Kvalita veřejného prostoru se stává v posledních letech velkým tématem, které u nás stále častěji skloňují i politici. Přestože například v Praze máme mnoho co dohánět, objevují se stále nové projekty na revitalizace náměstí, ulic a dalších míst, které z různých důvodů nefungují – ať už za to může jejich odstřižení od okolí, dopravní (automobilová) přetíženost, nebo jen celkové zanedbání. Kvalitní veřejný prostor má přitom rozhodující vliv na úroveň života ve městech a spokojenost jejich obyvatel. Stačí se podívat třeba do Vídně, kde veřejnému prostoru věnují dlouhodobě velkou pozornost a díky tomu se drží na špičce různých řebříčků posuzujících kvalitu měst pro život.

Deset let práce

Ukázkovým příkladem dříve mrtvého prostoru, který se ale proměnil v mimořádně atraktivní a navštěvované místo, je náplavka na Rašínově nábřeží v centru Prahy. Za její dlouhodobou revitalizací stojí architekt Petr Janda ze studia Brainwork, který se podílí na postupném „objevování“ a oživování této atraktivní lokality už od roku 2009. V průběhu let si náplavka získala velkou oblibu díky nejrůznějším kulturním a společenským akcím. Tento zájem pak inicioval také postupnou úpravu, která letos vyvrcholila jednou z největších investicí Prahy do veřejného prostoru za poslední dekády.

První skici nové podoby kobek, které od 70. let sloužily jen jako zazděné sklady, vytvořil architekt Janda před deseti lety. Už tehdy bylo jeho snahou maximální propojení kobek s okolím. Právě jejich poloha přímo u řeky, odkud se nabízejí jedinečné pohledy na vltavské břehy, mosty a město, vytváří unikátnost místa, na které se Jandova architektonická koncepce proměny kobek přímo zakládá. Architekt se proto rozhodl zasklít celé průčelí malých klenutých prostorů obrovskými kruhovými čočkami, které umožňují v maximální možné míře vizuální propojení mezi interiérem a exteriérem. Později se o projekt začalo zajímat také město, což po několika letech vedlo k letošní realizaci.

Test křehkosti

Jandův návrh je přitom velmi odvážný v různých rovinách. První velkou výzvu představovalo samo technické řešení prosklených čoček. Janda nejprve pracoval s jinou variantou, nakonec ale z důvodů snadnosti otevírání a bezpečnosti vyhrálo řešení čoček na principu otáčivých pivotových dveří s diagonální osou. Největší čočka ve tvaru elipsy (jejich rozměry se u všech sedmi realizovaných kobek liší) má přitom v průměru bezmála pět a půl metru a váží dvě a půl tuny. Z důvodů těchto rozměrů nebylo možné skla vyrobit běžnou cestou, proto došlo k oslovení americké firmy Reynolds, aby čočky zhotovila z plexiskla o tloušťce sedm centimetrů, které se používá pro mořská akvária. Spolu s tím ovšem bylo třeba důkladně promyslet instalaci dveří s ohledem na praktickou stránku provozu kobek, různá technická zařízení, bezbariérový přístup, bezpečnost a také protipovodňová opatření.

Návrh a následná realizace s sebou nesly řadu komplikací, které bylo třeba překonat – navíc s tím ohledem, že se čočky umisťují do vytíženého veřejného prostoru. O to víc je třeba ocenit odvahu autorů i všech ostatních realizovat právě toto řešení, které pochopitelně vyvolává otazníky hlavně v souvislosti s jejich každodenním užíváním. Sám Janda tvrdí, že se pro takové „křehké“ řešení rozhodli záměrně s tím, že poslouží v jistém smyslu jako lakmusové papírky úrovně společnosti v tom smyslu, jak se o takové prostory, které lze poničit na tisíc způsobů, dokážeme starat. Kritici nové podoby kobek zmiňují různé problémy, které toto řešení přináší, nejčastěji v tom smyslu, že forma převáží nad funkcí. Bezesporu by se k rekonstrukci kobek dalo přistoupit jinak, méně komplikovaným způsobem, zdá se však, že tato velkorysost je zde vzhledem k významu náplavek pro město adekvátní.

Součástí projektu byla také rekonstrukce třinácti kobek na protějším (smíchovském) břehu na Hořejším nábřeží. Jejich podobu ale architekt Janda pojal jinak. Uzavírají je ohýbané dveře z oceli, zpracované téměř sochařským způsobem. Všech dvacet nově zrekonstruovaných kobek bude v provozu celoročně, během následujících týdnů se v nich otevřou kavárny, bistro, bary, galerie i speciální pobočka Městské knihovny v Praze. Tím pravý smysl projektu teprve odstartuje a bude zajímavé pozorovat, jak obstojí.