Důležité ukazatele týkající se nákazy koronavirem se v České republice za poslední dva týdny do 12. října zdvojnásobily. Babišův kabinet proto v pondělí po mimořádně dlouhé schůzi přistoupil k něčemu, co už je na půl cesty k jarnímu lockdownu. Jako poslední ze škol padl první stupeň základních, zavřený prozatím na tři týdny. Aby se nezhroutily kritické služby, zřídí se ad hoc školy pro děti zdravotníků, policistů, hasičů, sociálních pracovníků. Zavírají restaurace. Občanům se doporučují cesty jen do práce, na nákup a domů. Zatím ta opatření platí do 3., u škol do 1. listopadu. Na rozdíl od jara vláda naštěstí nesáhla na obchody a zatím ani nepředpisuje maximální vzdálenost od bydliště, což by se rovnalo zákazu vycházení.

Vláda se po celou tuto fázi utahování šroubů jistí politicky. Pro první sadu opatření minulý týden získala nebo aspoň zneutralizovala téměř celou opozici. Předseda ODS Petr Fiala dokonce v dramatické výzvě občany za této „extrémně špatné“ situace požádal o dva týdny sebezapření a disciplíny.

Také pondělní utahování šroubů doprovodily konzultace s opozicí (opět on-line), zpráva o zavření prvního stupně základních škol byla už ale pro některé z opozičních politiků příliš.

Ale to už nevadilo, tou dobou měl kabinet novou platformu, skrz kterou lze rozprostřít zodpovědnost i mimo vládní tábor. Jak informovala média, vláda, odboráři i zaměstnavatelé na tripartitě došli k názoru, že epidemie si vyžaduje zavřít všechny školy. Ve skutečnosti vládní činitelé na schůzku přišli s hotovým názorem a ten byl oběma partnerům spíš oznámen.

Zmíněné konzultace vlády mají jeden rys společný: nedostatek tvrdých dat. Ministři jsou schopni popsat svým sparingpartnerům nejnovější situaci a představit epidemiologické modely, avšak nenamáhají se sdělit, jak asi velký dopad si od nových restrikcí slibují. Ani teď v pondělí jim neprozradili, na základě čeho se zavírá i první stupeň základních škol, což jde přímo proti doporučení různých vědců po světě (viz Barringtonská deklarace ze 4. října). Ministr Prymula se dokonce ani nenamáhal zahrnout školy do svého úvodního výčtu míst, kde se dnes koronavirus šíří především. Tedy domácnosti, bary a noční kluby, sportovní zařízení, kanceláře...

Vtahovat druhé do odpovědnosti bez poskytnutí jakéhokoli vlivu na svou politiku je určitě šikovná taktika. Odpor proti nejškodlivějšímu kroku – uzavření škol – poté, co byl ve vládě eliminován odpor ministra školství Roberta Plagy, pak už nikdo nedokázal zvednout; vztek veřejnosti neškodně detonoval na sociálních sítích. I s odvoláním na celkové srozumění s opozicí začal ministr vnitra Jan Hamáček strašit italským, respektive newyorským scénářem u nás: „Reálně hrozí Itálie, hrozí New York... Pokud to neuděláme, budou v ulicích mrazáky na mrtvoly.“

Je to v logistice, hlupáku

Co přesně se ale myslí „extrémně špatnou“ situací, jak bychom k repríze březnového Bergama mohli dospět?

Šíření koronaviru u nás má nepochybně stoupající tendenci, v posledních dnech před uzávěrkou tohoto čísla dokonce strmě stoupající. Především statistika za pátek 9. října vzbudila rozruch: více než absolutní počet pozitivně testovaných (8615) vyrazilo dech číslo, které vyjadřuje podíl pozitivně testovaných na celkovém počtu testů. To bylo rekordních 32 procent, a jakkoli v neděli to číslo spadlo na 26 procent, jsme v tomto ohledu o řád jinde než velká většina Evropy.

Ta čísla jsou přitom možná „jen“ předzvěsti budoucích potíží, tedy vyššího počtu pacientů, kteří za týden nebo za deset dní budou v těžkém stavu. Ve větších nemocnicích, kam se pacienti s covidem soustřeďují, lze už pozorovat, že po bezstarostném létu a září, kdy čínský virus sedal hlavně na mladší ročníky, jimž v naprosté většině případů nehrozí nic, přesouvá teď svoji pozornost ke starším lidem. Mezi hospitalizovanými se častěji objevují válečné a předválečné ročníky, což není dobrá zpráva.

Při nynějších číslech už přestala být reálná představa (pokud někdy byla), že virus v republice bude možné razantně potlačit. Drtivá většina oněch den co den servírovaných počtů pozitivních případů znamená jeden malý stupínek na cestě ke stádní imunitě. Čím víc zdravých lidí, kteří se s koronavirem potkali, a ten buď odrazila jejich přirozená imunita, případně ho zlikvidovala imunita buněčná, nebo nakonec ony slavné protilátky, tím bezpečnější budou zranitelní lidé. Kolik jich v republice máme? Zatímco mezi nonkonformními vědci, lékaři a ekonomy – od imunologa Jaroslava Svobody až třeba po bývalého guvernéra ČNB Zdeňka Tůmu – koluje odhad půl milionu, Prymula a jeho epidemiologové, vždy upřednostňující zásadu předběžné opatrnosti a co nejčernější scénáře, počítají se dvěma miliony.

Tolik lidí, uvažuje ministr, by stát už nebyl schopen izolovat a uchránit. Upíná se tedy k přiškrcování společenského života a k vakcíně, která se k nám jako deus ex machina snese prý nejpozději do léta. Příchod vakcíny je samozřejmě nejistý; a nebude ani možné nutit lidi, aby se klinicky nedostatečně otestovanou vakcínou dali očkovat.

Všechno se teď točí kolem odpovědi na prostou otázku: dokáže české zdravotnictví zachytit dnešní náraz tak, abychom se vyhnuli dalšímu zničujícímu lockdownu?

Počty trvale rostou: v pondělí ošetřovaly české nemocnice přes 2100 pacientů s covidem, přičemž 480 z nich mělo těžký průběh nemoci. Ve vládě panuje názor, že pokud se počet pacientů s těžkým průběhem vyšplhá nad tisíc, začne systém kolabovat. V takovém případě by jistě získaly oprávnění italské příměry ministra Hamáčka.

Je však situace skutečně tak dramatická? Z celkových čísel musíme nejprve odečíst tu nemalou část hospitalizovaných, které i Prymula veřejně označil za spíš sociální než zdravotní případy. Podle ministrova odhadu z minulého týdne 42 procent hospitalizovaných už fakticky nepotřebuje nemocniční péči, jen nemají kam jít, dokud ještě teoreticky mohou být infekční. Většinou jde o klienty domovů důchodců. I kdybychom konzervativně sestoupili z ministrových 42 na 30 procent, přinese to hned teď 700 lůžek s kyslíkem pro 700 budoucích pacientů podchycených ještě v rané fázi nemoci. Teprve v posledních dnech se ministerstvo vážně zabývá myšlenkou tyto pacienty (na otázku poslance Okamury je ministr označil za „zdravé lidi“) přesunout do lázní nebo rehabilitačních klinik. Je to pozdní, ale aspoň nějaký pokrok. Za Prymulova předchůdce Adama Vojtěcha vysoký podíl „zdravých“ mezi hospitalizovanými nebyl ani uznán za problém hodný řešení.

Starosti je ale třeba dělat si o pacienty s vážným průběhem nemoci. Vicepremiér Hamáček v pondělí varoval před hororovým scénářem, kdy budou lékaři muset rozhodovat o tom, koho připojí na ventilátor a koho ne. V tu samou chvíli bylo jenom v Praze v šesti velkých nemocnicích volných 120 lůžek s ventilátory. V republice ministerstvo v tuto chvíli eviduje zhruba 900 pacientů napojených na umělou ventilaci (přitom u výrazné většiny z nich je to kvůli jiné nemoci než covidu), celkově je ventilátorů přes 1800. I vládní činitelé, od Hamáčka po Prymulu, udávají, že kritické bude další zdvojnásobení počtu pacientů a těžkých pacientů s covidem. Starost jim dělají lůžka intenzivní péče. Těch je dnes volných (a tedy v zásadě k dispozici pro pacienty s covidem) po republice jeden tisíc, o něco víc než čtvrtina celkového stavu.

Tady je třeba si uvědomit, že to jsou lůžka, která mají nemocnice připravená právě teď – a že to většinou nepředstavuje strop jejich možností. Záleží na umu ředitelů nemocnic, jak rychle dokážou lůžka z jiných oddělení (interní, neurologické apod.) předělávat na lůžka covidová. Ve velkých, páteřních nemocnicích lze takto překlápět celé stanice s desítkami lůžek, přičemž manévr nezabere podle ředitele jedné velké nemocnice v Praze víc než čtyři až pět, podle ředitele jiné velké nemocnice v Praze víc než sedm dní. Takhle se dá postupovat i několik týdnů, byť by to časem neslo omezování jiné péče, odvolávání banálních, méně závažných a časem i jiných, závažných operací – což by politicky nebylo jednoduché. Každopádně ale platí, že pro velkou nemocnici s kapacitou kolem jednoho tisíce pacientů by neměl být problém podle postupu infekce i několik desítek dalších lůžek předělat na covidová lůžka. Stát k nim může dodávat mediky, z lékařských fakult i z armády. Jistě to není triviální operace, ale zvládnout se dá – notabene když jedinou alternativou se jeví lockdown, jehož další kolo sám premiér odhaduje na 200 miliard korun škod a ztrát. Dnes platí, že v průměrné krajské nemocnici leží s covidem několik desítek pacientů, přičemž tato velká nemocnice dosahuje často i kapacity tisíc lůžek. Pro ředitele by neměl být problém podle postupu infekce další desítky lůžek vyčleňovat.

Resty, resty a zase resty

Většina krajů zatím nákazu naštěstí zvládá dobře, byť špitály v některých městech – například v Uherském Hradišti – měly potíže. České zdravotnictví je obecně prostupnější, tj. dokáže nemocné z přeplněného zařízení přemísťovat do jiného rychleji, než jak to umějí například ve Francii nebo v Itálii. V éře covidu ale tento úkol spočinul na krajských koordinátorech, což vzhledem k celostátnímu rázu nákazy zřejmě nestačí – a prostoje ještě po půl roce jsou neomluvitelné. Když se minulý týden na zmíněné videokonferenci předseda STAN Vít Rakušan tázal ministra Prymuly na centrální dispečink, který by pacienty s covidem přerozděloval na republikové úrovni, ministr mu odpověděl, že takový centrální dispečink „právě zřizují“.

Fakt, že ministerstvo zdravotnictví doslova na poslední chvíli vyjednává s lázněmi o ubytování „zdravých“ pacientů; fakt, že premiér o víkendu pod bezprostředním dojmem z čísel freneticky začne obvolávat soukromý sektor, aby mu půjčil 500 telefonních operátorů, kteří pomohou trasovat hygienikům; historka s centrálním dispečinkem, jehož se předtím Rakušanův kolega Martin Půta z Liberce marně domáhal od jara – to všechno prozrazuje něco hodně nelichotivého o manažerských dovednostech Andreje Babiše. Lockdown, jímž nakonec začal vyhrožovat, je karanténa a karanténa je středověk. V roce 2020 snad máme na víc.