komentář Jiřího Peňáse

Smrtící vtip a nová angažovaná poezie

komentář Jiřího Peňáse
Smrtící vtip a nová angažovaná poezie

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zatím nejslavnější básní dvacátého prvního století je ta, co ji přednesla básnířka Amanda Gormanová při inauguraci prezidenta Joea Bidena. Báseň se jmenuje The Hill We Climb, ale nesmí se to prý překládat, pokud člověk k tomu není autorizovaný. Lze si však představit, o co v ní jde, i když o to vlastně nejde.

Už v okamžiku přednesu bylo jasné, že z toho bude velký hit. Světovými médii superlativy jen lítaly, dojetím se nešetřilo, velkými slovy též. Něco došplouchlo i k nám, psalo se třeba o renesanci angažované poezie či o tom, že takové básně mohou spojovat lidstvo nebo aspoň Ameriku a že jsou takovými mosty, po kterých se dá, při splnění jistých korektních předpokladů, kráčet.

Další vývoj učinil báseň ještě slavnější. Stalo se z ní cosi mezi Koránem, který se donedávna nesměl překládat z arabštiny, a zabijáckým vtipem, Killing Joke skupiny Monty Python: znalci vědí, že ten vtip účinkoval tak, že kdo ho slyšel, ten na místě zemřel. Nasadili ho Britové na německé frontě, způsoboval velké ztráty, jenže blbější Němci ho nepochopili nebo měli Angličané (kteří mu nerozuměli, takže neumírali) špatnou výslovnost, a tak je bylo nutné dodělat bajonetem nebo polní lopatkou.

Také báseň už má na svědomí několik obětí z řad překladatelů. Byť ještě nekrvavých. Ti byli odstraněni – ne proto, že by básni porozuměli a snad se vyjádřili, že báseň je slátanina. Ale protože nedostačovali nárokům současné uvědomělosti. Ty nároky jsou pochopitelně nikoli umělecké nebo jazykové, ale pigmentové, což je nové kritérium za třídní původ v minulém století. Je to zajímavý vývoj, o němž už se toho hodně a hodně napsalo a dál se vedou a povedou diskuse, na nichž je nejzajímavější, že se vůbec vedou. Člověk se jen poněkud s údivem dívá, jak se kolem něj zvedají šiky obhájců nejabsurdnějších vylomenin, které sice ještě nevedou do kriminálu, ale k velké skepsi, pokud jde o budoucnost zdravého rozumu světa, zajisté ano.

Možná se to všechno trochu přehání a nejde o nic jiného než… o prkotinu. Jenže když je těch prkotin víc, už jich je pěkná hromada, jak napsal v posledním Echu kolega Ondřej Štindl. Nejbizarnější na věci je, že to na pořád ještě zbytkově svobodném Západě není věc nějakého shora vytvářeného nátlaku, ale že se tato nová inkvizice zvedá zdola, že jde o sebekritiku a sebepohanění uvědomělých intelektuálů, kteří opět potvrzují, že největším nebezpečím pro svobodu jsou oni, tedy jistý jejich druh. Vždy ochotných obhajovat něco, na co si by „normální“ člověk zaklepal na čelo, a vždy schopných si pokálet hlavu v soudružské sebekritice.

No jo, ale možná to nebude tak horké – anebo to bude tou přitažlivostí angažované poezie. K tomu si dovolím připojit malou vzpomínku na časy, když jsem jí propadl také já. Bylo ta někdy v polovině krásných sedmdesátých let…

Jednou si naše soudružka učitelka usmyslela, že snad k nějakému výročí osvobození nacvičí dlouhé recitační pásmo sestavené z válečné poezie. Byla to snad celá druhá světová válka ve verších. Hodiny a hodiny jsme drilovali recitaci těch veskrze dobrých básní, které jsme prznili svým zaníceným přednesem. Já jsem obdržel největší pecky, a to navzdory svým různým logopedickým vadám. S obzvláštní procítěností a patosem jsem recitoval: Zvoní, zvoní zrady zvon, čí ruce ho rozhoupaly, Francie sladká, hrdý Albion, a my je tolik milovali... A do toho jsem se vždy tak položil, že kdyby to nějaká Francie či Albion slyšely, hanbou by se propadly. S tímto šíleným, snad hodinu trvajícím pásmem jsme pak objeli několik továren v okolí, kde naše soudružka učitelka zorganizovala představení pro pracující. Když na to myslím, mám pocit, že jsem mezi těmi tvářemi zahlédl sem tam i takový ironický výraz, který mi naznačoval, ježišmarjá, kluku, ty seš blbej, snad z toho vyrosteš.