Po skončení prezidentských voleb začala v Česku diskuse na dvojí téma. Zaprvé – jaké bude druhé prezidentství Miloše Zemana. A zadruhé – jaký bude jeho další vztah s Andrejem Babišem, dosavadním mocensko-politickým spojencem. Odpovědi na první otázku lze rozdělit do dvou skupin: idealisté soudí, že ve druhém období, ve kterém už nemusí usilovat o znovuzvolení, se prezident zklidní, zatímco realisté argumentují, že „starého psa novým kouskům nenaučíš“ a že si užijeme ještě dost legrace, nebo naopak hrůzy – podle toho, jak jeho chování na Hradě hodnotíme. Daleko důležitější je ale odpověď na druhou otázku. Zaznívá argument, že Zeman už Babiše nepotřebuje, a proto se jejich vztahy ochladí. Tento názor nesdílím.

Především je nesporné, že se Zemanovy a Babišovy voličské skupiny i ekonomické a politické zájmy do značné míry překrývají. Tím, že Zeman nemůže nejen kvůli ústavě, ale i svému věku znovu kandidovat, si ani nekonkurují. Z minulosti máme ověřené, že Zeman ctí silné politické hráče, a pokud s ním dělají funkční, pragmatické a mocenské dohody, je k nim loajální. Fungovalo to léta s Václavem Klausem a stejně tak mu to může fungovat i s Babišem, který nemá žádný reálný motiv, proč si prezidenta stavět proti sobě. Názory obou na klíčová témata se příliš neliší a prezidentova ústavní role při řešení vládních krizí je klíčová. Nepochybuji o tom, že jejich pragmatický pakt bude pokračovat. Ale nejen to. Možná – a to už je jen hypotéza – může tento pakt vyústit ve spolupráci, díky níž nezůstane v našem ústavním a liberálně-demokratickém pořádku kámen na kameni.

Ale popořádku. Když Zeman slavil volební vítězství, řekl v euforii tyto věty: „Je to moje poslední politické vítězství. Za ním už nebude žádná politická porážka.“ Teď jde o to, kterou z těch vět myslel opravdu vážně. Další vítězství je totiž na obzoru. Je velmi pravděpodobné, že Zeman ovládne ČSSD, která si do čela zvolí nové, jemu blízké vedení. Stejně tak je reálné, že nové vedení vyjde prezidentovi vstříc v jeho požadavcích na přímou demokracii a stranu vrátí do ideové pozice ze Zemanovy éry. Aby však bylo prezidentovo další vítězství úplné, musí ještě dostat ČSSD do Babišovy vlády, nejlépe ve spolupráci s komunisty. Ti se na tuto možnost jen třesou – komunistický establishment, který už dávno ztratil jakýkoli revoluční apel, cítí, že po
historicky nejhorším volebním výsledku je vládní angažmá jedinou šancí, jak si politiku ještě chvíli užít.

Zatím nezodpovězenou otázkou je, jak se ČSSD postaví k Babišovi coby premiérovi s ohledem na jeho trestní stíhání. Zemanův názor je jasný – trestně stíhaný premiér mu nevadí, upřednostňuje stabilní vládu. ČSSD má dvě, přesněji tři možnosti. Může setrvat na odmítavé pozici (model Chovanec?), nebo může premiéra Babiše akceptovat (model Zimola?), anebo může hrát o čas v naději, že kauza bude odehrána do ztracena (model Hamáček?). Zeman by to straně mohl ulehčit abolicí, ale tu v kampani explicitně vyloučil a o tom, že by zopakoval model „Kajínek“ (tj. něco slíbit a pak udělat pravý opak), nechci ani spekulovat. Zkrátka na tuto otázku odpoví nové vedení ČSSD se Zemanem v zádech.

Babišovi dává jeho hegemonní postavení širší možnosti. Koalice s ODS je potom, co tato strana podpořila ve volbách Drahoše, ale na Hradě dál sedí Zeman, zřejmě vyloučena. Staronová koalice (ANO, ČSSD, KDU-ČSL) by za dané situace byla pro zemi asi nejlepší řešení, ale zatím ji nechtějí ani Babiš, ani Zeman. Babiš má v záloze menšinovou vládu s podporou Okamury a komunistů. Sice je to sestava, která budí
pohoršení doma i v cizině, ale jako kladivo na druhé funguje. A za jistých okolností může zafungovat i jako trampolína k radikálnímu řešení. Bude-li totiž krize a nemožnost sestavit vládu s důvěrou pokračovat a nebude-li možné ji rychle vyřešit předčasnými volbami (cesta k nim není jednoduchá, chybí-li většinová vůle), mohou oba dominantní hráči podlehnout pokušení politický systém změnit. Pokušení zavést prezidentský systém a nahradit polistopadovou liberálně-demokratickou republiku jakousi „druhou“ českou republikou. Obávám se, že taková idea nemusí být ani Zemanovi, ani Babišovi cizí. Francouzský prezident de Gaulle a jeho pátá republika jim mohou posloužit jako inspirace.

Zeman se k de Gaullovi rád hlásí. Často používá jeho pojem „politiky všech azimutů“ a svým populismem se mu přibližuje. V roce 2013 k prezidentskému systému už jednou nakročil, když odmítl jmenovat premiérkou Mirku Němcovou, ač mu garantovala sněmovní většinu, a jmenoval svou vládu Jiřího Rusnoka, přestože věděl, že většinu nemá. Plány na ovládnutí scény mu zkřížil až neúspěšný puč v ČSSD. Teď má šanci na reparát. Nepodsouvám mu, že by ústavní změnou myslel na další prezidentské volby. Bohatě mu k dalšímu „vítězství“ postačí zápis do dějin. Naopak Babiš by z toho prezidentství vytěžit mohl. Peníze i schopnosti na to má. Zatím se o funkci veřejně nezajímal, je pro něj příliš ceremoniální. Ale prezidentský systém je jiná káva. Den po prezidentských volbách Babiš oznámil, že příště už ANO svého kandidáta nasadí. Pochybuji, že myslel na Martina Stropnického, kterým pohrdá a jehož klidně obětuje i ve vládě. A pochybuji, že jako člověk, který je zvyklý dělat v byznysu i politice všechno sám, by funkci, která rozhoduje o jeho bytí, či nebytí, svěřil někomu jinému. Daleko spíš to vypadá, že jako typické politické zvíře už první den po volbách myslel na volby příští a na svou vlastní roli. I jemu je francouzský vzor blízký. Francouzština je jeho první cizí jazyk a obdivuje prezidenta Macrona, který loni udivoval novináře přirovnáním své funkce k Jupiterovi. Bohu všech antických božstev.

Jistě, je to všechno jen spekulace. Ale doporučuji zbystřit. Roman Lipták, Zemanův poradce pro vedení kampaní, na otázku, co teď bude dělat, řekl, že zatím čeká na zadání, ale že platí jedno: „Dáte-li Zemanovi nalinkovaný papír, bude psát napříč.“ Matematicky vzato pro takovou ústavní změnu už možná existuje většina v Poslanecké sněmovně. Ve druhé komoře zatím taková většina není. V záloze je pak referendum. Myslím, že v senátních volbách na podzim se máme na co těšit. Teď opravdu může jít o hodně.