. Bitky, žhářství a rabování v ulicích trochu zastínily už zmíněný skandál s přídavky na děti. I ten přestál Rutte bez větší úhony, třebaže by mu svým rozsahem a dramatičností mohl zlomit vaz. Odstoupení vlády bylo už jen symbolickým krokem. Jeden holandský sloupkař to komentoval slovy, že věčně usměvavý premiér je jako šťastně se vrtící labrador. Nikdo se na něj nemůže opravdu naštvat, naopak má stále chuť ho pohladit. Holanďané vidí jeho chyby, ale odpouštějí mu a rádi by s ním zašli na pivo, píší domácí komentátoři.

Parlament jako pestrý supermarket

Do práce jezdívá Mark Rutte na kole, když spěchá, rád sedne za volant svého 22 let starého saaba, bydlí v běžném bytě v Haagu – až nedávno, šušká se, si prý koupil něco lepšího. Trochu neuchopitelný (teflonový) je i jeho privátní život. Kdysi chtěl být pianistou, ale vystudoval historii a nějaký čas byl manažerem v Unileveru. Je svobodný, bezdětný. Když onehdy utrousil, že by chtěl být bisexuálem, bylo to snad jen proto, jak dodal, že by tak za sebou sjednotil víc lidí. Je skromný a také, říká, „muž zvyků a tradic“, to vše se v jeho zemi cení. Rutte se umí maximálně kontrolovat, třebaže dokáže i vybuchnout; jeho matka mu kvůli panovačnému charakteru říkala „ředitel“, píše v jeho dosud nejzajímavější biografii (vyšla loni) novinářka listu NRC Petra de Koningová. Když mu bylo 20 let, jeho kamarád napsal knihu, v níž už tehdy udělal z Marka premiéra. Umí vyjít s kdekým a kdeco v životě je vlastně prima. Když kuchtí něco v kempu, je to prima, když jí pochoutky v luxusním hotelu, je to prima. Stejně tak se cítí prima s dělníky u pásu. Lidé mají pocit, že se zajímá o jejich starosti a dělá, co může. A také ten věčný úsměv a smysl pro humor. Máme tolik toaleťáku, že „můžeme kadit deset let“, prohlásil na začátku pandemie, když část jeho krajanů začala křečkovat při nákupech. Uznávají ho i jeho oponenti. Když se něco pokazí, pykají za to v haagském kabinetu jiní – na to si už jeho koaliční partneři zvykli. Během své vlády si udělal jméno jako krizový manažer, důvěryhodný, pragmatický a flexibilní politik. Renomé zručného kormidelníka na rozbouřeném moři příliš neutrpělo ani za časů pandemie, jimiž země neprochází nijak lehce. To se promítlo i do výsledků voleb. V těžkých časech žádné experimenty, cení se stabilita. Na evropské úrovni proslul Rutte jako „Pan Ne“ v souvislosti s obnovou ekonomik zasažených koronakrizí.

Když před 11 lety poprvé usedl do křesla premiéra, označovali ho za lehkou politickou váhu. Jaký omyl. Díky vybroušenému stylu i umění kompromisu zformoval už tři vlády a těsně po volbách se nezdálo, že by nyní nesložil s přehledem i čtvrtou, i když to může chvilku trvat. Ale určitě ne 225 dnů jako minule, ujišťuje. Bude to do léta, zní z jeho partaje. Pak ale přišel 2. březen a vzrušená debata v parlamentu, při níž Rutte jen s odřenýma ušima přestál hlasování o nedůvěře. I koaliční partneři mu vytýkali údajné lhaní ohledně Rutteho kritika, poslance Pietera Omtzigta (CDA), pro něhož prý premiér plánoval křeslo ministra. Rutteho pozice se silně otřásla. Výběr možných koaličních partnerů je přitom pestrý, do dolní komory se díky volební klauzuli 0,67 procenta dostalo 17 stran (dralo se jich tam 37), to dosud v Haagu zažili jen roku 1918, a některé se už nechaly slyšet, že by s Ruttem usedly k vládnímu stolu. Nečekaně to zaznělo i z řad nyní šestičlenné frakce Strany pro zvířata (PvdD). Podmínkou zahájení jednání by však bylo, aby z Nizozemska zmizela půlka chovných zvířat. Na to ale Rutte sotva přistoupí. To by se už, hypoteticky, spíš domluvil s ortodoxními protestanty (SGP), nejstarší stranou v zemi, se selsko-občanským hnutím (BBB), jež zrodily nedávné protesty farmářů, či s panevropskou stranou Volt, což je zatím v parlamentech EU rarita. Ale teď zase vážně. Není vyloučeno, že Rutte bude pokračovat v koalici padlé v lednu, složené z jeho Lidové strany pro svobodu a demokracii (VVD; zisk 21,8 % a 34 křesel), Demokratů 66 (D66; 15 % a 24 křesel), Křesťanskodemokratické výzvy (CDA; 9,54 % a 15 křesel) a Křesťanské unie (CU; 3,4 % a 5 křesel). Šéf VVD potřebuje tři až čtyři partnery. Téměř jisté místo u oválného stolu v Binnehofu má levicově-liberální D66, která se s novou politickou hvězdou země, exdiplomatkou Sigrid Kaagovou, postarala o největší překvapení voleb. A jak už se vyjádřil sám Rutte, rád by měl nadále po boku i CDA.

Rutte pošilhává po „radikálech“

Co mnohé zarazilo a co Kaagová označila za „těžko představitelné“, je Rutteho zájem o stranu JA21 (2,4 % a 3 křesla). Musíme se na ně „vážně podívat“, uvedl Rutte. Jde totiž de facto o pravicové konkurenty proslulého bojovníka proti islamizaci Evropy Geerta Wilderse a jeho Strany pro svobodu (PVV; 10,8 % a 17 křesel). JA21 jsou odpadlíci od Fóra pro demokracii (FVD; 5 % a 8 křesel) Thierryho Baudeta poté, co touto stranou, jež zazářila v provinčních volbách roku 2019, loni těžce otřásl skandál kolem antisemitských vtipů její mládežnické organizace. Charismatický intelektuál Baudet, který je největším rivalem Wilderse v pravé části politického spektra na poli kritiky imigrace, se dokonce nakrátko vzdal vedení své FVD. Také úspěchy a popularita těchto dvou mužů v Nizozemsku dokazují, že oblíbené hlášky části novinářů, že tzv. pravicový populismus a nacionalismus jsou v Evropě na ústupu, patří spíš do kategorie vlhkých snů. Sám blonďák Wilders už jako „starý pes“ antiislamismu svými názory nepřekvapuje a nešokuje jako dřív, ale jeho setrvalá podpora je jasným dokladem, že problémy, jež tematizuje, jsou stále aktuální a palčivé. Stal se už stálicí domácí politiky, což dokládají i jeho volební úspěchy. Prognózy mu v březnovém hlasování předpovídaly druhé místo – skončil třetí. Jeho PVV a jí ideově spřízněné FVD a JA21 v parlamentu posílily. Byť Wilders opět prohlásil, že by rád s Ruttem zformoval pravicovou vládu, šlo spíše jen o píárko asi pro milion jeho voličů. Rutte už to opakovaně odmítl.

Ať bude nový kabinet jakýkoli, ve vzduchu jsou cítit změny. Mnozí Nizozemci mluví o potřebě nové éry, premiérova víra v tržní principy u nich ztrácí na půvabu. Každý si musí vybojovat své místo. Každý se musí postarat sám o sebe a nedoufat ve stát, jsou Rutteho kréda. Pomoz si sám a až pak chtěj pomoc Páně, říkali kdysi holandští kalvinisté. Ale tak to dnes v očích mnoha Nizozemců nefunguje. Dřívější jistoty se drolí, tvrdě pracovat na slušné živobytí už prý nestačí, sílí obavy z chudoby a budoucnosti. Voliči chtějí změnu: víc státních bytů, vyšší minimální mzdu, víc sociálních jistot. Stát se má zase víc starat, slibovaly ve volbách téměř všechny strany. A Rutte s nimi usedne ve vládě. Ostatně, na kdysi silný sociální stát byli Nizozemci hrdí. Uvidíme, zda a jak se Rutte, mistr kompromisů, změní.

.