Poučný příběh komentátora Kevina Williamsona

Na každého se něco najde

Poučný příběh komentátora Kevina Williamsona
Na každého se něco najde

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V souvislosti s tím, jak se u nás v poslední době hovoří o veřejnoprávním charakteru zpravodajství, jež má být devízou ohrožených veřejnoprávních médií, je zajímavé sledovat příběh, jenž v minulých dnech kulminoval kolem slovutného amerického časopisu The Atlantic. Týká se toho, co je to názorová vyváženost.

Amerika nemá tradici dominantních veřejnoprávních médií v evropském smyslu. Ale zato tam má tradici něco jiného. Velká část toho, čemu se dnes (ať už pejorativně, nebo ne) říká mainstreamová média, nebyla založena jako média liberální. New York Times, Washington Post anebo třeba časopis The Atlantic vznikly jako komerční média, nicméně s ambicí zachycovat vše podstatné pro vývoj celé společnosti a být platformou pro diskusi a porozumění všemu podstatnému, co se ve společnosti děje. Jiná věc je, že dnes je lze charakterizovat plným právem jako liberální a doložit to jak obsahovými analýzami, tak i průzkumy politické identifikace jejich redaktorů.

Zároveň se ale v jejich kultuře projevuje zakladatelský étos vztahování se k celku – je to koneckonců vedle oslavování vlastních reportérských výkonů v roli „hlídacích psů demokracie“ důležitá součást jejich pocitu důležitosti. I ve zpravodajství, jež zpravidla ve výběru témat a zdrojů reflektuje zájmy liberálního publika, vidíme například snahu poctivě popsat povahu nově objeveného živočišného druhu jménem volič Donalda Trumpa – byť jim to jejich kulturní limity v praxi ztěžují. Zejména je to ale vidět v tom, jak tato média považují za nutné na názorových stránkách dávat prostor vyhraněným komentátorům menšinových orientací, což dnes znamená konzervativců. Byť by to bylo jen pár symbolických lidí. Tuto nepsanou povinnost si ta média ukládají sama – odtud se taky bere jejich citlivost na debatu o tendenčnosti médií. Více či méně si uvědomují, že jejich subkultura Spojeným státům vládne, že personálně obsazuje všechny rozhodující instituce. Chtějí občas ukázat, že slouží všem.

Stravitelné konzervativní názory

Ty konzervativní (a v menší míře radikálně progresivní) přispěvatele hledají šéfredaktoři v názorově vyhraněnějších menších publikacích. Jejich redaktoři si díky svému menšinovému postavení v dnešní Americe zvykli psát bojovnějším, polemičtějším způsobem. Ti z nich, které nějaká velká redakce „uloví“ (mohou jim nabídnout větší prestiž, čtenářskou obec i plat), pak stojí před úkolem být jakýmisi kulturními překladateli. Svému novému publiku se snaží tlumočit a zprostředkovávat konzervativní názory a starosti tak, aby pro ně byly stravitelné. Někomu to jde, někoho to autorsky zničí. Jednou z takových institucí je The Atlantic, časopis založený v Bostonu v roce 1857, honosící se takovými jmény mezi svými zakladatelskými osobnostmi, jako je Ralph Waldo Emerson. V posledním desetiletí si vede na současné bídné poměry dobře, aktuálně je prý v zisku. Loni koupila většinový podíl od dosavadního majitele nadace financovaná vdovou po Stevu Jobsovi.

V minulých dnech oznámil šéfredaktor The Atlantic, že přijal jako pravidelného komentátora Kevina Williamsona, dosavadního dlouholetého přispěvatele jiné, ve svém prostředí rovněž slovutné instituce, časopisu National Review. To je pro změnu symbol moderního amerického konzervativismu. Šestačtyřicetiletý Williamson není stereotypní konzervativní ideolog. Nenosí motýlka, ale náušnici, z rodného texaského venkova rád utekl do New Yorku, kde bydlel v bohémské čtvrti TriBeCa a psal divadelní kritiky. Ke komentování se nedostal jako intelektuál, ale jako klasický reportér, mimo jiné v Indii. Jeho texty jsou ostré, plné postřehů, ale taky sebevědomé tak, že když Williamson usoudí, že si někdo zaslouží urážku, tak ho urazí. Čtenáři Atlanticu se mohli těšit na pasáže jako třeba tuto o transsexuálním herci/herečce Laverne Cox: „Bez ohledu na to, jestli si nechal amputovat genitálie, nebo ne, Cox není žena, ale napodobenina ženy. Pohlaví je biologická skutečnost a není podřízeno subjektivním dojmům bez ohledu na to, jak intenzivní jsou, jak upřímně jsou prožívané nebo jak je díky nim přijetí biologických faktů života bolestivé. Žádná hormonální injekce nebo chirurgické zmrzačení to nezmění.“

Obálky časopisu The Atlantic, 2017 a 2018 - foto: archiv

Williamson by zřejmě nedostal nabídku z Atlanticu, kdyby stejně nelítostně jako o výstřelcích progresivní mentality nedokázal psát o Donaldu Trumpovi a jeho příznivcích z řad takzvané bílé dělnické třídy: „Když strávíte nějaký čas v chudé, bílé severní části státu New York nebo ve východním Kentucky nebo v mém rodném západním Texasu a poctivě pozorujete tu závislost na sociálních dávkách, tu drogovou a alkoholovou závislost, tu rodinnou anarchii – tedy plození dětí s veškerou úctou a moudrostí toulavého psa –, dospějete k hroznému poznání. Nemůže za to Peking. Nemůže za to ani Washington, i když ten dokáže způsobit hodně škody. Nemohou za to ani imigranti z Mexika, jakkoli je naše současná úroveň imigrace příliš vysoká a problematická. Nic z toho za to nemůže. Nic se jim nestalo. Nedošlo k žádné otřesné katastrofě. Nebyla tu žádná válka, hladomor, epidemie ani cizí okupace. Ani ekonomické změny posledních pár desetiletí nedokážou moc vysvětlit tu dysfunkčnost a nedbalost a nepochopitelnou zášť chudých bílých Američanů. (…) Bílá americká „underclass“ je v zajetí kruté, sobecké kultury, jejímiž hlavními produkty jsou mizerie a použité injekční stříkačky. Projevy Donalda Trumpa jim dělají dobře. Tak jako oxycontin.“

Ale čtenáři Atlanticu jim nebudou vystaveni. Část americké levice vnímá podobné novinářské přestupy jako útok na své léno a vetřelce podrobí zevrubnému zkoumání z hlediska ideové závadnosti. Takže na Williamsona vyšlo najevo, že v roce 2014 řekl v audiorozhovoru, že si umí představit, že potraty budou jednou v budoucnu, až se názory veřejnosti obrátí, posuzovány jako vraždy (že jde o zabití, se nyní domnívá něco pod polovinu americké populace). A rozvinul to, že i když není velkým příznivcem trestu smrti, za vhodný trest by považoval popravu oběšením. Což je názor extrémní i pro většinu odpůrců potratů. Při poslechu inkriminovaných pasáží je snadné usoudit, že Williamson mluvil v nadsázce – ale různí lidé slyší různě. Williamsonův pohled na potraty je výrazně osobní. Jeho biologická matka ho dala k adopci tři měsíce předtím, než americký Nejvyšší soud v roce 1972 legalizoval interrupce. Tento
osobní pohled se u něho dostává ke slovu v různých polohách. Někdy to může být naléhavá úvaha, z níž vystupuje věta, jež se svou působivostí může měřit s čímkoli, co bylo o tomto tématu v moderní literatuře napsáno: „Píšu hodně o daních, rozpočtech, fiskálních problémech a regulaci. Ale ať už bude nejvyšší marginální sazba federální daně z příjmu 39,5 procenta, nebo 34 procent, život půjde dál. Život jde dál – až na případy, kdy nejde.“

Vyhrabat a rozšířit

Do Williamsona se pustil dav na sociálních sítích. Ale ne tak docela sám od sebe. Výrok z roku 2014 nebyl obecně známý, nejdřív ho musel někdo vyhrabat a rozšířit. Nebyl to nějaký zvídavý čtenář, ale organizace Media Matters for America, velká a dobře financovaná politická instituce léta pracující ruku v ruce s klanem Clintonů. Zapojila se i největší organizace na podporu potratů NARAL. Pak teprve naskočili aktivisté a veřejnost. Šlo ale jednoznačně o politickou kampaň vedenou organizacemi, jež se normálně zabývají volením demokratických politiků. Když šéfredaktor Atlanticu Michael Goldberg v interním memorandu představoval nového kolegu v redakci, upozornil, že se seznámil s kvantem Williamsonovy novinářské produkce včetně té kontroverzní, a vyjádřil přesvědčení, že pro Williamsona bude „stan Atlanticu dost velký“.

Po čtrnácti dnech oznámil redakci, že si špatně rozuměli a že bude nejlepší, když Williamson Atlantic zase opustí. A slíbil, že i nadále redakce Atlanticu v souladu se svým zakládajícím manifestem nebude patřit „žádné straně ani klice“. Ne že by vadilo, že je Williamson proti potratům, ale jeho vyjádření bylo v tomto případě „bezcitné a surové“. Ale nedá moc práce přijít na to, že to je jen taková hra. Liberálové ujišťují, že nemají nic proti širokému spektru názorů, a média jsou otevřená konzervativním přispěvatelům – až na to, že jeden každý aktuálně existující nový konzervativní přispěvatel je shledán z nějakého důvodu problematickým. Na ty, co tam jsou už léta, si tak nějak zvykli. Ale dnes je jiná doma, za posledních pár let progresivisté rychlými kroky opanovali kulturu natolik, že nevidí důvod, proč by měli někde dělat ústupky.

New York Times v posledních měsících přetáhl dva komentátory z Wall Street Journal. První z nich, Bret Stephens, způsobil bouři, když si dovolil zpochybnit některé aspekty ortodoxie globálního oteplování. Druhou osobou je Bari Weissová, moc proizraelská, o níž na Twitteru vyšlo najevo, že neví, že americká krasobruslařka Mira Nagasu není imigrantka, ale dcera imigrantů, což bylo klasifikováno jako projev rasismu. Washington Post přetáhl libertariánskou komentátorku Megan McArdleovou, na jejímž trpělivém, empatickém způsobu psaní je těžké najít něco politicky nekorektního, ale zato kdysi přijala nějakou částku od nadace spojené s bratry Kochovými.

Ti jsou pro americkou levici už dlouhá léta něčím takovým, jako je dnes pro extrémní pravici Soros. Polovina čtenářských komentářů pod texty těchto autorů stále tvoří nadávky a pobouření nad tím, že ti lidé smějí do liberálních publikací stále psát. Na každého se zkrátka něco najde. Ne všechny extrémní názory ale vadí stejně. Do Atlanticu přispívá autor, jehož nenávist k policii je taková, že při nepokojích v Baltimoru v roce 2015 kritizoval výzvy k nenásilí. A o hasičích a policistech, kteří se 11. září 2001 vrhali do trosek a nasazovali životy, napsal: „Pro mě to nebyli lidé. Černí, bílí, všechno jedno, pro mě byli přírodní hrozbou; byli ohněm, kometou, bouří, která může bez jakéhokoli ospravedlnění rozdrtit mé tělo.“ Tento typ extrémních názorů v Atlanticu nevadí, zejména když je autor černoch. Stejně jako tam může psát novinářka, která na Twitteru nadhodila možnost, že Trump pohlavně zneužívá svou dceru (vyjádřila se ovšem velmi expresivně).

V celé širší sféře kulturních institucí se prakticky nemůžete dopustit urážky senzibility pravé části amerického společenského spektra, která by vás diskvalifikovala. Bývalí teroristé ze 70. let Bill Ayers, Bernardine Dohrnová a Kathy Boudinová všichni učí na univerzitách. Například kariéra filozofa Petera Singera z Princetonské univerzity, argumentujícího pro zabíjení postižených novorozeňat, nedoznala žádné újmy. A to už ani nemluvíme o tom, že texty nabízející relativizující, „vyrovnaný“ pohled na zločiny komunismu či stalinismu nejsou mainstreamem vůbec vnímány jako morální problém. To vědomí, že na každého se něco najde, už k adresátům dorazilo. Konzervativní autoři vnímají ujišťování, že redakce jsou jim otevřené, když budou „slušnější“, jako past. Když jeden mediální reportér jmenoval mezi údajně vhodnějšími konzervativními autory pro Atlantic komentátora Michaela Brendana Doughertyho, ten se v reakci na to na Twitteru poděkoval: „Lidé by někde v tom, co jsem napsal, přišli na něco, co neobstojí, a vymohli by si, aby mě vyhodili. Možná že za deset let to bude jiné. Ale mám dvě děti.“

Když Jeffrey Goldberg a další šéfredaktoři outsourcují práci svých oddělení lidských zdrojů lidem, kteří vás nejvíc nenávidí, kdo to může přestát? Tak jako se vším z Ameriky je třeba počítat s tím, že tato nová tendence se přes západní Evropu dostane i k nám – buďme připraveni na termín „no-platforming“, jak této formě cenzury sami její provozovatelé říkají. A bude prezentována společenskou avantgardou jako něco, co je normální, pokrokové a je třeba si to osvojit, abychom nezaostávali. Promítne se jistě do výuky mediálních studií, kritérií novinářských cen, nadací a podobně. Už dnes ekonomický propad médií přispívá k chudobě myšlení. Tlak na vyšší efektivnost nutí redakce upřednostňovat ty, kteří produkují rychle. Rychle znamená mechanicky, podle mustru, bez přestávky nutné k přemýšlení. I pobouření samo je podřízeno mechanické, odvozené úvaze. Dobré redakce hodné toho jména si vždy udržovaly pár svérázných autorů, jimž bylo možné z hlediska profesionality něco vytknout – posedlost určitými tématy, kvalitativní nevyrovnanost a podobně. Někomu se hůř četli, protože originální myšlenka brzdí nejen práci, ale následně i čtení textu, který se netráví tak snadno. Ale disponovali neochotou vidět stejně jako stádo. Budou vytlačeni. Místo nich nastoupí myšlení podobné zaškrtávání čtverečků v dotazníku. Přerod médií v pásový dopravník toho, co už si myslíme a co si máme myslet, bude dokonalý.

28. dubna 2018