Tento týden jsme si připomínali Borise Němcova, zastřeleného 27. února 2015 na Velkém moskvoreckém mostu. Pětapadesátiletého muže stále plného sil, který do posledního dechu odmítal přistoupit na to, že partie je prohraná. Dnešní ruský režim nebo alespoň ti, kterým tento režim slouží a jejichž jména už se asi nikdy nedozvíme, ho zkrátka odklidili z cesty. Ukázali tak, že jim tento houževnatý, třebaže zdánlivě bezbranný politik stále naháněl strach.

Přitom jsme si ale málo připomínali to, proč se ho vůbec mocní říše, která znovu vede války a svými zbraněmi straší celý svět, vlastně tolik obávali.

Odpověď zní: kvůli 90. letům.

Samotné vyslovení tohoto zdánlivě banálního slovního spojení, prostě letopočtu, funguje v Rusku jako mocné zaklínadlo. Pro každého má ovšem jiný, často diametrálně odlišný obsah a každý s ním jinak zachází.

Pro Putina 90. léta byla a jsou především nástrojem, který ho dlouhá léta udržuje u moci. Uměle vytvořený strašák, paranoidní simulakrum, s pomocí nějž dokázal přesvědčit většinu Rusů, že je osobně zachránil z pekla. Z pekla 90. let. Vše vystavěl na schematickém a lživém kontrastu. Na jedné straně v něm stojí oligarchové, kteří rozkradli národní bohatství, prodaná národní identita, prezident opilec, strádání prostých lidí, kteří nedostávali plat ani penzi. Na druhé Putin, který přijel na bílém koni, přinesl nejdříve materiální blahobyt a poté zvedl z prachu i pošlapanou národní hrdost.

A ještě je to pro Putina vytěsněné trauma. Trauma z doby, kdy přišel o výsadní postavení soudce nad lidskými osudy a stal se subalterním úředníkem, který musel za kdekým nosit aktovku. Zatímco mladý Boris Němcov se v té samé době s odvahou a nezadržitelným elánem snažil realizovat svou představu o obrodě Ruska.

Pro ty, kdo přišli na tryznu za zavražděného nebo kdo chodí už tři roky pokládat květiny na Němcovův most, jak si ho Moskvané natruc politikům překřtili, jsou pak 90. léta něco úplně jiného, k čemu neodmyslitelně patří právě Boris Němcov.

Je to například hypnotický účinek slov mladého Němcova, když v roce 1990, na samém konci perestrojky, ještě jako okouzlující a sebevědomý mladík, kandidoval za své město Gorkij (dnes Nižnij Novgorod) do již svobodného parlamentu. Když se ho v televizi zeptali, co může slíbit občanům, řekl jen dvě slova: „Nebudu lhát.“ A zvítězil.

Obrázek Borise Němcova, jak se v roce 1993, již jako nejmladší a nejoblíbenější ruský gubernátor, prochází s Margaret Thatcherovou po hlavní nižněnovgorodské třídě Pokrovce a okouzluje ji svým ostrovtipem. Nebo s nizozemskou královnou Beatrix.

A další obrázek Němcova, v té době Jelcinova protežé a korunního prince Borji, jak natruc svému dobrodinci během první čečenské války před srocenými obyvateli Nižného Novgorodu s vážnou a posmutnělou tváří slibuje: „Po Rusku nesmí jezdit zinkové rakve s našimi dětmi a bratry. Jsem proti tomu, aby naše vojska vstupovala do Grozného, do čečenských měst a vesnic. Udělám všechno pro to, abych vedení země donutil válku zastavit.“ A Němcova, který drží slovo: v roce 1996 posbíral ve své Nižněnovgorodské oblasti milion podpisů proti válce a dodávkou je osobně dovezl Borisi Jelcinovi až do Kremlu. A odletěl s ním do Grozného vyhlásit příměří.

Obrázek Borise Němcova, který na naléhání Jelcina opouští svou gubernii a stává se vicepremiérem v době druhého problematického Jelcinova prezidentského období. Znamená to pro něj téměř jistý konec politické kariéry. Sám své angažmá nazýval „funkcí kamikadze“.

A obrázek Němcova, který se s plným nasazením staví oligarchům obklopujícím Jelcina, svázaného jejich podporou v prezidentských volbách. K tomu humorná momentka ze vzpomínek Němcovova celoživotního kamaráda, kulturtrégra z Nižného Novgorodu Pavla Miloslavského:

„Jedno z prvních opatření, jež jako vicepremiér prosadil, byl zákaz vstupu podnikatelů do budovy prezidentského úřadu. U Jelcina neustále potkával Berezovského, Gusinského a další a začal si říkat, co tam mají co dělat. A jak se tam vůbec dostanou? Copak mají permanentní propustky? A tak vysvětlil Borisi Nikolajeviči, který ho měl velmi rád, že je to nesmysl, a navrhl, aby zpočátku oligarchům alespoň anulovali propustky. Jelcin pokýval hlavou a řekl: Tak jo. A vydal příkaz, aby byly ty soukromé propustky anulovány. Den nato přijel Boris do Kremlu a první, na koho narazil, byl Berezovskij. Zrušit propustky těchto lidí do budovy prezidentské administrativy se ukázalo jako nemožné, nestačil na to ani vicepremiér.“

A obrázek Němcova bojujícího do posledního dechu (tedy do státního bankrotu v roce 1998) za kapitalismus s lidskou tváří proti kapitalismu monopolů. Obrázek Němcova, kterého Berezovskij s Gusinským s pomocí svých televizních kanálů politicky zlikvidovali – sbohem sny o prezidentství. A obrázek téhož Borise Němcova, jenž o pár let později do krve brání Gusinského NTV před útoky nového kremelského pána. A do krve brání zatčeného Chodorkovského, se kterým předtím léta bojoval. A do krve brání a neubrání rukojmí teroristů v divadle na Dubrovce…

Boris Němcov měl krve na rozdávání. A tu poslední nechal na mostě, který snad jednou opravdu ponese jeho jméno. Němcovova 90. léta byla svobodná, živá, veselá, energická, obětavá, solidární, upřímná – a tak na ně díky němu spousta lidí v Rusku také vzpomíná.

Doba Putinova je oproti nim chudokrevná, lživá a podlá. A chybí jí cit. Stejně jako Putinovi, který si to možná občas i uvědomuje. Ale nikdy by to neřekl. A nezbývá mu než se spokojit s „láskou“ mas.

Ale jak řekl na sklonku svého života už zmoudřelý Boris Němcov: „Láska k moci je zvrácenost v čisté podobě. Milovat máme ženy, děti, milovat máme rodiče… Moc můžeme uznávat, nebo neuznávat, můžeme jí důvěřovat, nebo nedůvěřovat. Ale milovat moc je otroctví. A to je dnes hlavní problém Ruska.“