Dnes, kdy přišlo do módy starat se o Tchaj-wan, se může hodit představit knihu, v níž se vysnívá cosi jako evropský Tchaj-wan. Je to kniha Vasilije Aksjonova (1932–2009) Ostrov Krym z roku 1979.

Svět románu je náš svět, někdy za Brežněva v sedmdesátých letech, Krym v něm není poloostrov, ale ostrov oddělený od pevniny několik desítek kilometrů širokou úžinou. A v zimě 1920 tam bělogvardějci neutrpěli definitivní porážku. Naopak se na Krymu ubránili. Jak? Přišly nebývalé mrazy a úžina zamrzla. Rudé jednotky vyrazily po ledu za vítězstvím, jenže v tu chvíli mladého poručíka britského expedičního sboru napadlo vystřelit z lodního děla na ledovou plochu. Led se prolomil a rudí se začali propadat do moře.

Sověti si na Krym už víckrát netroufli. Zbytky předrevoluční společnosti se tam rekonstruovaly zprvu pod vládou barona Wrangela, ale v roce 1930 si elity vymohly ústavu a demokracii. Krym se stal úspěšnou, prosperující, samostatnou zemí. Na návštěvníky z celého světa čekal „Simferopol se svou koncentrací ultramoderní architektury, módní Feodosia, sevastopolské mrakodrapy nadnárodních korporací, opulentní vily v Jevpatorii a Gurzufu, minarety a lázně v Bachčisaraji, rozlehlá předměstí rodinných domů mladých zbohatlíků, oslnivé ocelové konstrukce vnitrozemských dálnic“ a „nikdy nespící, neustále tančící, mnohojazyčná Jalta, kde si dávají dostaveníčko světové filmové hvězdy a literáti“.

Otcové zakladatelé to tak ovšem nezamýšleli, v jejich myslích (a rétorice, ceremoniálech a oficiální terminologii) stále existovalo bělogvardějské Jižní Rusko. Bylo jen dočasně poraženo a provizorně evakuováno na Krym, hlásala oficiální ideologie, časem budou bolševici odstraněni a oni se ujmou vlády. Odtud se pro tuto elitu vžilo označení „provakuanti“. Takže krymská armáda se jmenovala Ozbrojené síly Jižního Ruska a parlament Prozatímní duma.

Provakuanty si můžeme představovat jako italskou šlechtu ve filmech Felliniho, ale méně dekadentní. Udržovali tradice ruské aristokracie, chovali se jako smetánka, která mezi sebe jen tak někoho nepustí, a byli stále bohatí. „V obývacím pokoji hrála madame Nesselrode Rachmaninovovy etudy,“ líčí návštěvník jeden z jejich večírků. „Pokaždé když Rachmaninov přijel na Krym, bydlel u Nesselrodeových a tradovalo se, že rád naslouchal, jak madame hraje jeho díla a prokládá je svými vzpomínkami a sny. Teď byly všechny židle obsazené provakuantskými relikty v uniformách a vlněných plédech… Ve vedlejším pokoji střední generace – finančníci a jejich dámy – hrála bridge a na terase se bavila nejmladší generace s drinky v rukou a jednohubkami na dosah, což byla první známka skutečného života.“

Tak tu před námi defiluje carské Rusko aktualizované pro konec dvacátého století. Hrabě Golicyn, výrobce světoznámého krymského šampaňského Nouveau Monde. „Freddy Buterlin pro své přátele a pro voliče, Fjodor Borisovič pro provakuanty, člen strany kadetů a atletického klubu Ruský sokol.“ Mladé dámy, se kterými se můžete potkat „každé úterý u Beklemiševových, každý čtvrtek u Obolenských, každý pátek u Nesselrodeových… Mesdames, jsem tak velice rád, že vás vidím. A jak skvěle vypadáte! Na golf, na golf? Povězte mi, jakpak se daří panu generálovi?“

Jenže je tu i mladší generace. Kromě Tatarů, kteří na Krymu vždy byli, prosperující krymská ekonomika nasávala lidi různých národností. Angličany – někteří vojáci expedičního sboru se rozhodli na ostrově zůstat. Proto se tam vyskytují firmy s půvabnými názvy jako Jelisejev and Hughes. Ale i Bulhary, Italy, Řeky, Turky.

Dnes už má jen čtyřicet procent obyvatel ruské kořeny. Idea prozatímního Ruska mimo Rusko je neoslovuje. Chtějí samostatnost. Televizní zprávy se vysílají v ruštině, angličtině a tatarštině, ale většina jich mluví jazykem yaki, směsí ruštiny, turečtiny a dalších jazyků. A z yaki se někteří snaží udělat identitu. „Vy staří provakuanti jste naprosto odtrženi od moderního života, nevíte, co si lidé myslí a co chtějí,“ vysvětluje jeden syn svému otci. „Dnešní mládež má morální povinnost rozvíjet národní vědomí yaki. Ruský živel na ostrově už svou příležitost dostal, tatarský živel je dávná historie, o anglickém živlu raději nemluvit. Nemůžeme budoucnost přenechat duchům. Potřebujeme novou krev.“

Proti nim stojí ultrakonzervativní Liga za znovuzrození vlasti a trůnu a její polokriminální bojůvka Vlčí hordy. Nemluvě o dalších čtyřiceti politických stranách, osmi z nich komunistických. Násilné střety jsou čím dál častější. Jaká bude budoucnost Krymu?

To hodně záleží na SSSR. Když vzal režim na vědomí, že si ostrov v nejbližší době nepodrobí, rozhodl se ho ignorovat. Především se, pokud to šlo, tvářil, že tam nežijí Rusové. Raději mluvil o jistém území „ve východním Středomoří“, kde prozatím vládnou reakcionáři. Pro veřejnost se ovšem Krym stal dráždivým – stejně kosmopolitní a dobrodružný jako Hongkong nebo Singapur, přitom ruský (námořníci, jejichž loď jednou uvázla v noci na dohled od Jalty, vyprávěli, že „dalekohledem dokonce viděli logo Coca-cola v azbuce“). Pak Chruščov podepsal dohodu o kulturní výměně a začala mírová koexistence. Návštěvníci z Krymu se stali vyhledávanými partnery veksláků i lidí z uměleckého světa – byli valutoví cizinci a Rusové zároveň. Až třetina tvrdých valut přitékala do Ruska skrz Krym. Krymské peníze přijímali v sovětské obdobě Tuzexu. Říkalo se jim „tyča“, což byla v yaki zkomolenina ruského „tysjača“. „Děvčata u pokladen předstírala, že to nejsou ruské peníze, že nedokážou přečíst to jeden, dva, tři tisíce RUBLŮ, Banka ozbrojených sil Jižního Ruska, vytištěných na každé bankovce. Nevnímat to, co je zjevné, bylo zvláštní, ale všeobecně přijímanou okolností života v soudobém Sovětském svazu.“

A teď přichází nejpodivnější aspekt Aksjonovovy knihy. Na scénu vstupuje skupina mužů v nejlepších letech z dobrých provakuantských rodin, zastávají významná místa ve světě ostrovní vlády, byznysu a médií. Znají se všichni z „Klasické chlapecké školy cara Alexandra II. (Osvoboditele) v Simferopolu“ (v tom se Aksjonovův Krym podobá kubánské emigraci v Miami, která si tam taky přenesla z Havany celé instituce). V jejich hlavách se zrodí zvláštní plán: dobrovolné sjednocení s SSSR. Ještě zvláštnější je, že hnutí Liga společného osudu, které za tím účelem založí, si rychle získá masovou podporu veřejnosti. Marně je odrazují inteligentní lidé zvnějšku včetně Solženicyna.

Tento vývoj nebyl, jak by nás mohlo napadnout, skrytě podněcován sovětskými tajnými službami. KGB by nejraději nechala všechno při starém – vztah s Krymem je ekonomicky výhodný a absorbovat pět milionů lidí navyklých demokracii a mluvících mnoha jazyky, to je úkol vzbuzující obavy.

Jenže Sověti jsou Sověti. Nakonec to dopadne tak, že Krym podá žádost o přičlenění k SSSR jako šestnáctá svazová republika, Kreml několik měsíců nereaguje, pak provede vojenskou invazi. Té se Krym nebrání, neboť i ozbrojené síly jsou v zajetí myšlenky Ligy společného osudu. Několik hlavních hrdinů románu umírá, jiní prchají. Experiment Krym skončil.

Na knize je asi nejvíce fascinující, že ji autor dokončil ještě v SSSR, krátce před svou emigrací, tedy aniž poznal život mimo komunistický blok. Jako by byla psaná z velkého historického odstupu, Aksjonov vůbec nemá potřebu vyřizovat si účty s režimem, který koneckonců na léta zavřel jeho rodiče do gulagu a s nímž měl neustálé cenzurní střety. Postavy sovětských lidí, i špiček režimu – velká část románu se odehrává v Moskvě – nejsou podány jako karikatury. Idiocie komunistické ideologie je brána jako samozřejmost, s níž nemá smysl ztrácet čas. Marně bychom hledali podobný zjev mezi českými „zakázanými“ spisovateli.

Důležitější je charakter a idea národa. Tak dává smysl na jedné straně schopnost provakuantů vybudovat kvetoucí společnost a na druhé straně nechat se duší matky Rusi držet pod krkem. Zdá se to skoro neuvěřitelné, když vypravěč jako hlavní důvod poblouznění strůjců ideje Ligy společného osudu uvádí jejich pocit viny za to, že s ruským národem nesdíleli strázně války a komunismu.

Aksjonov taky chápal velmi dobře historickou dynamiku komunit zvláštního osudu. Vývoj, který vyfantazíroval na svém fiktivním Krymu, zajímavě koresponduje s Tchaj-wanem, o němž je v románu jedna jediná věta. I na Tchaj-wan se stáhla elita poražená v občanské válce, která se považovala za právoplatné představitele Číny. Na Tchaj-wanu ovšem bylo od samého počátku domorodé obyvatelstvo, jež tento sen Kuomintangu nemohlo brát za vlastní. Také v Izraeli se chýlí ke konci éra, kdy tón udávaly elity vzešlé z aškenázských sionistů. Postarala se o to imigrace z Ruska, Blízkého východu i Afriky. Aksjonov tak byl spisovatelem v jistém smyslu apolitickým, který ale zároveň politice, skutečné politice, rozuměl jako málokterý literát.